První dáma republiky
První dáma republiky
1.12.2024 Jiří Malínský Komentáře
Historik Jiří Malínský se v dnešním textu ohlédl za životem Hany Benešové, od jejíž smrti uplyne padesát let.
Na počátku prosince uplyne padesát let od smrti třetí dámy Československé republiky. Tou první – občasnou pro její těžký zdravotní stav – byla Masarykova manželka Charlotta Masaryková (1850–1923), tou druhou její starší dcera Alice (1879–1966). Hana Benešová (1885–1974) je poměrně neobvyklým případem ženy, které z nanejvýš skromných rodinných poměrů dorostla světových dámských parametrů. Její harmonická elegance a navenek stroze konvenční ráz vystupování a chování blíže poučeného nemohly mýlit. Rozmlouvat s manželem, vysokoškolským pedagogem a nadto státníkem, mužem, který se myšlenkově vyvíjel po celý svůj život, bylo vysokou školou svého druhu samo o sobě pomineme-li skutečnost, že tato první dáma republiky sama byla ve svých dívčích letech, letech červánků rozšířenější české ženské emancipace, pilnou a zvídavou i vysokoškolskou studentkou.
Anna Vlčková, jak zní její jméno v matrice, se narodila 16. července 1885 v Domaslavicích na Duchcovsku. Otec, železniční zřízenec-úředník, podle požadavků své profese se často stěhoval. Jako čtrnáctiletou si ji osvojila na vychování mohovitá teta bydlící ve vinohradském domě, který patřil pražskému policejnímu řediteli Václavu Oličovi (1847–1932). Vrostla do jeho rodiny dívčím přátelstvím s jeho dcerou Annou. S ní také vyrazila na studijní pobyt do Paříže; docházela na přednášky do Sorbonny studujíc francouzštinu, historii a literaturu. Při této příležitosti také r. 1905 potkala divokého, žíznivě románskou filologii – a nejen ji – studujícího mladíka Eduarda Beneše, v té době horlivého dopisovatele sociálně demokratického deníku Právo lidu. Mělo se tak stát 28. května 1905 v den Benešových jednadvacetin. Slovo dalo slovo a tříčlenná česká kolonie mladých lidí se začala stýkat se stupňovanou pravidelností. Mladík tváří v tvář plavovlasému anděli (Hana byla svou dobovou současností považována za krasavici) propadnul – ovšem po benešovsku – jejímu půvabu i intelektu. Okouzlení jedné strany bylo záhy stejně silně sdíleno stranou druhou.
Milostné vyznání hloubavého mladého muže podle toho vypadalo. Více než romantické bylo až suchopárně věcné. Beneš v ohni milostného okouzlení a nezbytného poblouzení jaksi automaticky předpokládal, že vyvolená družka jeho života s ním bude beze zbytku sdílet jeho štěstí i strasti. Sociologizující milostnost proto připomínala roztržitého profesora matematiky Ludvíka Koďouska z filmu Škola základ života, který přesně věděl co bude v tom kterém roce dělat a podnikat a to včetně přesného roku sňatku a narození dětí.
Statečná Anna poměrně záhy zvládla překvapení z tohoto racionálního vyznání lásky tím spíše, že stejně živelně podlehla jeho racionálnímu pábení. Po necelém roce – 16. května 1906 – se zasnoubili a o tři roky později ve vinohradské katedrále – kostele svaté Ludmily vedle nedávné novostavby Vinohradského divadla (dokončena r. 1907) – se také 6. listopadu 1909 vzali. Sňatek pro začínajícího středoškolského profesora znamenal majetkové pojištění a podobně jako kdysi u Františka Palackého nebo Tomáše Garrigue Masaryka i dynamický počátek akademické dráhy. Při této příležitosti se oba přejmenovali: z Anny se stala Hana a z koženého Eduarda se Beneš proměnil v dynamického rovněž salonního Edvarda.
Hloubku lásky a ideového životního souznění, vrostlé do jednoho organického celku, postihli dva pozorovatelé. Ženský a mužský. Alice Masaryková, starší vrstevnice a bedlivá zpytovatelka manželů Benešových lakonicky poznamenala v červnu 1923: „Já mám vždycky dojem, že Ty a Edka – tj. syntéza – Mama s Tatou, to bylo také tak.“. Benešův profesorský kolega z filozofické fakulty Univerzity Karlovy František Xaver Šalda tak učinil poněkud hymnickým vyjádřením: „… našel jako zcela mladičký muž v Haně Vlčkové, dceři pražského úředníka železničního, nejen opojení svého jara, ale i trvalou lásku svého mužství, nadto i svou spolupracovnici, duši stejné víry a stejné statečnosti, kterou osvědčila ve zkouškách nejtěžších.“ Ano, Hana Benešová se ve snaze opravdu porozumět tomu, čím se obíral její posléze prezidentský manžel, věnovala – zřejmě soustavně – autodidaktickému svéstudiu; Beneš byl pro ni současně konzultantem nejpovolanějším.
Jen tak je možné pochopit tajemství jejich vztahu, který se podle všeho pohyboval na hranici „zachovávání tepla u rodinného krbu“ a rovnocenného spolupracovnictví. Větší část více než čtyřicetiletého vztahu žili manželé bok po boku. Výjimkou z tohoto pravidla byla tříletá razura let 1915–1918, kterou vyplnil jednak Benešův pobyt v prvním exilu, jednak Hanino více než roční věznění (listopad 1915–červenec 1917). Během každého kalendářního roku Benešova ministerského působení (1918–1935) bylo každoroční vícetýdenní manželské rozdělení plynoucí z Benešových zahraničních cest a působení ve Společnosti národů, které Hana Benešová mj. využívala také k lázeňským pobytovým kúrám. Jaksi bokem po svém nenaplněném rodičovství se také starali o osiřelé syny nejstaršího bratra Václava (1864–1919) Jiřího (1898–1961) a Bohuše (1901–1977).
Viditelným důkazem jejich hlubokého vzájemného lidského propojení, skoro se chce říci blíženectví, bylo také jejich rychlé vklouznutí do rolí evropského politika a jeho salonní družky-dámy. Nemalým zvýhodněním v této až přízračně působící proměně jejich společenského postavení bylo jejich mládí a rychlá přizpůsobivost. Hana Benešová přitom oscilovala mezi chápavou družkou, taktní posluchačkou líčení diplomatových příhod a cest, ale také pečovatelkou, neboť manželovo enormní pracovní vypětí neslo s sebou také rostoucí počet zdravotních defektů a první diplomatovo zhroucení r. 1924. A takřka vzorně plnila i úlohu reprezentační. Oba se také stali členy Masarykova užšího kroužku, zejména užší rodiny a byli zasvěcováni do nejdůvěrnějších detailů a podrobností rodiny. A nejen to – případ od případu se stávali nejednou jejich přímými aktéry.
Benešovi byli v řadě ohledů párem již více méně moderním. Řečeno šaldovskou češtinou byli „sportovníky“. Hana Benešová se věnovala plavání, turistice a lyžování nejen pro radost z pohybu, ale i pro zachování své salonně průrazné štíhlé postavy. Oba dva se věnovali také kulturnímu dědictví a jeho artefakty dotvářeli interiéry svých bytů. Nejpatrnější to bylo v jejich sezimovoústecké vile. Vkus a elegance byla v případě Hany Benešové synonyma stejně tak jako záliba v zahrádkaření. Svého muže následovala i ve znalosti cizích jazyků: němčině, francouzštině a angličtině. Těmito jazyky nejen mluvila, ale i čtenářsky konzumovala takto psané knihy.
Velkou oporou a smyslem jejího života byl prezidentský manžel. Fotbalista, jezdec, tenista, lyžař, turista, ale také stolní tenista. Fakt, že nemohla být přirozenou matkou, jejich vztah nejen neoslabil, ale naopak ještě více – vzájemně – proněžnil. Oslovení dochovaná v nečetných zachovaných dopisech jsou výmluvná: „Můj dobrý, drahý a jediný Edíčku“ (19. února 1924), „Zlatej hošíčku“ (13. února 1924), „Můj drahý Edko“ (9. září 1927) jsou výmluvná. Na něžnostech nešetřil ani Edvard Beneš: „Drahá Hančí“ (např. 5. prosince 1926), „Drahá Hančičko“ (12. září 1924), „Má drahá dceruško“ (30. září 1922 zřejmě v čase Hanina samovolného potratu nebo dalšího pokusu o otěhotnění) dosvědčují opětovaný neméně intenzívní milostný cit i z Benešovy strany. Ať byl Beneš kritizován jakkoliv, jeho manželský vztah prosycený láskou a oboustrannou úctou prakticky nikdy zpochybněn nebyl. Také byl nejen pro současníky nesporný a nezpochybnitelný svou vzájemnou lidskou hloubkou a něhou.
Významná byla i úloha Hany Benešové při obrušování prezidentových vztahů k blízkým spolupracovníkům, kteří od počátků provázeli jeho politickou dráhu. Platí to o Štefanu Osuském, slovenském krajanském politikovi, schopnostmi se Benešovi blížícímu, za nějž by prezident jen obtížně hledal náhradu; harmoničtěji se v prvorepublikovém období utvářely i užší lidské vztahy k podnikateli Zdeňku Fierlingerovi a malíři Ludvíku Strimplovi. Oba byli legionáři a oba spolupracovali s prezidentem již v pařížské Rue de Bonapart. Demokratická rovnost, která vyzařovala z chování obou manželů při kontaktech a setkáních s kýmkoliv bez ohledu na jeho sociální status, byla dalším výrazným prvkem bytostně demokratického chování, jednání a vystupování obou manželů.
Skromnost neopustila Hanu Benešovou ani poté, co se Benešovi stali bohatými soukromníky a mj. majiteli výstavné sezimovoústecké vily. Traduje se, že po své prezidentské volbě Edvard Beneš sezval své jihočeské sousedy, aby jim oznámil, že na dosavadních vztazích, které mezi nimi vznikly, se nebude měnit nic. Přátelský kruh Hany Benešové doplňovaly kamarádky a přítelkyně z jejích studentských let i pracovnice ženského personálu, který byl oběma manželům k dispozici. A to doživotně.
V rámci možností daných jejím postavením byla činná i veřejně. Po roce 1945 se stala předsedkyní československé pobočky mezinárodního Červeného kříže a byla všeobecně uznávanou celebritou Třetí republiky. Churavějící a posléze umírající manžel se postaral svými poúnorovými dohodami s komunisty o její přiměřenou budoucnost. Bydlela v přepychovém bytě na Loretánském náměstí v Praze-Hradčanech, disponovala státem placenými řidičem, hospodyní a komornou; v jejím majetku zůstala i vila v Sezimově Ústí. Komunistické vedení nejenže tuto – zřejmě nepsanou – dohodu dodržovalo, ale také ji v určitých případech chránilo. Když se Státní bezpečnost v roce 1950 pokusila zatáhnout ji do soukolí procesu Milady Horákové a spol., musela, patrně na Gottwaldův zákrok, couvnout. Protiváhou této nesporné péče byla politická neangažovanost Hany Benešové.
Přesto se podvakrát objevila na veřejnosti. Dokonce před televizními kamerami. Vidím jako dnes drobnou postavu Hany Benešové, jak nejistě a opatrně vystupuje z hloubi pokoje sezimovoústecké vily na její balkón a mává aplaudujícím lidem. Do tehdejších novin pronikla i její opatrná slova o tom, že její manžel byl po celý svůj život oddán věci demokracie, kterou hájil ze všech svých sil. Čas od času za ní docházeli i přední historici generace šedesátých let. Stále zůstávala široce respektovanou celebritou. Ve vysokém věku 89 let zesnula 2. prosince 1974.
Hana Benešová pro československé i české poměry ztělesnila a současně zpozemštila představu ideální první dámy. Elegance oděvu doprovázená líbezností ženského zevnějšku, noblesností chování a vystupování a vyznačená skutečnou vzdělaností je zejména dnes nedostižným vzorem. Nenápadnost vnějšího vystupování byla u této české ženy víc než vyvažována intenzitou jejího vnitřního života. Byť mezi manželkami československých prezidentů najdeme několik těch, které by takto vymezeným nárokům snad dostály. Ale to už by byla věc přítomná a diskusní. Nevíme také, jak se k této tradici staví naši slovenští přátelé a bratři. Jedno je jisté: Hana Benešová byla a je jen jedna. O to více mrzí nedávné násilné odstranění jejího reliefu (odhalen r. 2005) ze zdí domu na Hradčanském náměstí, který dlouhá léta obývala.
https://casopisargument.cz/60739
