Neomarxismus není marxismus
Neomarxismus není marxismus
18.12.2019 Adam Votruba Komentáře
Adam Votruba se vrací k tématu marxismu a neomarxismu. V čem se odlišují a proč nejde marxismus zaměňovat za neomarxismus?
Slovo neomarxismus je dnes skloňováno v různých souvislostech a různými způsoby. Překvapivě mnozí přívrženci levice netuší, v čem je rozdíl mezi klasickým marxismem a tím, co se dnes označuje za neomarxismus. Pokusím se zde nabídnout vysvětlení.
Marxismus můžeme chápat jako politickou nauku vycházející z myšlenek Karla Marxe, která měla silný vliv na levicová politická hnutí. Můžeme přitom rozeznat tři hlavní levicové ideologie, kterými jsou komunismus, socialismus a anarchismus. Ve zkratce je lze charakterizovat následovně:
1) Komunismus je ideologie, která se nejvíce přidržuje Marxova učení. Cílem komunistů má být svržení kapitalismu cestou revoluce. Po revoluci dojde k odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků, čímž zmizí vykořisťování člověka člověkem a bude nastolena sociálně spravedlivá beztřídní společnost. Na této cestě se počítá s údajně dočasnou diktaturou proletariátu.
2) Socialismus je ideologický směr, který si v českém prostředí spojujeme se sociálně-demokratickými stranami. Socialismus byl ovlivněn marxismem v podstatně menší míře a je názorově pestřejší. Socialisté, resp. sociální demokraté, zavrhli už na přelomu 19. a 20. století cestu revoluce a diktatury. Namísto toho si stanovili jako svůj program hájit zájmy dělnictva parlamentní cestou. Postupnými reformami se mělo dospět ke státu, který bude nejen demokratický, ale i sociální. Socialisté se z podstaty věci více zaměřovali na pragmatickou politiku a méně vytvářeli utopické vize o ideální společnosti.
3) Anarchismus se jen málokdy projevil na parlamentní půdě. Primárním cílem anarchistů je zrušení státu jako takového. Původními prostředky, používanými v 19. století, byly atentáty na příslušníky vládnoucí třídy. Anarchisté věřili, že tím urychlí pád státního systému.
Problém pojmu neomarxismus je jeho určitá vágnost. Lze pod něj zahrnout prakticky jakéhokoliv myslitele, který se ve 20. století nějakým způsobem hlásil k Marxovu odkazu. Na jednu stranu se dnešní stoupenci Marxových idejí mají tendenci označovat za neomarxisty, na druhou stranu v užším slova smyslu se pojem neomarxismus etabloval jako označení pro politický směr reprezentovaný frankfurtskou školou, studentským levicovým hnutím 60. let a tzv. novou levicí. Lidé, kteří zastávají tyto neomarxistické ideje, se ovšem dnes už spíše označují za levicové liberály. Nicméně stále platí, že pokud se setkáte s pojmem neomarxismus, bude to velmi pravděpodobně míněno jako označení pro ideologii nové levice, která se formovala na konci 60. let. V tomto smyslu považuji za užitečně uvědomit si rozdíly mezi klasickým marxismem a neomarxismem nové levice.
V rovině ideové lze vymezit rozdíly mezi marxismem a neomarxismem takto:
1) Marxismus považuje za základ třídního uspořádání společnosti nerovný přístup k výrobním prostředkům. Společnost se dělí na třídu, která vlastní výrobní prostředky (kapitalisté/buržoazie), a třídu, která je nevlastní (proletariát/dělnictvo). Vlastnictví výrobních prostředků umožňuje kapitalistům vykořisťovat dělníky, neboť dělníci pro zajištění obživy musí prodat svou pracovní sílu. To vytváří základní mocenskou nerovnost mezi kapitalistou a dělníkem. Jako cesta k překonání tohoto rozporu se jeví odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků tak, aby z něj mohli těžit všichni příslušníci společnosti, a nikoliv jen privilegovaní jedinci. Marxismus spoléhá na to, že dělnická třída uskuteční revoluci, která tuto společenskou změnu vykoná.
2) Neomarxismus se k Marxovi sice hlásí, ale identifikuje jiné příčiny sociálního útlaku. Je jimi všudypřítomná mediální manipulace, jakou nacházíme v kapitalistické společnosti, hlavně však všudypřítomné násilí, které znemožňuje člověku se osvobodit. Utlačovatelský není jen ekonomický systém, ale samotná kultura západní společnosti. Cílem je odstranit násilí ve všech jeho formách, resp. omezit násilí na nejnižší možnou formu. Neomarxisté nespoléhají na dělnickou třídu. Došli k závěru, že dělnická třída zradila revoluci a dala přednost svým zájmům před „levicovými“ idejemi. Za revoluční subjekt proto označili utlačované menšiny. Prostředkem k odstranění falešného systému má být diskriminace názorových oponentů, tolerance vůči násilí levicových skupin a příslušníků menšin, zároveň s netolerancí vůči násilnému jednání jiných skupin a netolerance vůči násilí ze strany státních orgánů. Vůči státu je třeba klást takové požadavky (ohledně umírněnosti v represivním jednání), jaké mu znemožní efektivně fungovat.
Podíváme-li se na tyto rozdíly, je na první pohled zřejmé, že neomarxisté mají ideově o dost blíže k anarchistům než k marxistům. Zdá se, že odkaz na marxismus byl pro mnohé neomarxisty v 60. letech atraktivní a módní výraz nonkonformisty. Dnes se ovšem naopak chtějí této „nálepky“ zbavit. Všimněme si však spíše něčeho jiného. Marxismus přináší svou vizi fungování společnosti. Můžeme s ní nesouhlasit, můžeme ji kritizovat. Je však přinejmenším fér, že marxisté deklarují, co by dělali, kdyby se dostali k moci. Neomarxismus žádnou takovou vizi nemá. Neříká, jak by se měla lépe spravovat ekonomika, jak by se měla lépe řídit vláda. Má jen vizi, jak zničit systém. Jisté zdůvodnění tohoto faktického nihilismu nabízí Theodor W. Adorno, podle nějž je tento systém tak negativní, že v něm nelze žádnou pozitivní vizi formulovat.
Z pozice marxismu lze vytknout frankfurtskému neomarxismu několik zásadních věcí. Neomarxismus vědomě přestal být třídní ideologií. Distancoval se od dělnické třídy; dokonce jí má za zlé, že v praktickém životě hájí své vlastní zájmy. Herbert Marcuse hovoří o stávajícím systému jako o „tyranii většiny“. Tento moment připravil půdu pro pozdější sbližování neomarxismu s liberalismem. Liberalismus byl z hlediska marxismu vždy chápán jako ideologie buržoazie, neboť vytváří falešnou představu rovnosti v třídně rozděleném systému. Lze jen těžko popřít, že neomarxistické ideje dnes mnohdy slouží příslušníkům elit k tomu, aby jimi ospravedlnili své pohrdání nižšími společenskými vrstvami. V tom se projevuje splývání liberalismu a neomarxismu z hlediska jejich společenské funkce – deklarovaná rovnost slouží k legitimizaci třídních výsad.
Z filozofického hlediska bychom mohli upozornit ještě na neodpovídající aplikaci dialektické metody v neomarxismu. Hegelovská a marxistická dialektika (posloupnost: teze, antiteze, syntéze) se týká filosofie dějin a upozorňuje na to, že negace vždy přebírá něco z toho, co neguje. Například baroko v architektuře je negací renesance, klasicismus je negací baroka, zároveň však mají mnoho společného. (Dialektika však není popřením výrokové logiky, jen upozorňuje, že její principy se vztahují na výroky, nikoliv na realitu samu.)
V dílech představitelů frankfurtské školy se stala dialektika něčím, co spíše odpovídá orwellovskému pojmu doublethink. Filozofové frankfurtské školy používají dialektiku pro ospravedlnění nesoustavného myšlení. Humanistický prodemokratický výrok tu sousedí bezprostředně s opačnou protidemokratickou tezí. Požadavky logiky a pravdy jakožto souladu výpovědi s fakty jsou nejspíš jen zotročující normou kapitalistické společnosti. Ostatně už samotný název jednoho z nejslavnějších „frankfurtských“ textů – Marcuseho Represivní tolerance – je oxymóron. Je to stejný protimluv jako „humanitární bombardování“, nebo orwellovské heslo „Válka je mír. Svoboda je otroctví.“ Marcuse to formuluje i tak, že v dnešní době fakta odporují pravdě.
Neomarxistická filozofie se jeví jako nihilistická, bližší anarchismu než komunismu. Položme si však pro úplnost otázku, jestli je možné najít na neomarxismu něco pozitivního. Jeden moment tu je. Můžeme vnímat jako pozitivní aspekt důraz na práva menšin. Dokonce bychom mohli tvrdit, že se díky tomuto požadavku dosáhlo pozitivních změn. Je tu však zároveň i problém. Tento požadavek není v neomarxistické teorii cílem o sobě, ale má být prostředkem ke svržení systému. Skutečný či domnělý útlak menšin legitimizuje v očích neomarxistů jejich nenávist k stávajícímu společenskému systému. (Nejde ovšem o lásku k menšinám, tato láska bude podobně vrtkavá jako dřívější sympatie k dělníkům, které se obratem změnily v pohrdání.) S tím souvisí důraz nikoliv na rovnost, ale na pozitivní diskriminaci. Menšinová práva se ukázala být zužitkovatelná jako nástroj disciplinace a represe většinové společnosti, neboť obecně vždy platí „něčí právo = jiného povinnost“.
Nejvíce kladných bodů lze neomarxismu přiřknout v tom, co bychom mohli nazvat strategie mocenského boje. Neomarxisté vytvořili velmi inovativní a velmi efektivní nástroje mocenské manipulace. V dosavadní historii k nim lze stěží najít obdobu. Původní idea „represivní tolerance“, pokud se zaměříme na podstatu a nikoliv na hezké řeči okolo, může ještě na první pohled působit, jako by v teoretické rovině popisovala obecně používané techniky radikálů usilující o rozbití demokratického systému. (Tyto metody – násilí a diskriminaci názorových oponentů – nacházíme u nacistů za výmarské republiky, italských fašistů, československých komunistů v meziválečném období atd.)
Po neúspěchu studentské revolty roku 1968 však neomarxismus svou strategii dále rozvinul do podoby, kterou bychom mohli nazvat „disidentskou“. Stal se něčím na způsob náboženského kacířského hnutí, které pohrdlo etablovanými institucemi. Orientoval se na působení mimo parlament a mimo politické strany. Nemůže tak být na rozdíl od jiných politických proudů poražen ve volbách. Později ovšem pronikly jeho ideje do většího množství politických stran zároveň, aniž by tyto strany prezentovaly samy sebe jako neomarxistické. I německé zelené, kteří při svém založení přímo čerpali z teorie frankfurtské školy, by tímto slovem označil jen málokdo.
Neomarxismus začal procházet dějinami jako politický chameleon, mění své zabarvení, předstírá, že je něco, co není. Díky tomu je vždy po ruce námitka, že teze o neomarxistickém vlivu je konspirační teorie. (Kdo by se bál neomarxistů, když u nás žádní nejsou?) Za pozornost stojí i ten moment, že až do roku 1989 existovala zájmová symbióza mezi východními komunisty a západními neomarxisty. Pokud by se neomarxistickým „disidentům“ podařilo podkopat západní systém natolik, že by se zhroutil, pak by vzniklo mocenské vakuum, do kterého by s nemalou pravděpodobností expandoval komunistický systém z východní Evropy. (Pochopitelně v režii místních komunistických stran.) Byl by to v tu chvíli totiž jediný vzor, který by působil jako jakž takž reálná alternativa. Situace se odehrála naopak, zhroutil se komunismus a expandoval politicko-ekonomický systém Západu.
Anarchistická představa, že zhroucení státu vytvoří podmínky pro sdružování lidí do svobodných komunit, je naivní a nebezpečná iluze. Zhroucení společenského systému vytváří prostor pro expanzi některého ze sousedních systémů, zpravidla toho nejmocnějšího nebo nejagresivnějšího, nikoliv toho nejhumánnějšího. Mohli bychom se tedy bavit přemýšlením, jaký systém by asi ovládl Evropu, pokud by neomarxisté své dílo započaté kolem roku 1967 úspěšně dokonali nyní.
Myslím, že z uvedených skutečností je zřejmé, že styčné body mezi „frankfurtským“ neomarxismem a klasickým marxismem jsou relativně slabé a netýkají se podstatných záležitostí. Podobně je tomu i se socialismem. Pokud socialisté a marxisté berou své ideje vážně, pak by bylo logické, aby se od (frankfurtského) neomarxismu distancovali. Je to samozřejmě jejich volba. Hájit neomarxismus před útoky konzervativců (aby to neoslabilo levici) však nedává dobrý smysl. Je to přinejmenším ztráta času.
Je ostatně otázka, jak je to s levicovostí neomarxismu. Představa, že dělníci zradili levici a dali přednost vlastním zájmům, je absurdní logický lapsus, který se dá sotva omluvit dialektikou. Levice to jsou zájmy pracujících. (Co byste si pomysleli o člověku, který vám do očí prohlásí: „Můj syn mě zradil, dal přednost svým vlastním zájmům před mými radami?“) Bylo by patrně vhodnější pojem neomarxismus vyhradit pro ty směry, které rozvíjejí marxismus, aniž by ho fakticky popřeli. To však je v tuto chvíli asi nereálné. Nicméně je dobré vědět, že neomarxismus (v nejčastěji používaném slova smyslu) není marxismem.
ttp://casopisargument.cz/2019/12/18/neomarxismus-neni-marxismus/
