Několik vět k článku „Přiznání vlastní viny. Sudetským Němcům, to dlužíme“, píše pan Jiří Leschtina

Autor zřejmě sdílí „sudetoněmecký pohled“ na události, ke kterým došlo po druhé světové válce. Zabývá se česko – sudetoněmeckými problémy bez ohledu na rozhodnutí vítězných velmocí, učiněná zejména na Postupimské konferenci, jež probíhala od 17. července do 2. srpna 1945. Mezi ně patří především rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Pan Leschtina ignoruje též Usnesení Spojenecké kontrolní rady z 20. listopadu 1945, které pojednává o plánu organizace odsunu Němců z uvedených států a  Rakouska. Rovněž vůbec nevzpomíná na Pařížskou reparační úmluvu, která se týkala povinnosti spojeneckých států konfiskovat německý majetek a povinnosti Německa zaplatit válečné reparace.

O hodnocení odsunu Němců z Československa mluví též Informace československého vládního zmocněnce pro provádění odsunu Němců (určené pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka), který na toto téma jednal s  představiteli Spojenecké kontrolní rady v Berlíně v září 1946, a to s americkým generálem L.D. Clayem a sovětským generálem Lukjačenkem. Jejich hodnocení práce čs. úřadů při provádění odsunu Němců bylo  velmi pozitivní. Byla to slova velkého uznání a chvály.

Německo bylo v květnu 1945 poraženo, nemělo vlastní vládu. Svrchovanou moc vůči Německu převzaly vlády Sovětského svazu, Spojeného království a Spojených států amerických a prozatímní vláda Francouzské republiky (Prohlášení o porážce Německa z 5. června 1945).

Pan Leschtina  uvedené mezinárodní dohody a smlouvy nebral v úvahu. Proto je jeho článek velmi těžko komentovatelný. Místo pracného dlouhého komentáře  si postupně některá rozhodnutí vítězných mocností připomeneme i citací přímo z dokumentů.

Dr. O. Tuleškov