České národní listy

Globální kapitál vede válku proti ruskému prezidentu Putinovi, který stojí v čele suverénního Ruska. Ve třicátých letech minulého století globální kapitalisté bojovali proti americkému prezidentu Rooseveltovi. Tyto dvě osobnosti jsou klíčové z hlediska přežití svých států. Pouze státník, který myslí na zájmy svého národa a státu může zachránit svou vlast. Mocní oligarchové bojovali proti zvolení Roosevelta prezidentem.

Prezidentská kampaň se podobala triumfální cestě. Velmi mu pomohlo, že se rozhodl ještě před volbami skoncovat s korupcí na newyorské radnici. Na jeho nátlak musel rezignovat starosta Wagner, ustoupit museli i další mocní bossové. Nikdy mu to však nezapomněli. Do konce životě je měl v zádech a mstili se alespoň na jeho přátelích. V té době usiloval Rosenman o funkci člena Nejvyššího soudu ve státě New York. Skupina Tammany Hall ale do této funkce prosadila svého muže. Tehdy řekl Roosvelt zklamanému právníkovi větu: „Pamatuj si, že mám výbornou paměť a dlouhou ruku pro přátele.“ A vskutku, za rok se mu odměnil se vším všudy. Rosenman funkci dostal a boss, který mu uškodil, skončil v propadlišti. Pro Roosvelta bylo vůbec příznačné, jak dovedl zacházet se svými nepřáteli. V politice neznal tento lidumil a humanista slitování. Své bývalé odpůrce si k tělu nikdy nepustil. Nikdy nedal žádnou sinekuru ani sebemocnějšímu demokratovi, který jen trochu pochyboval o jeho prezidentství v třicátém druhém roce. Udržoval s nimi oficiální styky, ale „do rodiny“ je nepřijal. Jeho černá listina platila jednou provždy. Ne snad ze msty, ale z opatrnosti. Nechtěl si nasadit do hnízda kukaččí mládě. To ostatně žádný opatrný politik nedělá. V mocenské sféře mají kompromisy své hranice. Na to si za několik let musel vzpomenout i Garner s Hearstem. Svou kampaň Roosvelt postavil na kritice trudného údělu prostých chudých lidí. O tom, co však sám pro ně udělá, mluvil jen velmi nejasně. Chodily za ním na schůze statisíce. Zdálo se jim, že tento v americké politice nový fenomén má blíže spíš k levici než k pravici.

Nakonec slavně zvítězil. Dostal dvacet dva miliony hlasů, proti patnácti milionům, které získala kandidátka republikánů. V Bílém domě balí Hoover svoji domácnost a Franklin čeká v Hyde Parku na slavnostní inauguraci. Zatím nijak nespěchá. Starý prezident navrhuje společný postup při různých opatřeních ke zlepšení tíživé hospodářské situace. Roosvelt zůstává pasivní. Zdá se, jako by mu příliš nevadilo, jak skončí v krizi administrativa jeho předchůdce nebo mezinárodní hospodářská jednání, na nichž měla Amerika značný podíl. Čím větší chaos, před jeho nástupem, čím hlubší hospodářský kolaps, tím příznivější pozice pro nového prezidenta jako zachránce společnosti. Patnáctého února třiatřicátého roku je v Miami na Floridě. Anarchista Zangara vystřelí před sto tisíci lidmi na nového prezidenta. Atentát zaplatí životem chicagský starosta Čermák. Tento čin neobyčejně posílí Roosveltovu popularitu. Čtvrtého března nastupuje do prezidentského úřadu. První muž Ameriky má obrovská konstituční práva a moc. Je vrchním velitelem vojsk, jmenuje federální soudce, nejvyšší úředníky státní administrativy, přímo řídí americkou zahraniční politiku, může vetovat zákony, jež prošly Kongresem, a vydávat rozhodnutí s pravomocí zákona. Zároveň vede většinovou stranu. Slabý prezident má stejnou moc jako prezident silný. Jaký je vlastně nový obyvatel Bílého domu?

V kampani vystupoval jako typický muž středu. Jím také zůstane do konce svých dní. V boji za sociální reformy se časem posouvá poněkud doleva, ale nikdy nemá nic společného se socialismem. Roovelt si dobře uvědomuje, že prostý americký člověk je pobouřen sociální nerovností, nespravedlností, a proto se ujímá podivné role „mluvčího“ těchto ušlápnutých, potlačovaných. První léta jeho vlády se vyznačují obrovskou záplavou návrhů zákonů a opatření, které mají zlepšit sociální situaci americké společnosti a prohloubit státní zásahy do hospodářství. New Deal není plánovaným, předem dopodrobna vypracovaným programem, ale spíše řetězem nepřetržitých experimentů, omylů, chyb, zdařilých i nezdařilých experimentů. Nevychází z nějaké ideologické koncepce, ale spíš z mravního vědomí povinnosti zasáhnout proti katastrofálním krajnostem daného řádu. Z přesvědčení o právu lidí na život důstojný člověka. Roosvelt je pevně přesvědčen, že kapitalistický řád je nejlepší ze všech možných. Věří, že tento sociální řád může Spojeným státům zajistit rozvoj a všeobecný blahobyt. Domnívá se, že kapitalismus je nutno zachraňovat před samotnými kapitalisty, kteří jej přivedli na pokraj propasti. Chce za každou cenu zabránit vzniku levicového hnutí, které by otřáslo společenským systémem. Zachránit kapitalismus před socialismem. Proto používá i diktátorských metod, aby donutil buržoazii k modernizaci a sociálním reformám. Regulační zásahy státu sledují především tento cíl. Stát pro něj znamená jakéhosi atributa mezi třídami. Dosud byla státní moc jen nástrojem klik. Roosvelt to chce  změnit.

Velmi výstižně jej charakterizuje William Z. Foster: „Roosevelt byl kapitalistou, liberálem, milionářem a jeho politika byla v poslední instanci neobyčejně výhodná pro monopolistický kapitál. Jím uplatňované reformy New Dealu byly ostře ohraničeny rámcem kapitalistického systému a není pochyb, že zabránil bojovně naladěné dělnické třídě v uskutečnění radikálnějších reforem a v organizaci široké dělnické strany. To byl také hlavní úkol New Dealu. Když Roosevelt vstupoval do Bílého domu, řekl: „Jestliže budu špatným prezidentem, budu také posledním prezidentem.“ Ve světě roste řada nebezpečných válečných ohnisek. Spojené státy se těžce sbírají z krize. Proto chce prezident nejprve vyvést Ameriku z vnitřních těžkostí a obnovit její narušenou rovnováhu. V New Dealu spojuje eklekticky tři prvky – keynesiánství, fašistický korporativismus a socialistické plánování. Druhý prvek se postupně vytrácí, třetímu mnoho nerozumí. Ve svém okolí nemá nikoho, kdo by měl ponětí o marxistickém způsobu myšlení a proto jeho chápání Sovětského svazu, vnitřního zřízení i politiky zůstává velmi povrchní. Sám osobně nepokládá New Deal za nějaký dočasný experiment. Zákony, které připravuje, vyjadřují jeho ideu hospodářsky organizované demokracie, která by se do jisté míry opírala o pracující a střední vrstvy. Proto je napadán reakcionáři z levičáctví a demagogy z bolševictví. Naprosto neprávem.

Hned při formování vlády se projevuje labilita jeho pozice uvnitř mocenské elity i velká taktická schopnost. Přibírá do kabinetu krajní konzervativce Cordella Hulla, Morgenthaua. Ti mu zajišťují podporu ve svých kruzích a zároveň vytvářejí jistou protiváhu proti příliš radikálním spolupracovníkům z „mozkového trustu“. Vláda se však brzy změní v podřízený nástroj autokrata Roosevelta. Na jejich schůzích přednášejí ministři referáty, ale rozhoduje prezident. Velký vliv mají především intelektuální poradci, a to jak na vnitřní, tak zahraniční politiku. Po celá léta, kdy sedí v Bílém domě, stojí většina amerického tisku proti němu. Přesto navazuje s novináři nové, pro americké prezidenty dosud nezvyklé vztahy. Tiskové konference jsou bezprostřední. Bez předem zasílaných otázek, jak tomu bývalo za jeho předchůdců. Reportéři, ať chtějí nebo ne, jsou jeho tiskovkami okouzleni. Každý měsíc mluví k Američanům „u krbu“. Udržuje citlivé spojení s veřejností. Ale musí začít plnit sliby. Malý Američan čeká na svůj „nový úděl“. Prvních „sto dní“ stíhá jeden návrh druhý. Vláda usiluje o hluboké státní zásahy do národního hospodářství, pokouší se o jakési plánování. Zavádí státní kontrolu peněžního oběhu, finančních ústavů a bank. Vydává značné investice na pomoc drobným podnikatelům. Nový zemědělský zákon má státní kontrole podřídit zemědělskou výrobu, docílit omezení osevních ploch a stanovení pevných výkupních cen. Připravují se četné veřejné práce pro nezaměstnané. Reakce brojí. Proti Rooseveltovi povstane i reakční křídlo demokratů, které mu v příštích volbách odmítne podporu. Zvlášť velký nesouhlas vyvolává Wagnerův zákon o legalizaci kolektivních smluv a státní arbitráži v pracovních sporech.

Tisk štve proti těmto opatřením do krajnosti. Franklin se pomalu odpoutává od od Hearsta. Idea spolupráce monopolistů a dělnických organizací ztroskotává. Prezident je nucen opřít se o odbory. Poprvé v amerických dějinách mají odbory za sebou vládu. V těchto letech se přiblíží Roosevelt k levici nejblíž. Ale nikdy nepřekročí hranice. Netrvá to ani rok a v Bílém domě připravují jeden z nejzávažnějších diplomatických kroků nového prezidenta, uznání Sovětského svazu. Hoower a jeho státní tajemník Stimson po léta odmítali návrhy realistů. Jako oficiální důvody uváděli, že by ztratili morální tvář před jinými zeměmi, hlavně před Japonci. Měli pochyby, zda navázání styků se Sověty pozvedne obrat zahraničního obchodu. Roosevelt má na to jiný názor. Pokládá za hloupé a zbytečné, aby Spojené státy zůstaly slepé k takové mocenské síle, jakou je první socialistická velmoc. Hodně mu pomáhá Bullit, později první americký velvyslanec v Moskvě a jediný diplomat, který může ke Stalinovi v kteroukoli dobu. Prezident však zatím projevuje daleko lepší orientaci ve vnitřních problémech Spojených států než v diplomacii. Postupně ovšem musí věnovat zahraniční politice čím dál větší pozornost. Ve světě se vytvářejí prky ostré politické krize. A k tomu Amerika nemůže zůstat lhostejná. Jeho reformní zákony narážejí v Kongresu na odpor. A když projdou oběma komorami, nedostanou se zpravidla přes konzervativní Nejvyšší soud. Přichází rok třicátý šestý a s ním nové volby. Za Rooseveltem stojí miliony dělníků. Vyhrává takovým rozdílem jako žádný jiný kandidát před ním. Jen ve dvou malých státech Unie těsně vítězí republikáni.

S novým pověřením v ruce je rozhodnut zlomit moc Nejvyššího soudu a provést „čistku“ v demokratické straně. Členství soudců je doživotní. Franklin navrhuje Kongresu stanovit pro vykonávání funkce soudce Nejvyššího soudu hranici sedmdesáti let. To by zakrátko umožnilo změnit poměr sil. Senátoři se však neodváží sáhnout na jednu z hlavních ústavních tradic. A většina z nich ji ani změnit nechce. Roosevelt tedy musí čekat. Do čtyřicátého roku dosáhne potřebných změn. Ztratil sice bitvu, ale vyhrál válku. Staří pánové jsou postrašeni tlakem, který vyvíjí hlava státu, a tak konečně schválí dva nesmírně důležité návrhy, Wagnerův zákon a zákon o sociální bezpečnosti. Prezidentova prestiž však přece jen prohranou bitvou o soudní zákon utrpí. Pociťuje to v jiných oblastech. Zvláště tam, kde se snaží o změnu zahraničně politického kursu Ameriky. „Čistka“ ve straně i boj o Nejvyšší soud stravují hodně sil a zpomalují také dílo sociálních reforem, které se pak ve válce zcela zastaví. Ve druhé polovině třicátých let zasahují do vnitřního života Ameriky stále silněji ohlasy a události ze světa. V americkém veřejném mínění převládá izolacionismus. Ale USA se nenacházejí na jiné planetě.

Realista Roosevelt jako první z amerických státníků rozpozná nebezpečí, které hrozí Evropě a světu z Berlína, Říma i Tokia. Řídí vládu v zemi, která se vepsala na svůj prapor přísnou neutralitu. A tak i když silně sympatizuje se španělskými republikány, musí jen bezmocně přihlížet, jak fašističtí interventi dosazují v Madridu generála Franka. Několikrát se pokouší zasáhnout do boje za kolektivní bezpečnost. Dostane se do konfliktů i se svým nejbližším okolím. K izolacionistům patří Hull, Jackson i Hopkins. Tehdy si posteskne soudci Rosenmanovi: „Je to hrozný pocit, když se člověk, který se pokouší vést ostatní, ohlédne a zjistí, že je sám.“ A tento pocit jej bude provázet až do prvních dnů války. Druhé volební období je v Rooseveltově životě snad nejosudovějším. Tady se teprve ukazuje velikost a síla jeho osobnosti. Je velkým uměním plavce vést svoji lodičku proti proudu a přitom ji nerozbít o kameny, které se skrývají  pod hladinou. Franklin našel dost sil. Pomohla mu jeho nekonečná trpělivost a nezdolný optimismus. V Evropě pohlcují diktátoři jednu zemi za druhou. Na Dálném východě, přímo na hranicích amerických sfér vlivu, zvedají hlavu samurajští spojenci Hitlera. Ale americká veřejnost, Kongres i většina vlády trvají na neutralitě. Odmítají strkat prsty do evropského ohniště, v němž už začínají proskakovat první plamínky příštího válečného požáru. Z Roosevelta se tváří v tvář rostoucímu nebezpečí stává antifašista z přesvědčení. Je k tomu puzen svým politickým realismem i liberálním založením. V Hitlerovi a jeho spojencích vidí největší nebezpečí a přímé ohrožení demokracie. Stále však kolem sebe nemá dostatek pochopení, aby zlomil izolacionistické tradice. Izolacionismus prostých Američanů zneužívají silné reakční a protifašistické skupiny ve Státech, aby prezidentovi znemožnily jakékoli účinné diplomatické kroky.

Roosevelt vyhrál válku proti militaristickému Japonsku a nacionálně socialistickému Německu spojenectvím s Churchillem a Stalinem. V roce 1945 se z USA stala vojenská supervelmoc. Roosevelt se celkem  čtyřikrát stal americkým prezidentem v letech 1933 -  1945. Když přebíral úřad prezidenta byla země v nejzoufalejší situaci ve svých dějinách. Amerika byla v roce 1933 ve stejných troskách jako Rusko v roce 1999. Prezident Roosevelt zachránil USA a prezident Putin zachránil Rusko. Oba šli cestou státního kapitalismu, který byl spásou proti chaotickému liberálnímu trhu a nemorálnosti bohatých kapitalistů.