Počátky epochální změny
Počátky epochální změny
Zlomový rok 1989, mírová revoluce nebo „sametová revoluce“, jak se nazývá v Československu (dnes ČR a SR), je bezpochyby začátkem nové historické epochy.
Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodl vzdát se povrchních hesel, rád bych reflektoval tuto epochální událost v souvislosti se svými osobními zkušenostmi.
Jako absolvent české obecné a hlavní školy spolku Komenský v roce 1954 ve Vídni (české gymnázium v té době ve Vídni neexistovalo) jsem mohl začít studovat pouze na soukromé střední škole Dr. Rolanda a jako externista a na vlastní náklady složit maturitní zkoušku. Dříve jsem měl možnost, stejně jako mnoho mých spolužáků, trávit školní prázdniny v různých československých rekreačních zařízeních, obvykle pionýrských táborech, aniž bych byl sám pionýrem. Rád si vzpomínám na tyto časy, neboť v prázdninových táborech bylo mnoho možností, které se mi v takovéto rozmanitosti v Rakousku nenabízely. Byly to četné sportovní aktivity (lehká atletika, vodní sporty, míčové hry atd.), výlety do nádherné krajiny, návštěvy četných kulturních památek (hrady, zámky, katedrály, ale také například koncentrační tábor Terezín). Byly to zážitky, které mě ovlivnily a které bych nerad postrádal a jistě měli vliv i na můj pozdější život.
Později jako student psychologie, antropologie a filozofie na vídeňské univerzitě jsem mohl vzhledem ke svým jazykovým znalostem doprovázet jako průvodce skupiny do Prahy nebo Brna a vydělat si tím také peníze. Občas jsem měl také příležitost vést české turistické skupiny ve Vídni nebo je doprovázet na cestách po Rakousku. Zvláštním vyvrcholením této činnosti bylo doprovázení československé turistické skupiny na jedné středomořské plavbě s výlety do Egypta, Libanonu a Sýrie. Pořadatelem byla rakouská cestovní kancelář, prázdninová loď „Völkerfreundschaft“ patřila východoněmecké odborové organizaci. Původně se jmenovala „Stockholm“ a patřila švédskému rejdařství. Po nehodě před New Yorkem s italskou lodí „Andrea Doria“, která se potopila, s několika desítkami obětí, byla z pověrčivosti prodána.
Již několik let předtím jsem měl tu čest osobně poznat a také ctít si pozdějšího starostu Vídně prof. Dr. Helmuta Zilka, a to jako fascinujícího učitele ve Volkshochschule Ottakring. Když se poté stal ředitelem v televizi, chtěl mě získat pro ORF. Samozřejmě jsem odmítl, protože jsem chtěl raději dokončit své studium. Bylo to v období politického tání v Československu. Helmut Zilk moderoval tehdy slavné hovory mezi Rakouskem a Československem v televizi, které v obou zemích budily velkou pozornost a byly obrovským úspěchem. Jako prezident rakousko-československé společnosti se Zilk snažil o zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi. Když v roce 1968 přišlo „Pražské jaro“ a Dubček se angažoval za „socialismus s lidskou tváří“, byli jsme všichni velmi šťastní a doufali jsme, že „studená válka“ skončí. Tento nadějný vývoj byl násilně ukončen invazí států Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu. Takzvaná „normalizace“ znamenala, že jsem své návštěvy v Československu drasticky omezil.
Rok 1989 jsem nejdříve zažíval prostřednictvím televize během mého delšího pobytu na Floridě. Ukázalo se ale, že jsem nakonec mohl pozorovat poslední dění těchto dějinných události i jako očitý svědek. Během mého pobytu v Praze v listopadu 1989 jsem byl ubytován v „Hotelu Jalta“ přímo na Václavském náměstí. Takže jsem se mohl přímo dívat na velké davy lidí, kteří se pokojně přesouvali přes Václavské náměstí a potom večer zapalovali svíčky. To bylo velice dojímavé. Kupodivu jsem byl personálem požádán, jako jeden z mála cizinců v hotelu, jestli bych měl zájem a nechtěl si hotel koupit. Bohužel nejsem multimilionář, jinak bych to rád udělal, už kvůli své tehdejší náladě. Bylo by zajímavé dnes zjistit, kdo nakonec hotel koupil.
Předtím jsem také zažil překvapení, že už neexistovaly dříve obvyklé přísné a časově náročné, občas šikanující hraniční kontroly a že na hranicích byli více či méně přátelští. Protože kontroly byly vždy spojeny s napětím, byl to nyní najednou velký pocit osvobození. V celé zemi člověk cítil úlevu po této mírové revoluci. Byla spojena s velkými očekáváními do budoucnosti, z nichž některé byly v mnoha ohledech také splněny.
V těchto osudných dnech v Praze jsem se náhodou setkal s profesory Vysoké školy ekonomické (VŠE), kteří mě oslovili a projevili zájem o mou práci. Pozvali mě, abych na VŠE převzal výuku moderního managementu (rozvoj osobnosti a organizace). Po mé promoci na Dr. phil. jsem měl již zkušenosti – nejdříve jako vedoucí referátu vzdělávání u Zentralsparkasse a Kommerzialbank Wien (dnes Bank Austria) se zaměřením na rozvoj vedoucích pracovníků, poté jako samostatný školitel řízení (na BFI, WIFI, ÖPWZ) a ve výuce na některých univerzitách v Rakousku (Univ. Vídeň, WU Vídeň, Univerzita v Klagenfurtu) a cizině (např. Univ. Rijeka a TU Berlín). Výsledkem výuky na VŠE byla také kniha „Mezinárodní aspekty praktické výchovy manažerů“, Management Press, Praha 1993, která vyšla v relativně velkém nákladu a hodně se rozšířila. Následovala práce pro ÖIAG (Österreichische Industrie AG) a Wirtschaftskammer Österreich.
Po letech časového odstupu se dnes ptám sám sebe, zdali tato didakticko-pedagogická a publicistická činnost nebyla ve své podstatě pionýrskou činností. Jakýsi návrat k mým prázdninovým pobytům v někdejších pionýrských táborech?
V každém případě jsem se cítil povinen řídit se tradicí osvícenství. V Prohlášení o nezávislosti Spojených států amerických z roku 1776 se uvádí: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí...“ Jsou to stejné principy, které sledovali zakladatelé první Československé republiky, Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik.
Rudolf O. Zucha
Beljak/Villach, 11.11.2019
