Z dopisu
Z dopisu
V době 2. světové války měl světoznámý lužickosrbský novinář Jurij Wićaz, činný pro exilovou „četku“, dost času neformálně hovořit s ministrem zahraničí USA Hullem a jeho britským kolegou Edenem a požádat je o mezinárodní řešení lužickosrbské otázky. Bohužel tak neučinil.
Rovněž Slovanský výbor v Moskvě nepředložil před Jaltskou konferencí návrhy na pomoc Lužickým Srbům. Kupodivu však ještě nebylo pro Srby vše ztraceno. Krátce před smrtí mi sdělil JUDr. Jan Cyž (v srpnu 1985), bývalý rada budyšínského okresu, že v roce 1945 po osvobození dala sovětská vojenská zpráva vedení národní lužickosrbské organizace Domowina volnou ruku k plné reslavizaci tehdejší slovanské a dvojjazyčné části Lužice. Srbští funkcionáři však byli názoru, že by museli postupovat stejně jako nacisté vůči nim, a proto na tento sovětský návrh rezignovali. Němci ve stejné situaci by stejný návrh nikdy nepromarnili. NDR po dobu své existence sice formálně Srby podporovala, ale výsledek za 40 let trvání byl, že kromě katolické části Budyšínska a Kamenecka všechny ostatní slovanské oblasti Lužice nevychovaly dorost. Ztratily slovanskou budoucnost.
V procesu sjednocení obou částí Německa se konala konference 2+4, které se za tehdejší Československo nezúčastnil ministr zahraničí Jiří Dienstbier, který měl klást sjednocenému Německu požadavky stran podmínek zachování Lužických Srbů. Tato příležitost byla trestuhodně promarněna. Kohlovo Německo začalo sice formálně Srby podporovat, ale sociálně-ekonomické poměry a nezaměstnanost ve slovanské Lužici vyháněly mladou generaci za prací do západních spolkových zemí.
Do roku 1998 nebyly na německé úřady a instituce ze strany Srbů větší formální stížnosti.V saské státní kanceláři úřadu předsedy vlády v Drážďanech působil tehdy znamenitě za hornolužické Srby Dr. Simon Brězan, který vyhovoval všem složkám a frakcím Srbů a zároveň byl plně respektován Němci. Po jeho tragické a předčasné smrti není za něj plnohodnotná náhrada. Tak začaly od roku 1998 problémy s financováním všech srbských institucí.
Většina kulturních zařízení a dále všechny vyšší školy, kde se učí převážně lužickosrbsky, nemají jistotu, zda přežijí. Německé úřady federální i zemské zdůvodňují svůj postup faktem, že v Německu nejsou peníze z veřejných zdrojů a je vyhlášen všeobecný program šetření. O srbských středních školách v katolické Lužici, které saské úřady likvidují jednu za druhou, tvrdí, že není naplněn jejich početní stav. Jde prý o rovnoprávnost podmínek pro osmdesátimiliónové Německo s kulturně vyspělými, ale nečetnými Srby.
Budoucnost Lužických Srbů za všech generací od 16. století byla vždy nevyzpytatelná. Zpětně lze optimisticky říci, že Srbové zatím vždy v menším a menším počtu a na menším území přežili. V každém případě však potřebují naši pomoc a ochranu.
Josef Lebeda, Česko-lužický věstník, 5/2011, str. 36
