Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti IV

na 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé

dne 29. května 1947

K tomu bych chtěl ještě dále poznamenat, že v době okupace působilo v Čechách a na Moravě dle seznamu vyhotoveného ministerstvem vnitra na 5861 příslušníků Gestapa. Většina z nich ovšem včas uprchla a žije a skrývá se našimi hranicemi. Všichni ostatní, kteří byli odevzdáni lidovým soudům, byli podrobeni přísnému soudu a podle zjištěné viny potrestáni. Bylo to zejména patrno v posledních týdnech činnosti lidových soudů, kde bylo souzeno mnoho příslušníků Gestapa.

Podobně tomu bylo i s aktivními členy SS. Členství v SS samo o sobě bylo již v retribučním dekretu označeno za zločin. Norimberský výrok Mezinárodního vojenského soudního tribunálu – jak je známo – označil také organizaci SS právě tak jako Gestapo za zločinecké organizace. Náš retribuční dekret postrádal sice podrobné zákonné ustanovení o Gestapu, ale vzhledem k tomu, že většina příslušníků Gestapa byla rekrutována z řad příslušníků SS, nebyla tato mezera pociťována nijak zvlášť citelně. Kromě toho u většiny gestapáků byla individuálně zjištěna jejich zločinná činnost přímo vůči našim vězněným vyšetřovaným příslušníkům.

Rovněž tak byla lidovými soudy postižena činnost dozorců a dozorkyň různých koncentračních a pracovních táborů, věznic, trestnic a káznic, pokud bylo zjištěno, že se dopustil týrání a zvěrstev na našem území, nebo že se těchto zločinů dopustili třeba za hranicemi na našich státních příslušnících. Tak došli také zaslouženého trestu mnozí zvrhlí Němci, kteří týrali a vraždili zajatce z řad našich spojenců.

Mám za to, že i z hlediska historického a státoprávního splnily zúčastněné soudy svoji povinnost, neboť při zevrubném projednávání zažalovaných deliktů bylo nashromážděno mnoho cenného materiálu, který teprve budoucnost plně zhodnotí. Tak procesy proti K. H. Frankovi, Kurtu Daluegovi a sudetoněmeckým poslancům daly možnost znovu přehlédnout zločinnou činnost příslušníků naší bývalé německé menšiny vůči československému státu, a to již od počátku zahájení činnosti Henleinovy strany.

Naše veřejnost, která těmto historicky významným procesům věnovala s počátku značnou pozornost, později ochabla ve svém zájmu a tyto procesy, jak to bylo zejména patrno za procesu proti sudetoněmeckým poslancům.

Je ovšem pravda, že zvlášť ku konci účinnosti retribučního dekretu bylo současně v běhu mnoho jiných procesů u lidového soudu v Praze – u pražského lidového soudu bylo zřízeno na 30 senátů a větší počet senátů také u Národního soudu -, takže ani tisk nemohl v dostatečné šíři zachytit všechno důležité, co tam který den bylo u těchto soudů projednáváno. Bude tedy úkolem historiků, aby plně zhodnotili všechen shromážděný materiál u našich soudů a také ovšem materiál snesený u norimberského vojenského mezinárodního tribunálu, před kterým byly rovněž zevrubně na podkladě nalezených dokumentů – vzpomínám tu například jen nalezených plánů, jak zničit a vystěhovat z Čech a Moravy český národ – a význačných svědectví probírány otázky a problémy, které se nás nadmíru dotýkají, ať již šlo p útočné akce proti Československu nebo o vraždy a surové zacházení s civilním obyvatelstvem v obsazeném území, odvlékání civilního obyvatelstva na nucené práce, germanizaci, pronásledování z důvodů politických, rasových a náboženských. Jménem Československa přednesli žalobu v Norimberku žalobcové sovětského Ruska, při čemž jim byl oporou bohatý materiál předložený československou vládou. Též američtí žalobci předložili zmíněnému tribunálu velmi důležité dokumenty, které se týkají Československa.

Slavná sněmovno, tato všechna veliká práce justičních orgánů našich i mezinárodních by byla marná a nepřinesla by toho užitku pro věc míru, které od ní celé mírumilovné lidstvo očekává, kdybychom dokumentární materiál o zločinných útočních cílech a úmyslech německých nacistických útočníků nedokázali učinit majetkem běžné znalosti nejširších vrstev lidových. Přimlouvám se za to, a moje ministerstvo spravedlnosti a já sám se přičiním o to, aby dokumenty dokazující úmysl Němců, vyhubit nebo alespoň přestěhovat náš národ, jak se před těmito soudy shromáždily, byly zpřístupněny v populárních a levných publikací do všech vrstev našeho lidu, a to nejen v českých zemích, ale i na Slovensku. Za méně naléhavý pokládám požadavek, aby naše škola odevzdávala konkrétní znalost o hrůzách německého útoku, jež prožila naše generace, jednomu dětskému pokolení po druhém, a věřím, že zužitkujeme-li takto materiál snesený tímto poválečným politickým a vojenským soudnictvím o německé vině na válce, tak nejlépe prospějeme nejen zájmu svého národa, nýbrž i zajištění trvalého míru.

Druhým úkolem retribučního soudnictví bylo soudit a potrestat vinu zrádců, přisluhovačů a udavačů z našich vlastních řad. Pokud šlo o souzení viny Němců, nebylo celkem v zásadě našem tisku a v naší veřejnosti vůbec nepříznivé kritiky. Naproti tomu, pokud šlo o posuzování viny osob stíhaných z českých řad, bylo velmi často patrno, že v tomto směru nebylo ve veřejnosti a také ani mezi soudci z lidu jednotné hledisko. Bylo to zaviněno hlavně tím, že posuzovaná činnost, která objektivně měla znaky přisluhování nacistům, byla v mnoha případech – odmyslíme-li si nepochybné, vědomé zrádcovství druhu Moravcova – vynucena okolnostmi a prostou a přirozenou snahou přežít bezohledný nacistický útlak, nebo byla dokonce předstírána, aby mohla být kryta vlastní ilegální činnost protiněmecká, na kteréžto okolnosti a pohnutky ostatně již také pamatoval sám retribuční dekret ve svém ustanovení v § 16.

Posoudit všechny tyto závažné průvodní okolnosti přisluhování Němcům bylo úkolem svědomitého zkoumání lidovými soudy a národními soudy.

Všechny lidové soudy, kterých bylo celkem 24, nezahájily současně svou činnost, poněvadž to záviselo na tom, kdy byly příslušnými okresními národními výbory podány vhodné návrhy na jmenování soudců z lidu. Upozorňuji, že na tyto návrhy neměla justiční správa žádný vliv a že jen z návrhů okresních národních výborů, v nichž byly uvedeny osoby všech stran Národní fronty a osoby z řad persekvovaných a vězněných, mohli pak být jmenováni vládou soudcové z lidu.

Přednosty mimořádných lidových soudů, jejich náměstky a soudce z povolání jmenoval prezident republiky k návrhu vlády se seznamu osob pořízených rovněž za tím účelem okresními národními výbory. Jako první zahájil činnost mimořádný lidový soud v Brně a jako poslední mimořádný lidový soud v Chebu. Mezi posledními, které zahájily svoji činnost vůbec, byly lidové soudy v pohraničí, což souviselo s obtížemi, které v pohraničí byly.