České národní listy

Příčiny vojenské porážky

Příčiny vojenské porážky je vhodné studovat i s odstupem času. V nacistickém pojetí vysvětlují mnoho záležitostí let pozdějších. V Hitlerově pojetí se staly programem NSDAP. V protektorátní povolené publikaci: "světová válka byla nejmohutnějším válečným výkonem v dosavadních dějinách" (s. 69). Příčiny německé porážky, v nacistickém pojetí, byly tyto:

A) Skoro celý svět se svým bohatstvím lidí a surovin stál proti Říši.

B) Německému lidu chyběla velká idea, aby vydržel. Propaganda selhala.

C) Slabošská vláda selhala při vedení národa. Neschopné politické velení překáželo vojenskému vedení a ochromilo je.

D) Blokáda, proti které nebyla provedena vhodná opatření, hnala lid k smrti hladem. Žid vrazil frontě dýku do zad (s. 69)

Podle okolností nacisté tvrdili, že to udělali socialisté (sociální demokraté, pacifisté, bolševici). Uloupení bývalých německých kolonií bylo zdůvodněno tím, že Německo není schopné a hodné kolonizační práce. Společnost národů, tento spolek vítězných a loupeživých států, určoval nadále osudy Německa. Smlouvami s Československem, Jugoslávií, Rumunskem a Polskem sledovala Francie svůj starý cíl. obklíčení Německa. Pod francouzskou ochranou se snažili rudí a černí zrádci zřídit reinskou republiku, církevní a monarchističtí separatisté se snažili o odtržení Bayern od Říše. Nesmírné splátky (132 miliard zlatých marek) zničili německou měnu a přivedli Německo na mizinu. Jen Židé se dovedli nesmírně obohatit (s. 72). Židé nemohli nikdy chybět na nacistické propagandě. Lidový vtip těchto let pravil, že Hitler by si musel židy vymyslet, aby měl protivníky, které musel porazit. Závěr je však úředně optimistický: "V letech ponížení a hanby povstal lidu zachránce, Adolf Hitler" (s. 73). Miliony volaly po zachránci.

Zbývající část publikace obsahuje vítězné fanfáry na vítězná německá vojska z období 1930-1943. Nemám chuť opakovat vyčpělé fráze, nicméně pozorný čtenář přistihne nacistické a protektorátní kolaborantské autory, že jim nechtěně uklouzne kus pravdy, případně český člověk snadno odhalí německou lživost. V zahraniční politice žádali nacisté bývalé kolonii, roztrhání mírové smlouvy, v politice vnitřní vyřazení Židů, právo na práci, zlomení úrokového otroctví, vytvoření lidového vojska, svobodu náboženského vyznání, odstranění bezpracného důchodu. Německá říše měla být státem jednotným založeným na vůdcovském principu, případné sněmovní jednání se mělo posuzovat jako "žvanírna". Důvěru lidu nese vůdce. Zakročuje se proti neschopnému či dědičně nemocnému potomstvu. Zákon o dědičném statku zajišťuje sedlákům půdu. Politická činnost církvím je zakázána. Společnost národů odmítlo Německu zrovnoprávnění a Německo ze Společnosti národů vystoupilo. Obdobně tak učinila Itálie a Japonsko, aby nemusely dodržovat mezinárodní práva menších národů. Pakt o neútočení, uzavřený v r. 1934, odstranil francouzsko-politický tlak na dvou frontách. Uzavření francouzsko-ruské vojenské dohody v r. 1936 přimělo Německo vstoupit do neutrálního pásma podél Rýna. Osou Berlí-Řím zajistil Hitler r. 1936 evropský mír a dal Evropě nový směr. V paktu proti Kominterně v listopadu 1936 vstoupilo Německo do nejpřednější fronty boje proti bolševismu. Po bok Německa se postavila Itálie v r. 1937, následovalo Španělsko a Maďarsko. Před napadením Sovětského svazu, v době míru, vznikla protisovětská fronta.

U maturit na školách se zadávala otázka, jak A. Hitler ukoval Velkou německou říši. Odpověď měla znít, že společenstvím krve, které přervalo politické hranice. Všichni Němci měli žít v jednom státě. Za jásotu německého národa v březnu 1938 napochodovaly německé oddíly do Rakouska, aby tu obnovily pořádek a připojily Rakousko k Říši. O rok později, 15. března 1939 pohltilo Německo Čechy a Moravu.

Problematika Československa je v knize podána nepravdivě, agresivně a propagandisticky, což vyhovovalo především sudetoněmeckým separatistům, rozhodnutým pro válku místo životu v míru. Dodnes nacistický pohled a protičeské postoje vidíme v současné politice odsunutých pohraničních Němců. Hrubé zkreslení podává tragické mnichovské dny takto (s. 75): "Němečtí soukmenovci v sudetoněmeckém prostoru byli českou Benešovou vládou poškozováni, připravováni o postavení a majetek, žalářováni a pronásledováni. Jejich vůdce Konrád Henlein požádal v dubnu 1938 pro své německé bratry úplnou rovnoprávnost s českou národností. Na to následoval neslýchaný teror. Německá čest si žádala branného zákroku. V rozmluvách, konaných mezi Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainem a Daladierem v Mnichově v září, došlo k dohodě o přičlenění sudetoněmeckého území k Velkoněmecké říši. V říjnu 1938 bylo toto přičlenění provedeno. Vnitropolitické boje dohnaly československý stát k zániku. Beneš musel odstoupit. V Mnichově v září, došlo k dohodě o přičlenění sudetoněmeckého území k Velkoněmecké říši. V říjnu 1938 bylo toto přičlenění provedeno. Vnitropolitické boje dohnaly československý stát k zániku. Beneš musel odstoupit. Prezident Hácha požádal o německý branný zákon, aby byl sjednán pořádek. Čechy a Morava byly jako protektorát v březnu 1939 přičleněny k německému prostoru. České země, těžce zklamané anglicko-francouzskou zradou, se vrátily do lůna Říše, ke kterému po tisíciletí patřily" (s. 76). Při vítězném postupu německé armády v Polsku přece jen autorům unikla pravdivá poznámka: "Další osídlovací prostor byl znovu získán" (s. 77)! K pravdivému obrazu bych dnes doporučil vědecká díla německých historiků. Detlef Brandes napsal knihu "Češi pod německým protektorátem", Praha 1899, 657 stran a faktograficky bohatou publikaci "Sudetští Němci v nacistickém státě", od Volkera Zimmermana, Praha 2001, 577 stran.

Kolaborantská publikace v česko-německém střihu, i po stránce jazykové, což ponechávám v původní podobě, aby bylo vidět jak postupovala germanizace, je v závěru závěrečným hodnocením "Velkoněmecká říše stojí v největším a nejrozhodnějším boji svých dějin". Publikace v závěru vyznívá ve falešné sny. "Tím, že Japonsko a Amerika vstoupily nyní do války vyvinul se z ní boj celých kontinentů. Z této druhé světové války vyjde svět v novém pořádku, který se projeví v dlouhém, spravedlivém míru a v sociálním vzestupu za vedení mladých národů v Evropě a v Asii". Nerealizovaná představa novonacistického hnutí.

Nezodpovězena zůstala otázka, jaké výhody by českému lidu poskytli Němci, kdyby nacisté vyhráli válku?

A realita? V koncentračních táborech bylo vězněno 350.000 Čechů, Slováků, Rusínů a Židů. Zahynulo 235 000 státních občanů bývalého Československa. V plynu zahynulo 15 500 dětí židovského, českého, slovenského, romského původu. Po pádu nacistického režimu na českém území bylo nalezeno 124 hromadných hrobů, 4 363 obětí, většinou válečných zajatců.