První rok s Naší pravdou
První rok s Naší pravdou
Když loni na jaře skočilo vydávání deníku Haló noviny, který se na trhu přes všechny obtíže udržel plné tři desítky let, vyvstala otázka, jaké noviny je nahradí. Tato otázka nezůstala příliš dlouho bez odpovědi. Na sklonku dubna roku 2022 vyšlo historicky první číslo levicového týdeníku Naše pravda. V pátek 29. dubna minulého roku si tak zejména levicově orientovaná veřejnost mohla přečíst v prvním vydání Naší pravdy třeba článek od Jana Kellera, Kateřiny Konečné, Jana Zemana nebo Jiřího Šulce. Prvním šéfredaktorem tohoto týdeníku se stal Roman Blaško, kterého po několika měsících nahradil zkušený Ivan Nadberežný. Předsedkyně KSČM Kateřina Konečná tehdy na titulní straně napsala tato slova: „Věřím, že v Naší pravdě najdete vše, co od levicového týdeníku čekáte – informace, analýzy, reportáže, ale i oddychové články nebo rady a tipy – a budete jej tak moct doporučit i dalším čtenářům.“ Naše pravda má za sebou první rok své existence. To již je dostatečně dlouhá doba, aby se dalo zhodnotit, zda se slova sympatické europoslankyně naplnila či nikoliv.
Dle očekávání tvoří značnou část redakčního kolektivu osoby, které předtím delší či kratší čas působily právě v zaniklých Haló novinách. Je to vcelku logické. Kde dnes najít zkušené levicové žurnalisty ochotné pracovat ve skromných podmínkách a bez zázemí velkého a finančně silného vydavatelství? A tak se na stránkách Naší pravdy s železnou pravidelností setkáváme s články Moniky Hoření, Heleny Kočové, Miroslavy Moučkové, Vladimíra Slobodziana, Jana Zemana, Miroslava Kantka nebo Ivana Černého. Přirozeně nejen s texty těchto autorů, právě oni však tvoří jakousi nosnou osu novin. Ano, chtělo by to redakci postupně více omladit a lze věřit, že odpovědní lidé si tuto potřebu nejen uvědomují, ale konkrétně v této záležitosti konají. Překlady zajímavých zahraničních textů zajišťuje stejně jako dříve v Haló novinách neúnavný Vladimír Sedláček. Pravidelnou rubriku s názvem Bez obalu, zde má Kateřina Konečná, která nejen že potvrzuje, že má nesporné schopnosti trefně analyzovat aktuální problémy dneška, ale především dozrála postupem času ve výraznou a respektovanou levicovou političku, která argumentačně dokáže na výbornou obstát také ve veřejných debatách s politickými oponenty. Navíc pevně vládne i psaným slovem a mnozí čtenáři jako první text v novém vydání vždy vyhledávají právě rubriku Bez obalu s Kateřinou Konečnou. Naše pravda se obsahově ustálila na tradičních rubrikách, kde nechybí stručné aktuální glosy a komentáře, celostránkový rozhovor, zprávy z ekonomiky a ze zahraničí, rovněž i názory a polemika. Osobně mě potěšilo, že součástí nového levicového týdeníku je i nadále z Haló novin přenesená literární příloha Literatura – Umění – Kultura, vycházející rovněž zde jako týdeník Unie českých spisovatelů. Jejím vedoucím redaktorem je již hezkou řádku let předseda Unie českých spisovatelů, skvělý český básník, Karel Sýs. Toto jsou tedy hlavní a nezastupitelné pilíře Naší pravdy. Další obsah listu v podobě kalendária, osobnosti týdne, receptů či tradiční křížovky anebo mozaiky zajímavostí považuji spíše za doplňkové. Ale i takto zaměřený týdeník je unese, aniž by působily nějak zásadně rušivě či nepatřičně. Je velmi dobře, že zde dostali prostor na jedné tiskové straně i mladí komunisté, aby zde veřejně předkládali své vize. Česká levice potřebuje mladou, průbojnou krev jako sůl. Poskytnout mladým aktivním levičákům publikační prostor v levicovém týdeníku je dle mého soudu to nejmenší, jak jim pomoci oslovit veřejnost a představit vlastní aktivity.
Z výše uvedeného by nás jako první právem mohla napadnout myšlenka, zda se Naše pravda nestala jen víceméně nepříliš změněnou zkrácenou verzí Haló novin. Zejména vzhledem k autorům většiny textů je tato úvaha naprosto pochopitelná. Pokud by tomu tak skutečně bylo, stála by na prvním místě zcela zásadní otázka, zde má smysl takový týdeník vůbec vydávat. Pokud bychom si vedle sebe položili náhodně vybrané vydání Haló novin kupříkladu z roku 2021 a některé letošní číslo Naší pravdy, snadno zjistíme, že oba listy se od sebe každopádně liší a rozhodně nejde o pouhou zkrácenou verzi dřívějšího deníku. Už kvůli jinému formátu, rubrikám, částečně i autorům. Ano, bylo by jistě velmi žádoucí redakci postupně více omladit. Ovšem nejen to. Chtělo by to více šťavnatých článků, které tvrdě tepají zlořády doby, ale nabízejí i řešení, jak ze současného marastu ven. Chtělo by to modernější, více akční grafiku. Nabídnout prostor dalším lidem všech generací, kteří umějí poutavě psát, mají co říci a jasně stojí na levicových a vlasteneckých pozicích. Prvorepublikové Rudé právo se po svém založení brzy obsahově vyprofilovalo v poctivé dělnické noviny. Četné cenzurní zásahy rozhodně nebyly náhodné, tehdejší moc se bála radikální kritiky neutěšených poměrů jako čert kříže a nejraději by rudý tisk rovnou zakázala. Tak jednoduché to ale nebylo. Navíc by tímto zásahem komunistickému listu udělala zadarmo reklamu. Tedy poctivé dělnické noviny, které si na trhu našly své pevné místo. Tuto skutečnost chtě nechtě musel uznat i přesvědčený kritik komunistů, tedy pokud chtěl zůstat objektivní.
Soudobý levicový týdeník nemůže být z mnoha důvodů jakýmsi modernizovaným Rudým právem. Aby oslovil čtenáře, musí mít podstatně větší akční rádius. Nejen proto, že v zádech nemá masovou politickou stranu plnou aktivních lidí a mezi sympatizanty řadu levicových intelektuálů s autoritou sahající daleko. za komunitu partajních soudruhů. Naši pravdu lze přes určité výhrady charakterizovat jako poctivé levicové a vlastenecké noviny. V tom je jejich přednost a odlišnost od jiných politických týdeníků u nás vycházejících, které mají v zádech zázemí silného vydavatelského domu a dostatek financí od svých majitelů, většinou z řad miliardářů. Komu takový tisk slouží a jaký je jeho obsah je více než zřejmé. Stačí zběžně prolistovat aktuální vydání těchto provládních plátků. Slušnému člověku se zvedne žaludek nejen z úrovně článků těchto samozvaných hlídacích psů liberální demokracie, ale i arogantní samolibosti autorů neschopných vidět skutečně poměry a směřování dnešního světa a raději jej tak z dobrých důvodů rychle odloží. Naše pravda, aby se nadále udržela, musí umět co nejvíce využít svůj potenciál a nabízený prostor. Obsahově je jasně zařaditelná a má svoji nespornou kvalitu. To však neznamená, že by se v redakci měli spokojit s již dosaženým. Právě naopak. Měli by neustále hledat možnosti, jak udělat list ještě čtivější a přitažlivější pro současné i nové čtenáře.
Co můžeme udělat pro konkrétní podporu Naší pravdy? Zejména tento týdeník aktivně propagovat ve svém okolí, využít přitom sociální sítě, přátele a známé, dát o tomto týdeníku vědět na veřejných místech. Darovat výtisk místní knihovně, klubu důchodců, informačnímu centru, odborové organizaci, přečtené vydání poslat mezi další čtenáře. Levicový týdeník si obzvláště v dnešní době nemůže dovolit nákladnou, bombastickou reklamu, nemá žádné velké inzerenty ani bohaté sponzory. Ostatně neměl je ani ve svých lepších časech. Právě proto musí sami čtenáři tyto noviny propagovat. Je v zájmu obyčejných lidí v této zemi, aby u nás levicový a vlastenecký tisk nezanikl. Nejlepší a nejrychlejší podporou je zajistit si předplatné a dle možnosti vydávání podpořit i drobným finančním příspěvkem směřovaným na k tomuto účelu sloužícímu transparentnímu účtu. Naše pravda si podporu nepochybně zaslouží. Celé redakci se pak po roce nesnadné práce na vydávání levicového týdeníku sluší kromě poděkování popřát mnoho elánu a nápadů do další činnosti a hodně spokojených čtenářů.
Miroslav Pořízek
