České národní listy

Slované a Germáni,  Drang nach Osten

Úvodem

Početné kmeny Polabských Slovanů již v 7. století pevně sídlily na území dnešního Německa. Hranice dotyku Slovanů a Franků, později Germánů, byly od té doby až do 11. století, při jejich posunování na východ, v oblasti Hamburku, Hannoveru, západně od Chebu a Pasova. Severovýchodní Bavorsko a značná část Rakouska byly slovanskými.

Již od 7. století Frankové a později Germáni  začali ohněm a mečem postupně získávat původní slovanská území. Jejich obyvatelstvo zčásti vybíjeli, zčásti si podmaňovali a následně germanizovali.  Slované rozdrobeni do řady kmenů trpěli nejen nejednotností, ale i nesváry a bratrovražednými boji, vyvolanými často jejich společným nepřítelem. Pod germánským tlakem, v boji na život a smrt, vytvářeli svazy kmenů, které však nebyly schopny dlouhodobě a úspěšně čelit poměrně centralizované agresivní feudální německé říši, vydávané postupem doby za „svatou říši římskou národu německého“, pod jejímiž prapory často bojovali Slované proti Slovanům.

Pokřesťanštění Polabských Slovanů bylo přímo „bohulibou“ záminkou k likvidaci jejich samostatnosti. Křesťanství, hlásané německými kněžími, jímž slovanský lid nerozuměl, a germanizace postupovaly po staletí společně. Germanizačními centry na slovanském území se stávaly tzv. strážní hrady, osazené německými žoldáky, které dusily a podle potřeby i utápěly v krvi snahy Slovanů o svébytnost.

K velkému a úspěšnému povstání slovanských kmenů, vyvolanému tvrdou germanizací, došlo koncem 10. století. Zejména Obodrici a Lutici si zajistili širší podmínky pro další trvání svého společenského života. Méně úspěšní byli Lužičtí Srbové. R. 990 byli Milčané, poslední lužickosrbský kmen, Němci podmaněni. Ve 12. století byli poraženi i rujánští Slované.

Přestože ještě ve 13. století tvořilo slovanské obyvatelstvo většinu v mnoha částech anektovanými Němci, byla vrstva jim vládnoucí složena z dobyvatelů a zgermanizovaných Slovanů. Slovanština ještě ve 14. století, někde i v 15. století i později, zněla na venkově. Původní slovanská místa jako Lipsko, Drážďany, Berlín se postupně stávaly německými. Dnes živým slovanským jazykem na německém území je pouze libozvučná lužickosrbština. Z mnoha desítek kmenů Polabských a Pobaltských Slovanů si slovanskost zachovalo asi 60 000 Lužických Srbů.

V historickém kontextu si připomeňme cíle nacistického Drang nach Osten. Genocida Poláků, Ukrajinců, Bělorusů, Velkorusů, Jihoslovanů, Čechů měla po vítězné válce otevřít rozsáhlá slovanská území postupné germanizaci. V druhé světové válce na východě šlo o bytí či nebytí velkých slovanských národů. Nacistické Německo prohrálo. Některé jeho cíle jakoby byly uskutečňovány dodatečně. Došlo k rozbití Československa,  Sovětského svazu a v krvavých bratrovražedných válkách zanikla Jugoslávie. Lužičtí Srbové dnes musí bojovat o své vlastní školy, které jim německé vlády ruší, o svůj jazyk a kulturu. Bojují o svou další existenci, a to na území své původní vlasti.  Jak je to vůbec možné?

Z historie víme, že nebezpečím pro nás jsou jak znovuformující se pangermánské síly, tak i „slovanská, tedy i česká,  kolaborantská elita“. Zbavme ji vlivu a jakéhokoliv podílu na vládě! Odhoďme ji, pošpiněnou posluhováním německým zájmům proti zájmům vlastního národa, kam historicky patří, na ono pověstné smetiště dějin! Cizí nežádáme, sví si nenecháme vzít!           

 Dr. O. Tuleškov