O české vině za holokaust 2
O české vině za holokaust 2
Ivo Cerman
Návaznost na Republiku československou?
Cíleně přitom vzbuzuje dojem návaznosti na první republiku, v čemž si opět vypomáhá výrazy jako je „česká vláda“, „místní úřady“, „české vedoucí kruhy“ (s. 272), které tu často něco rozhodují, nebo požadují. A znovu pomáhá i zahlcování jednotlivostmi bez kontextu. Zahraniční čtenář si nejspíš neuvědomí, že když Beranova „československá vláda“ něco rozhodla 17. března 1939, bylo to už po okupaci (s. 276). Tady manipulaci Frommer sám napomáhá řečmi „o druhé republice“. Na stejném zasedání tato vláda rozhodla o zrušení ministerstva obrany. Stalo se to také ze svobodné české vůle? Při tom se myslím dopustil hrubé chyby, protože při výkladu o uplatnění norimberské definice Žida (s. 280) nerozlišil německé a české Židy. Pro německé Židy platila okamžitě se zavedením protektorátu (16. III. 39), zatímco definice v nařízení říšského protektora z 21. VI. 39 se vztahovala na české Židy. To, že konečné slovo v takových opatřeních měli Němci, zakrývá Frommer tím, že nesděluje, že návrhy „české vlády“ na definici Žida vůbec nevstoupily v platnost. Samozřejmě taky neuvádí, že „česká vláda“ navrhovala definici mírnější než norimberské zákony.
Podobně u pálení synagog a bourání židovských objektů vzbuzuje Frommer zdání kontinuity s republikou tím, že začne mluvit o době „před okupací“ (s. 288–289), aby pak navázal výkladem o bourání těchto objektů v době okupace, který zná z Machalova článku (JB 2014). I zde pomáhají detaily bez kontextu, nyní to jsou opakovaná sdělení, že to či ono město zaplatilo za zbourání, nebo za pozemek, což znovu budí dojem, jako kdyby tato města akce sama iniciovala.
Nechci tím vzbudit dojem, že bych popíral silný příklon politické kultury druhé republiky k antisemitismu. Byla to ale zcela výjimečná situace frustrace a bezvýchodnosti, v níž se Češi obraceli i proti sobě navzájem i proti prvorepublikové demokracii. Vezměme v potaz situaci ohrožení, strachu o hospodářské přežití a bytové nouze – tu Frommer Čechům taky vyčítá. (s. 271) I přesto lze ale doložit jen zesílenou antisemitskou agitaci, ale ne, že si antisemitismus získal veřejné mínění. Vždyť neproběhly ani svobodné volby, v níž by veřejnost novému režimu SNJ a NSP projevila svou podporu. A na druhou stranu režim SNJ a NSP zabránil vlajkařům a ANO v puči, o který se pokusili v den okupace 15. III. 1939. Za druhé republiky se nakrátko prosadilo pojetí národa jako společenství krve a objevilo se obviňování Židů, ale také iluze o dorozumění s Německem, pokud se mu přizpůsobíme. Myslím, že z těchto bludných představ Češi za okupace vystřízlivěli. Navíc ani za druhé republiky nereprezentovali vlajkaři a čeští fašisté většinové mínění, Frommer ale předstírá, že ano.
Vytváříme fašistický český národ
Jinak by samozřejmě nemohl sugerovat, že pouliční akce vlajkařů a českých fašistů byly projevem české většiny, nebo že měly podporu „české vlády“. Pouliční útoky vlajkařů a fašistů na Židy a židovské cíle jsou v knize líčeny jako nástroje, jimiž Češi vytvářeli tlak zespoda na zavedení protižidovských opatření. Frommer neřekne čtenářům které organizace konkrétně útoky páchaly, dává přednost zevšeobecňujícím poznačením, jako je „čeští fašisté“, nebo dokonce „tschechische Faschistenbande“ (s. 275).
Vlajka byla kolaborantská organizace, která prováděla proněmeckou špionáž a její členové za okupace škodily i odboji. Jejich program neměl podporu veřejnosti, ani vlády. Taky nebyli totéž, co fašisté, kteří se sdružovali zejména v Národní obci fašistické (NOF), respektive v jejích nástupnických organizacích. NOF totiž počátkem okupace fakticky zanikla a její nástupnické organizace pak během roku 1939 bojovaly o podobu nové zastřešující organizace. Na Moravě patřil k silným nástupcům Národní tábor fašistický (NTF). Zastavme se teď u dvou konkrétních akcí
Vlajky a NTF, abychom společně viděli, že Frommer úmyslně konstruuje lži.
Předně šokuje čtenáře popisem brutálního bombového útoku vlajkařů na prázdný židovský pohřební obřadní dům v Plzni, k němuž došlo 6. března 1939. (s. 274) Událost je zvolena tak, aby doložila existenci silného českého antisemitismu už před okupací. Frommer ale neřekne čtenářům, že Vlajka byla zakázanou organizací, a to už od 11. listopadu 1938, tedy krátce po Mnichovu! A přesně tento detail Frommer nikde neuvádí. Všechno to byly akce ilegální organizace, neměly podporu vlády, ani veřejnosti. Doplňme, že Vlajka neuspěla ani ve vytvoření masového členstva a během okupace její podpora slábla. Nesílila.
Druhým momentem jsou útoky na Židy v Brně v létě 1939. (s. 282) Frommer je zasazuje do kontextu „tlaku německých i českých úřadů na okresní úředníky, aby vydali další omezení [vůči Židům]“. V srpnu prý pod tímto nátlakem vydalo ministerstvo vnitra protektorátní vlády nařízení místním úřadům, že mají Židy a nežidy ve veřejném prostoru více oddělovat. (s. 281; viz Pasák, s. 128) Násilí ale pokračovalo a jelikož Frommer nic nekonkretizuje, vypadá to jako popis všudypřítomného řádění Čechů bez rozdílu. Tak prý došlo k pochodu davu 800 „českých fašistů a Němců“ v centru Brna, kdy prý zbili 14 Židů a způsobili smrt prokuristy Paula Drexlera.
Přitom šlo o součást série demonstrací organizovaných už od jara 1939 moravským NTF, proti nimž vždy zasahovala protektorátní policie. Frommer ve svém výkladu zmiňuje protektorátní policii, četníky a „české úředníky“ ale jen jako nástroje, které měly uskutečnit ono srpnové nařízení, tj. jako součást represe proti Židům. Ve skutečnosti ale policie v Brně proti fašistům zasahovala, tj. proti represím. Při oné demonstraci, kdy došlo k útoku na kavárnu Esplanade a k smrti prokuristy Drexlera ale policie zasáhnout nemohla, jelikož se útoku zúčastnily i oddíly SA a SS. Ani to Frommer neuvádí.
Česká veřejnost české fašisty nepodporovala ani po jejich dočasném sjednocení v ČNST – Vlajka. Do jisté míry souvisely tyto bojůvky z léta 1939 se vzájemným konkurenčním bojem fašistických nástupnických organizací a jejich snahou vymezit se vůči Národnímu souručenství, ale nikde jsem neviděl dávat je do souvislosti s nějakým srpnovým výnosem ministerstva vnitra. Spíš to byla součást absurdní snahy českých fašistů „chopit se moci“, v čemž jim okupanti nakonec nevyšli vstříc. Dne 8. srpna 1940 se ČNST – Vlajka dokonce pokusila o tragikomický puč. Po roce 1942 je přestali podporovat i němečtí nacisté. Jak tvrdí náš znalec problematiky Dalibor Státník: „Nacisté se rozhodli vsadit na mnohem inteligentnější, vtíravější (..) formu kolaborace spojené se jménem Emanuela Moravce.“ (Pejčoch, s. 139) Reálně neměly české fašistické organizace vliv ani na protektorátní vládu a už vůbec ne na říšského protektora a říšskou správu. Pokud by ony měly vytvářet „tlak zdola“, jak tvrdí Frommer, tak by to byl velmi slabý tlak.
