Poslední dluhy po Sovětském svazu Rusko zaplatilo, kdy SRN zaplatí dluhy po hitlerovské říši?
Poslední dluhy po Sovětském svazu Rusko zaplatilo, kdy SRN zaplatí dluhy po hitlerovské říši?
Rusko je nástupnickým státem SSSR. Z hlediska mezinárodního práva je proto povinno zaplatit dluhy sovětského státu.
I nám Rusko již před několika lety zaplatilo sovětský dluh. Nemuseli jsme ani moc naléhat a peníze jsme dostali. Šlo celkem asi o 72 miliard korun, které nám Rusko splácelo podle mezivládní smlouvy z roku 1994.
Pokud si představujete, že nástupnické státy běžně platí dluhy po svém předchůdci, jste na velkém omylu.
Nemusíme chodit ani moc daleko. SRN je nástupnickým státem hitlerovského Německa. Podle mezinárodních dohod, zvláště pak podle Pařížské reparační dohody, je povinné zaplatit reparace,. Tuto povinnost mu ukládá i jeden z hlavních principů mezinárodního práva, který říká, že povinností agresora je uhradit svým obětem všechny škody, které jim agresí vznikly.
A jak tuto povinnost plní Německo? SRN nám dluhuje na reparacích na 360 miliard předválečných korun, tj. o hodně více než 5 bilionů dnešních korun. Jde však o částku neúplnou. Nejsou do ní započítány běžné úroky. Rovněž odborníci musí stanovit přepočet korun z roku 1938, v nichž je částka 360 miliard stanovena, na dnešní koruny. Z uvedené sumy nám Německo dosud zaplatilo necelých půl procenta.
Od 70. let nám kancléři Německa či ministři zahraničních věcí a jiní němečtí politici slibovali, že nám reparace zaplatí, ale až po sjednocení Německa. To nám ještě sliboval i H.-D. Genscher, který jen prosil o to, abychom měli ještě strpení nějakou dobu. Německo se sjednocuje a jakmile dojde i ke skutečnému sjednocení, rychle se o reparacích dohodneme. Pak ještě Němci argumentovali, že čas jim zabírají celoněmecké volby. A potom...
Co bylo po tom? Nic! Němci s námi o reparacích odmítli jednat. Včerejší naši mocipáni v čele se Sobotkou, předsedou vlády ČR, se snažili nás přesvědčit, že jsme se reparací vzdali, a to Česko-německou deklaraci z r. 1997. Co k tomu dodat? Dnes nám říkají, že není vhodné nastolovat otázku reparací. Někteří „naši“ ústavní činitelé v tom kroku, pokud bychom ho udělali, vidí téměř světové zemětřesení. Jaká je skutečnost?
Německo je povinným státem. A to se svých povinností zaplatit reparace nemohlo vzdát. Tato jeho povinnost vyplývá z mnohostranných mezinárodních smluv a uvedeného principu mezinárodního práva o agresorovi a jeho obětech. My se proto nemůžeme ani tvářit, že by Německo se své povinnosti zaplatit reparace zbavilo. Ta jeho povinnost trvá. A trvá i naše právo na reparace.
Nebylo z hlediska mezinárodního práva možné, aby deklarace zbavila povinnosti agresora a práv jeho oběti, které bylo založeny mnohostrannými mezinárodními smlouvami. Pařížská reparační smlouva měla 18 signatářů, a proto, aby se změnily povinnosti a práva stanovená touto smlouvou, by bylo třeba, aby všichni původní signatáři se na novém obsahu smlouvy dohodli. To se nestalo. Tvářit se, že jsme tak mohli učinit sami s Německem, je, jak jsme přesvědčeni, právní diletantismus.
Stručně řečeno. Povinnost Německa nám, a nejen nám, zaplatit reparace trvá, a rovněž je nezměněno i naše právo na reparace. Nyní jde o to, abychom začali jednat, aby nám Německo reparace zaplatilo.
Média hlavního proudu nás snad denně přesvědčují o tom, jak dosud nebývale dobré vztahy mezi ČR a SRN existují. S Německem jsme dokonce vedli i tzv. strategický dialog, který nás k němu přibližoval. Tak co Německu ještě brání, aby nám zaplatilo reparace? Je to údajně náš spojenec. Jistě němečtí mocipáni také ví, že dobré účty dělají dobré přátele. Rusko se nám česká i německá média naopak snaží vylíčit, a to již dlouhodobě, jako říši zla. Ale jak je to možné, že tato tzv. říše zla nám dluh ze sovětské éry zaplatila, ale skvělá a přátelská německá mocnost tak nechce učinit ani náhodou? A tak si můžeme položit otázku, kdo s námi skutečně přátelsky a spojenecky jedná? Je to Rusko nebo Německo? Myslím si, že další slova jsou zcela zbytečná.
Podle našeho názoru je zaplacení reparací Německem krokem k obnově právních vztahů nejen mezi námi a ním. Německo ani my s ním společně nemůžeme měnit ani Pařížskou reparační dohodu, natožpak principy mezinárodního práva. Zaplacením reparací Německem, a to nejen nám, ale i Polsku, Řecku, dojde ke zhojení mezinárodního práva, které je v současnosti ve stavu dlouhodobého porušování. Obnovme panství práva i v této oblasti!
Polská a řecká vláda se již několik let hlásí o reparace. Dokonce i kmenoví náčelníci v Namibii požadují na Německu spravedlivé reparace. Jen naše vlády, ty polistopadové, oněmí, když slyší slovo reparace. V současnosti se v návrhu rozpočtu přehazují sem a tam miliardy korun za vzrušených výkřiků těch, kteří nám slibují něco nadělit, samozřejmě z našeho. Na biliony korun, které nám Německo dluhuje nikdo z vlády si nevzpomene. Jen ojediněle sem tam nějaký poslanecký opozičník začne mluvit o reparacích. A po chvíli vzrušení reparace opět spí jako šípková Růženka. A to vše se po nějakém roce opět opakuje.
Můžeme soudit, že samozřejmě ani současná vláda se nepochlapí, aby Německu předala nótu o našich reparačních požadavcích. Proč? Když snad každá z těchto vlád tolik zaníceně mluvila o našich státních a národních zájmech. Cožpak požadovat na Německu, aby nám zaplatilo řadu bilionů korun, není v našem národním zájmu? Samozřejmě je, ale žádná vláda dosud nenašla odvahu předložit Německu naše reparační požadavky.
J. Skalský
