Názory obyvatelstva po druhé světové válce na Německo a německý národ

(Kráceno)

Doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc.

Po více než šesti desetiletích od ukončení světové války zesílily hlasy usilující o revizi jejího výkladu, pokud jde o vinu Německa. Na straně nadace „Útěk, vyhnání, smíření“ kontrolované německou spolkovou vládou nedošlo přes veřejné diskuse k žádné podstatné změně. Generální sekretář Ústřední rady židů proto došel k závěru, že rada nebude spolupůsobit v Radě nadace. Za tvrzení falšující dějiny jsou odpovědni i další funkcionáři nadace; tak se praví v odvolání na autora časopisu extrémní pravice, že „Beneš vyzval v roce 1945 k masové vraždě německého obyvatelstva“. Zřejmá nekompetentnost nadace a revizionistické snahy již v minulosti přiměly mnohé známé historiky k odchodu z nadačních grémií.

Pokud jde o odsun německého obyvatelstva, nazývaný genocidou, je poučný jeho výklad v projevu Edvarda Beneše z 15. listopadu 1946. Prezident tehdy řekl, že „jsme se po dlouhá léta usilovně snažili o čestné vyrovnání s našimi bývalými německými spoluobčany. Byli jsme ochotni jít až do krajnosti ve snaze získat je pro klidný demokratický život ve společném domově. V roce 1938 došlo však k jejich zradě (…). Právě z těchto mravních důvodů a z důvodu bezpečnosti světa zasazovali jsme se o definitivní a důsledné vyřešení tohoto našeho nejpalčivějšího problému“.

Informace o nálezech hrobů německého obyvatelstva, jež snad pocházejí z krátkého období tzv. divokého odsunu po ukončení války, jsou bez potřebných historických souvislostí dál prezentovány. Jejich vyhledávání je často založeno na záznamech o těchto ztrátách vedených ze strany sudetoněmeckého obyvatelstva. Příklady slušného chování ze strany Čechu vůči Němcům, o nichž se dovídáme od pamětníku, nebyly předmětem zápisu.

Po listopadu 1989 byla problematice československo-německé věnována značná pozornost. Bohatě byl dotován průzkum českých archivu. Tito historikové však nezkoumali všechen relevantní materiál, ale pouze dokumenty svědčící o proviněních Čechu na Němcích. Mimo zájem badatelů stály také poznatky o tom, v jakém ovzduší došlo k odsunu německého obyvatelstva: byl to na předním místě strach z války a v důsledku toho pokračující poválečná válka proti válce. Svědčí o tom výzkumy veřejného mínění nejen v Československu, ale i v dalších šesti zemích Evropy a Severní Ameriky. Uvedená situace nemá být omluvou pro excesy při zacházení s německým obyvatelstvem po ukončení války, ale rozborem situace obyvatelstva, jež se mohlo jevit jako vítězné…

Předpokládaný obraz mstitele, který zahájil divoký odsun, dostává ve světle solidních výzkumu obrysy obrazu vítěze; v mnoha ohledech má tento vítěz rysy oběti: má strach z minulosti, obává se budoucnosti. V tomto ovzduší se udál odsun Němců. Transfer tří milionů Němců z Československa spolu s odsunem Němců z Polska, Slovinska a dalších zemí byl historicky umožněn pouze hrůzami, jež se udály za druhé světové války.  

Závěr: Kromě nadpolovičních četností odpovědí o nepřátelském smýšlení jsou významné i součty odpovědí o nepřátelském smýšlení a odpovědí nevím, jež činí nadpoloviční většinu u celé skupiny států. Ještě vyhrocenější posouzení vztahu k německému národu a jeho možnému vývoji nacházíme v odpovědích na druhou otázku Gallupova ústavu.

Zněla: "Myslíte, že se Německo stane mírumilovným demokratickým národem nebo bude národem toužícím po nové válce?"

 Názorům, které ovládly obyvatelstvo po válce, odpovídá rozhodnutí velmocí na konferenci v Postupimi v srpnu 1945. Národnostní menšiny byly z větší části odsunuty, protože byly pokládány za ohnisko válečného nebezpečí.

Odsun německého obyvatelstva z Československa byl součástí zmíněné války proti válce, jež bývá vedena po válečných konfliktech velkého rozsahu. Analýza politické kultury prokázala, že české a německé obyvatelstvo v českých zemích tvořilo dvě společenství s odlišnou politickou kulturou. Převážil názor, že praktické dlouhodobé soužití společenství s odlišnou politickou kulturou není možné.