Zrušte druhou světovou válku, presidentské dekrety se zruší samy!

Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.

Vysídlení Němců z pohraničních oblastí Československa, Polska a jiných zemí, rozhodnuté vítěznými mocnostmi, „velkou trojkou“ v Postupimi a jimi také garantované, bylo odpovědí na úlohu pátých kolon v zemích, které se staly Hitlerovou kořistí a na teror, který v uchvácených zemích rozpoutaly. K tomuto řešení dospěli nezávisle na sobě jak vedoucí činitelé vlády v Anglii, tak vedoucí čs. exilu president E.Beneš, tak představitelé domácího odboje. Nejvyšší představitelé tří vítězných velmocí z druhé světové války projednali otázky poválečného uspořádání Evropy a 2.8.1945 podepsali v Postupimi dohodu, která obsahovala také rozhodnutí o vysídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Do července 1946 mělo být z ČSR odsunuto 750 tisíc Němců do sovětského okupačního pásma, 1,75 mil. do pásma amerického. Dokument byl vydán i jménem 26 států Spojených národů, bojujících proti hitlerovskému nacismu a japonskému militarismu. V tehdejší terminologii se válka vedla „s Němci „ ale nešlo o zřetele etnické, nýbrž demilitarizační, denacifikační a demokratizační. V souladu s postupimskou dohodou byla 21.12.1945 podepsána Pařížská reparační dohoda, která normovala konfiskační opatření zúčastněných stran. (Mezinárodní platnost „Postupimi“ znovu potvrdily např. USA r.2OO1.)

Některé (zdaleka ne všechny) dekrety presidenta ČSR navazují na tyto mezinárodně platné dohody (podobně jako prováděcí výnosy navazují na vyšší právní normy), takže veškeré útoky, které se proti nim vedou, jsou útokem na poválečné uspořádání Evropy. Označit je za „bezpráví“ může jen naprostá neinformovanost nebo poplatnost těm silám, které by chtěly výsledky druhé světové války zvrátit.

Neprávem se nám desítky let vytýká, že jsme se „nevyrovnali“ s minulostí. Ale vždyť právě ten mezinárodními dohodami podložený odsun byl a je naším vyrovnáním s minulostí na základě jak historických zkušeností tak pravděpodobných prognóz budoucnosti. Pamatujeme, jak zahraniční rozhlasové centrály odmítaly veškeré „strašení“ revanšismem odsunutých Němců jako sovětskou propagandu. Zdůrazňovaly, že v SRN proběhl bezchybný demokratizační proces, takže se nemáme čeho obávat.

Pár let poté stojíme tváří v tvář mocné vlně překrucování dějin, která operuje hesly jako „lidská práva“, „kolektivní vina“, ba dokonce „genocida“, všechno v opačném gardu, než jak je z historické zkušenosti známe. A tak se ptáme: Kdo může přecházet mlčením hrůzy války, které vyvolalo a s mimořádnou brutalitou vedlo nacistické Německo? Kdo může mlčet o šesti letech bezpříkladného teroru a vraždění v někdejším „protektorátu“? Kdo místo toho nepřestává vypočítávat několik politováníhodných excesů, ke kterým během odsunu došlo a za které jsme se upřímně omluvili? Kdo si troufá označit poválečné uspořádání Evropy za „bezpráví“ a žádat pro odsunuté náhradu za legálně konfiskovaný majetek (reparace) a právo „na domov“?“Domov“, který pomáhali rozvrátit? Kdo může kritizovat údajně uplatněný princip „kolektivní viny“, když přece podle jednoho z dekretů byli němečtí antifašisté z odsunu vyňati a mohli se sami rozhodnout, chtějí-li zůstat. Kdo si přeje anulovat zločinné záměry a skutky a vrátit retribuci zpět pachateli? Kdo si může přát, aby pachatel zlovolných činů dvakrát profitoval a jeho oběť dvakrát na jeho profit doplácela? Skutečně jde o „právní cítění“ odsunutých Němců? Ale není právě toto dodatečné omilostňování nacismu bezprávím?