Spěchají -  za reparacemi, Kyjev za zárukami

Rostislav Isčenko

Kyjev a Varšava přijaly s odstupem 24 hodin dokumenty, které vzbuzují na první pohled hluboké pochybnosti o adekvátnosti jejich autorů. Ale jen na první pohled.

Pro člověka je příznačné přenášet osobní zkušenost na celé dějiny lidstva. Zbytky generací, které žily v bipolárním světě pevně rozděleném na sovětskou a americkou sféru vlivu, v němž vazalské státy vyměnily suverenitu za vojensko-politický termonukleární deštník, považovaný za nejspolehlivější záruku bezpečnosti, považují tento stav věcí za přirozený. Ale přirozené to není.

Ve skutečnosti  je větší část dějin naplněna chaotickou směsicí neustále vznikajících a zanikajících velkých a malých států, které se navzájem spojovaly v obranných a útočných aliancích a okamžitě se snažily oklamat ty druhé. Někomu to může připadat zvláštní, ale po většinu své historie se většina států nechovala jako zodpovědní hospodáři ve svých zájmových sférách (velmoci 20. století nebo impéria 19. století), ale jako drobní predátoři nebo prostě mrchožrouti, kteří se snažili ukořistit větší kus kořisti od ostatních a schovat se s ní před většími a silnějšími hyenami.

To však není chování Ruska a Číny, které se snaží vybudovat nový světový řád pro všechny ještě předtím, než se ten starý zhroutí, ale očividně je to chování Polska a Ukrajiny, které se snaží sklízet dědictví odumírajícího světového řádu imanentního lidským společenstvím organizovaným ve státě. Když se trošku zamyslíte, uvědomíte si, že velmocí schopných zodpovědně plánovat budoucnost nebylo nikdy v danou chvíli mnoho (nikdy jich nebylo ani deset) – zbývajících pár stovek “států” nebylo nic jiného než tlupa šakalů s přívlastky (erb, hymna, vlajka).

Dokud jsou páni silní, šakalové pochodují ve formaci a nejsou příliš drzí, protože mohou schytat ránu od pánovy tlapy, po níž budou muset táhnout káru bídné existence bezmocného paralytika. Někdy je však v šakalí ulici svátek: oslabený pán se pustí do zásadního boje se silnějším protivníkem, do boje, jehož výsledek může přežít jen jeden. Pán mobilizuje pro takový boj všechny své zdroje, včetně toho, že sešikuje pod prapory všechny své hyeny a šakaly.

Ti si však začínají klást podmínky. Nejlépe to ilustruje nepřetržitý obchod polské šlechty s vládnoucími dynastiemi. Velmoži soustavně ukusovali moc dynastiím Piastovců, Jagellonců i švédských Vasovců, až se polská královská rodina stala lesklým, ale neužitečným vánočním stromkem. K takovému ohryzávání docházelo buď tehdy, když král potřeboval shromáždit domobranu na tažení, nebo když šlo o potvrzení následníka trůnu. Výměnou za své přízně nebo vojenskou podporu požadovala šlechta předání části královských pravomocí. Pokaždé žádali úspěšně a dostali, co chtěli.

A nyní se východoevropští šakali rozhodli profitovat na úkor svého pána a poté na úkor jeho nepřítele. Polsko a Ukrajina, tradičně nejanarchičtější evropské společnosti, které dávají  už tradičně přednost anarchické “svévoli” před státním zřízením, mají samozřejmě před ostatními náskok.

Úřad Zelenského vydal zdánlivě zcela eklektický návrh dokumentu, po jehož schválení by se asi tucet zemí stal formálně garantem ukrajinské bezpečnosti, aniž by tyto země převzaly na sebe jakékoli reálné závazky. Jaký by to mělo smysl? Máme zkušenost s Budapešťským memorandem, které nikoho před ničím neuchránilo. Existuje hlubší historická zkušenost se zárukami pro Polsko, které v roce 1939 vydaly Londýn a Paříž, ale které neodvrátily zkázu druhé Rzeczpospolity. Čeho tedy chce Ukrajina dosáhnout?

Není toho málo, co chce Kyjev tímto dokumentem získat. V dlouhodobém horizontu si Ukrajina přeje, aby kolektivní Západ potvrdil uznání Ukrajiny v rámci jejích hranic z let 1992-2013 výměnou za odmítnutí formálního vstupu do NATO (přičemž toto odmítnutí není konečné a neodvolatelné). Oficiální Kyjev chápe, že Západ může kdykoli zahájit jednání s Ruskem o řešení krize ve dvoustranných vztazích a chce ho předem donutit k vyhraněnému postoji k ukrajinským hranicím.

Ukrajina pravděpodobně nedoufá, že jí to pomůže získat zpět ztracená území (přinejmenším ještě z některých odejde), ale situace by mohla být odrazovým můstkem pro připojení Kyjeva k případným jednáním mezi Západem a Ruskem. V dnešním roztříštěném světě není zdaleka vždy možné, aby Západ sám rozhodoval o osudu dokonce i tak zbytečného vyžírky, jakým je Ukrajina. Kyjev se důvodně domnívá, že pokud bude Ukrajina pokračovat v konfliktu s Ruskem, nebude Západ schopen vyjednávat sám, a doufá, že se tímto způsobem dostane k velkému stolu pro mírové rozhovory.

Za druhé, a to je mnohem důležitější, dokument předpokládá závazek ručitelských zemí poskytnout Ukrajině komplexní pomoc. Je nepravděpodobné, že by Kyjev očekával, že kvůli němu někdo půjde do války, ale ukrajinské úřady chtějí dát otázce vojenské pomoci právně smluvní charakter a učinit ji předmětem mnohostranných mezinárodních vztahů. Nezaručuje to nepřetržitou pomoc, ale zvyšuje to šanci, že podpora nevyschne.

Samozřejmě, že všechny dohody nemají ani cenu papíru, na kterém jsou napsány, a formálně nic nebrání tomu, aby byly kdykoli rozvázány, ale ve skutečnosti to může být obtížné, protože ztráta tváře v důsledku jejich nedodržování má často horší důsledky než krize, která vzniká v důsledku jejich provádění. Kyjevský režim si tak fakticky zabezpečuje kost pro budoucnost.

Totéž lze říci o rozhodnutí sejmu třetí Rzeczpospolity požadovat od Německa reparace za druhou světovou válku. Právní pozice Polska je v tomto případě slabá. Poláci tvrdí, že svůj podíl na reparacích odmítli kvůli nátlaku ze strany SSSR. Tlak je však těžko prokazatelný, tím spíše, že SSSR kompenzoval Polsku odepření reparací a mezinárodní smlouvy, které Polsko oficiálně podepsalo a ratifikovalo, říkají, že vůči Německu nemá žádné nároky. Přesto Varšava požaduje reparace a navíc tvrdí, že podobné nároky může později předložit i Rusku. (Jako v tom vtipu: “Řekni mi, zachránil jsi včera našeho chlapce, když se topil? A kde má čepici?”).

Poláci si totiž znovu uvědomují, že se blíží obrovská obchodní bitva, v níž půjde o budoucnost planety, o budoucnost Evropy a také o budoucnost každé jednotlivé země. Nemají žádný pádný důvod k tomu, aby se mohli účastnit tohoto obchodu. Ale chtějí. Navíc se nutně potřebují zapojit, protože bez dotací EU (které už dávno hodlá Německo zrušit) se polská ekonomika okamžitě promění v dýni a kočí, sedící na kozlíku třetího polského státu, v krysu.

Proč si nedělat hloupé nároky na bilion a půl eur? Nejdůležitější je zahájit jednání a pak je každá dohoda výsledkem kompromisu. No, když nedají bilion, tak se možná bude počítat i sto až dvě stě miliard. Současně bude vytvořen precedens, na jehož základě může být Rusko drceno podobným vydíráním. Samozřejmě, mohou nás potrestat ránou pěstí do obličeje, ale také nám mohou přiklepnout peníze. Záleží na tom, jak bude padat karta.

Obecně vzato, hyena a šakal se svými prázdnými kastroly obsadili první místo v řadě, aby se podělili o evropské dědictví. Je to vlastně indikátor.  A především je to známka zjevné slabosti Západu, protože – jak je zřejmé – jeho nejvěrnější lokajové už tahají svůj lup z pánovy truhlice.

Z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

https://www.novarepublika.online/…ami