Němečtí antifašisté se zásadně nepovažovali za tzv. sudetské Němce
Němečtí antifašisté se zásadně nepovažovali za tzv. sudetské Němce
Henleinovci území, kde žili, označovali za „Sudety“ a sami sebe za sudetské Němce. Šířili pojem „Sudety, který je však mnohem staršího data, a sudetský Němec“. Německé antifašisty, kteří o sobě mluvili jako o československých státních občanech německé národnosti, považovali za zrádce a podle toho s nimi tak i jednali. Početný poměr znacizovaných henleinovců a německých antifašistů se měnil. V r. 1935 bylo antifašistů kolem 30 %, v roce 1938, kdy v květnu se konaly obecní volby, henleinovci získali asi 90% hlasů německých voličů.
Zatímco znacizovaní Němci měli svůj sbor ordnerů a později vytvořili i teroristické jednotky Freikorpsu, vybudovali němečtí antifašisté oddíly „Republikanische Wehr“, které primárně sloužily k ochraně jejich schůzí a domovů. Stály věrně po boku čs. ozbrojených sil v pohraničí. Byly připraveny bojovat za republiku proti henleinovcům.
17. září 1938 jednotky Freikorpsu, vyzbrojené a připravené na německém území přešly československo-německé hranice a napadaly i naše ozbrojené jednotky, včetně menších vojenských oddílů. I v jednotkách Stráže obrany státu byli němečtí antifašisté, někteří z nich byli dokonce zpravodajsky činní. Počátkem října byl Freikorps zrušen. Za dobu své existence se dopustil následujících zločinů: „Od 17. září 1938 do 1. října 1938, kdy byl rozpuštěn, Sudetoněmecký dobrovolnický sbor měl na svědomí:
na 300 záškodnických akcí a přepadů,
110 lidských obětí,
asi 50 lidí těžce zraněných,
přes 2000 občanů ČSR odvlečeno do Německa.
Byla to malá teroristická předehra k velké válečné tragédii.“ ( Z publikace „Komu sluší omluva“, Erika, Praha 1992, str. 27)
Ke dni 17. září 1938 se pojí i další událost. Od tohoto dne bylo Československo ve válečném stavu s Německem
Ze shrnujícího memoranda čs. ministerstva zahraničních věcí z 12. dubna 1943:
Na dotaz z britského zahraničního úřadu, od kterého dne je Československo ve válečném stavu s různými nepřátelskými státy, se sděluje, že je rozuměti prohlášení válečného stavu ze 16. prosince 1941 takto:
a) Pokud jde o nepřátelské státy jiné než Německo a Maďarsko, je ČSR ve válečném stavu s jedním každým z nich od téže chvíle, jakmile se ocitla s ním ve válečném stavu prvá z následujících spojeneckých velmocí: Velká Británie, USA a SSSR,
b) Pokud se tak stalo před 16. prosincem 1941:
1) Pokud jde o Německo je „Act of violence against etc." utvoření Sudetendeutsches Freikorps v Německu s podporou německé vlády, k němuž došlo 17. září 1938 a které je podle ženevské definice útočným činem. Tedy od 17. září 1938 je Československo ve válečném stavu s Německem.
Toto stanovisko bylo sděleno nótou spojeneckým zemím na konci února 1944.
Datum 17. září 1938 jako den, kdy nastal válečný stav mezi ČSR a Německem, nadále uznává i dnešní Česká republika - viz např. nález Ústavního soudu z 18. května 1999, kde se uvádí:
V souladu s notou londýnské vlády ze dne 22. 2. 1944, navazující na prohlášení prezidenta republiky ze dne 16. 12. 1941, dle § 64 odst. 1 bod 3 tehdejší Ústavy a v souladu s citovaným čl. II bod 5 má Ústavní soud za to, že dnem, kdy nastal stav války, a to s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera došlo k utvoření "Sudetoněmeckého svobodného sboru" (Freikorps) z uprchnuvších vůdců Henleinovy strany a několik málo hodin poté už tito vpadali na československé území ozbrojeni německými zbraněmi (fronta.cz)
V odpověď na dotaz britského ministerstva zahraničí sdělila čs. exilová vláda dne 28. února 1944 oficiální nótou britskému, sovětskému, americkému a čínskému velvyslanci, že Československo je ve válečném stavu s Německem od 17. září 1938.
Tohoto dne byly na území Německa vytvořeny a vyzbrojeny jednotky tzv. Sudetoněmeckého Freikorpsu, které přecházely státní hranice čs.-německé a útočily na čs. ozbrojené jednotky, četnictva, policie, SOS i na civilní čs. občany. Za dva týdny své existence teroristický Freikorps dosáhl stavu minimálně 15 tisíc mužů. Tímto jednáním Německo naplnilo termín agrese, vymezený ženevskou Společnosti národů.
Československo tak bylo ve válečném stavu s Německem jako první stát světa a Češi, Slováci, demokratičtí Němci se jako první v Evropě postavili Němcům se zbraní v ruce. Ti, kteří padli v těchto bojích byli prvními oběťmi druhém světové války. U nás válka začala, u nás také skončila.
Poslední střetnutí s německými jednotkami se však odehrálo až 11. května 1945 v prostoru Milína a Slivice. Němci postříleli partyzánské parlamentáře. Boje, v němž byly nasazené německé tanky a dělostřelectvo, se vyhrotily. Odpor Němců zlomily teprve sovětské tankové jednotky. Střelba ustála až kolem 2. hodiny v noci na 12. května.
A nyní zpět opět k době pomnichovské
Po Mnichovu došlo k velkým změnám. Byla vytvořena tzv. Sudetengau v čele s Konrádem Henleinem. Z henleinovců se stali členové a funkcionáři NSDAP a občany Velkoněmecké říše. Hitler je obdaroval medailemi za aktivity při „osvobození Sudet“. Vyznamenaných bylo hodně přes milion. V době války tito novoobčané říše sloužili nejen v jednotkách wehrmachtu, ale také v SS, gestapu a SD. Asi 200 tisíc z nich padlo za fýrera a vlast. (Norimberský tribunál označil jednotky SS, gestapa za zločinecké organizace. Rovněž tak byla označena NSDAP.)
Po Mnichovu henleinovci především řádně antifašisty, které měli po ruce, zbili, vyslýchali je a pak odesílali do věznic a koncentračních táborů, kde mnozí z nich zemřeli. Jistě si dovedete představit, jaké bylo poválečné setkání koncentráčníků, kteří se vrátili „z převýchovy“ do svých domovů, s těmi, kteří se hlásili k nacismu a podíleli se na jejich tragickém osudu. Došlo i na vyřizování účtu, tentokrát v jiných mocenských podmínkách.
V Postupimi představitelé vítězných mocností rozhodli o přesídlení německého obyvatelstva z Československa, Polska, Maďarska a Rakouska. Celý proces přesídlení řídila Spojenecká kontrolní rada Usnesení Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně 20. listopadu 1945*
1. Veškeré německé obyvatelstvo, které bude odsunuto z Polska (tři a půl miliónu osob), bude přijato do sovětského a britského okupačního pásma v Německu.
2. Veškeré německé obyvatelstvo, které bylo odsunuto z Československa, Rakouska a Maďarska (3 milióny 150 tisíc osob), bude přijato v americkém, francouzském a sovětském okupačním pásmu v Německu.
3. Předběžné rozmístění obyvatelstva do jednotlivých pásem bude následující:
a) do sovětského pásma
z Polska 2,000.000 osob
z Československa 750.000 osob
b) do britského pásma
z Polska 1,500.000 osob
c) do amerického pásma
z Československa] ,750.000 osob
z Maďarska 500.000 osob
d) do francouzského pásma
z Rakouska 150.000 osob
4. S přejímáním obyvatelstva z výše uvedených zemí bude možné začít ihned po potvrzení tohoto plánu, a to podle tohoto rozvrhu:
v prosinci 1945 - 10% celkového počtu
v lednu a únoru 1946 - 5 % celkového počtu
v březnu 1946 - 15% celkového počtu
v dubnu 1946 - 15% celkového počtu
v květnu 1946 - 20% celkového počtu
v červnu 1946 - 20% celkového počtu
v červenci 1946 -10% celkového počtu
Změny mohou nastat v důsledku počasí nebo dopravy a po získání podrobnějších informací o počtu odsunovaného obyvatelstva... **
* Kontrolní rada složená ze zástupců čtyř spojeneckých velmocí - USA, Anglie, Francie a Sovětského svazu - byla vytvořena jako vrcholný orgán spravující poražené Německo. 20. listopadu 1945 byl schválen její plán organizace odsunu německého obyvatelstva.
** Český překlad cit. podle: V. HAlDU, L. LÍSKA, A. ŠNEJDÁREK, Německá otázka 1945 - /963. Dokumenty a materiály. Praha 1964, s.99.
Zprávu o usnesení Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně z 20. listopadu 1945 sdělili zástupci velmocí - sovětský, britský a americký velvyslanec v Praze - československé vládě zvláštními nótami z 28. listopadu, 3. a 7. prosince 1945. Archiv ministerstva zahraničních věcí, Německo 1945-1950, k 13, 03, Č. 72744/45.
Poznámka ČNL – Výše uvedený plán předpokládal přesídlení německého obyvatelstva z Československa do července 1946. Poslední transporty Němců od nás odjížděly ještě v říjnu a v listopadu 1946.
Část německých antifašistů šla do odsunu dobrovolně. Pokud můžeme sledovat jejich osudy, víme, že do tzv. sudetoněmeckých organizací, v nichž byla řada nacistů, esesmanů, tedy válečných zločinců, nevstupovali. A tak můžeme říci, že tzv. Sudetoněmecký landsmanšaft vyrostl z henleinovských kořenů, jak svědčí jména a politické složení signatářů prvních základních dokumentů tzv. sudetských Němců.
Jak hodnotily provedení odsunu spojenecké orgány?
Citujme přímo ze zprávy pplk. Štěpána Andrease, vládního zmocněnec pro provádění odsunu Němců:
„Ukončení odsunu Němců z Československa. Informace československého vládního zmocněnce pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o jednání s představiteli Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně v září 1946
Ve dnech 16.-18. t. m. jednal jsem v Berlíně za účasti odborných expertů ministerstva národní obrany hlavního štábu (pplk. gšt. Žampach) a ministerstva zahraničí (mjr. Dr. Ševčík) s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících se skončením transferu, resp. o modalitách organizace odsunu v posledních fázích. V rámci jednání učinil jsem návštěvu u amerického generála Lucia D. Claye a ruského genlejtnanta Lukjačenka.
Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. V duchu tohoto pro nás potěšujícího uznání probíhala potom ovšem i všechna další jednání s americkými a ruskými činiteli, takže výsledek sjednaných dohod je pro nás optimální a poskytuje definitivní a plnou záruku, že transfer bude skončen včas a důsledně.
Archiv ministerstva zahraničních věcí, Německo 19454-1950, k 13, o 5, č. 201 004/46. Zpráva uložená v tomto fondu je nedatovaným a nepodepsaným opisem. Z dalšího materiálu je zřejmé, že československým vládním zmocněncem ve Spojenecké Kontrolní Radě pro všechny záležitosti transferu Němců byl pplk. Štěpán Andreas.
Připravil dr. O. Tuleškov
