Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 III n
Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 III n
Růženec - Jiří Vaníček
Jesenicko, dobově Frývaldovsko, bylo v letech první Československé republiky územím obývaným převážně německými obyvateli. Nejinak tomu bylo i v jeho části - Javornickém výběžku. Zde v městysu Bílá Voda byla tehdy umístěna nejsevernější moravská četnická stanice, oddělení finanční stráže i celní úřad. Z Bílé Vody to pak nebylo daleko do nejzapadlejšího služebního místa moravských financů: do Růžence, kterému však nejspíš nikdo z místních neřekl jinak než jeho německým názvem Rosenkranz. Ten tvořil hostinec a pár chalup rozsetých přímo na hranicích. v hlubokém údolí rychlebských hor, ocelová závora Ippen na hraničním přechodu a oddělení finanční stráže. Právě sem nastoupil na počátku května 1938 Jan Houdek, po čerstvě vykonané služební přísaze pyšnící se titulem dozorce finanční stráže. Neuplynul ani půlrok a v této oblasti prožil nejtěžší chvíle svého života. Díky dochovaným vzpomínkám Jana Houdka můžeme poodkrýt jednu krátkou, leč dramatickou epizodu německé vzpoury v českém pohraničí, tak typickou pro celý podzim roku 1938. Jan Housek vzpomíná:
Dne 22. září 1938 byl jsem vyslán jako spojka z oddělení finanční stráže v Růženci na oddělení finanční stráže do Bílé Vody pro heslo, zprávy a denní poštu. V době, než jsem si svoje náležitosti na oddělení vyřídil, přijel kolega dozorce Dvořák z oddělení Bílá Voda, který byl rovněž vyslán jako spojka, ovšem k inspektorátu finanční stráže do Javorníka, a hlásil, že je nařízen okamžitý ústup. Telefonicky tato zpráva nemohla býti už jednotlivým podřízeným oddělením finanční stráže z inspektorátu odeslána, poněvadž telefonní vedení, spojující jednotlivá oddělení, bylo už přerušeno. V domněnce a za předpokladu, že telefonní vedení z Bílé Vody na oddělení Růženec nebude ještě přerušeno, odebral jsme se na celní úřad v Bílé Vodě a požádal jsem pana vrch.resp. Vondru, přednostu celního úřadu, aby kolegou Dvořákem přinesenou zprávu o okamžitém ústupu zatelefonoval na oddělení do Růžence panu správci oddělení, resp. Badalíkovi. Bohužel zpráva telefonicky podána být nemohla, poněvadž vedení z Bílé Horyny Růženec bylo již rovněž přerušeno. Nezbývalo tedy, než abych podal tuto zprávu ústně a vydal jsme se proto ihned na cestu na Růženec."
Přerušením telefonního spojení začala konečná fáze vyhnání Čechů z této části moravského pohraničí. Dosud sice byla situace napjatá a oddělení finanční stráže v Bílé Vodě bylo opakovaně cílem střelby od německé hranice, všechny bezpečnostní složky včetně Stráže obrany státu (SOS) však setrvávaly na pozicích. Tentokrát to však bylo jiné: výsledkem sudetoněmeckého povstání, které v česko-německém pohraničí vypuklo již 12. září 1938, bylo zajetí nebo ústup všech příslušníků čs. státní moci, a tím ovládnutí celého výběžku Němci. SOSáci v Bílé Vodě a jejím okolí tak neměli jinou možnost, než doslova utéct a pokud možno zachránit si alespoň holý život. Události začaly nabírat spád:
"Ještě než jsem se vydal na cestu, přišel za, mnou kolega dozorce Petřík se vzkazem od pana správce oddělení z Bílé Vody, vrchního respicienta Davida, abych vyřídil dvoučlenné hlídce z tamního oddělení respicientu Kabelemu a dozorci Vraštilovi, konající službu u závor na celní cestě, aby se ihned vrátili na oddělení, že je nařízen okamžitý ústup. Vzkaz jsme jmenovaným vyřídil. Na jejich naléhavé dotazy, co se vlastně děje, jsem samozřejmě nemohl dát uspokojující odpověď, poněvadž jsem sám nevěděl a myslím, že tehdy ještě málokdo tušil dosah těchto rozkazů. Resp. Kabele závoru uzavřel a s kolegou Vraštilem odcházeli k Bílé Vodě, já pokračoval v cestě na Růženec. Asi v jedné třetině přilehlého zámeckého parku přicházel jsem k můstku, jenž byl zatarasen dvěma dlouhými ráhny. Pozastavil jsem se nad tím, poněvadž při mé cestě do Bílé Vody tato překážka na můstku ještě nebyla. Ze svého rozjímání jsme byl vyrušen výstřelem. Pud sebezáchovy mne přiměl, abych okamžitě hledal úkryt za silným bukem. Sotva jsem dostihl tohoto primitivního úkrytu, ozvala se druhá rána. Byl zasažen asi strom, za nímž jsme hledal úkryt, poněvadž odštěpek kůry zabodl se mi do tváře. Nebylo pochyb o tom, že jsem byl asi někým zpozorován.Bylo nutno hledat východisko z této situace. Rozhlížel jsem se, abych se orientoval, případně si vyhledal směr, jímž bych se dal na ústup. Na úbočí parku zpozoroval jsem skupinu ozbrojených mužů, kteří se ve spěchu přibližovali k místu mého úkrytu. Nebylo pochyb o tom, kdo tito mužové byli a jaké jsou jejich úmysly. To jsem si jasně uvědomil, že proti přesile těchto všehoschopných dobrodruhů bych nic nepořídil. Nebylo v tomto případě zbabělostí dát se na ústup, a proto využívaje stromů zámeckého, parku, snažil jsem se nějak mužům uniknout z dohledu.
Padnout jim do ruky, to znamenalo vydat se na pospas zlovůli těch, kdož první , vyhnuvše se povinnosti nastoupit vojenskou službu v čs. armádě, přebíhali do Německa a zde čekali na první příležitost, jak by se nenáviděným "Bémákům" pomstili. Kdož by neznal a neslyšel něco o ordnerech! A že to byli oni,m, kteří se tu ke mně blížili, bylo skoro více než jisté. Co dovedli nebo čeho se odvažovali, o tom svědčí několikeré případy hlídek fin. stráže těmito zloduchy, kteří přišli z Německa. Však podobný přepad zažili kolegové vrch.resp. Netřebský a doz. Rambousek.
Rychle jsem se tedy rozhodnul. Viděl jsem, že na Růženec se nedostanu. Vrátil jsem se zpět k Bílé Vodě. Na vesnici vlály už vlajky s hákovým křížem. Obešel jsem vesnici. Obešel jsem vesnici a pustil se přes pole ke klášterním lesům. Resp. Kabele a dozorce Vraštil, kteří se po mém vzkazu vraceli do Bílé Vody, mě viděli. Počkali na mne a ustupovali jsme pak společně po kraji lesa, abychom měli silnici stále v patrnosti a viděli vše, co se na této děje. Směřovali jsme na Bílý Potok a km městu Javorníku. U Hoštic jsme dohonili družstvo z Bílé Vody, které postupovalo před námi. Zde jsem si teprve uvědomil, jak bylo dobře, že jsem se už nevracel do Bílé Vody, když naši už zde nebyli. Bylo nás nyní celkem dvacet: vrch. resp. David, vrch. resp. Netřebský, resp. Kabele, doz. Šuška, doz. Tylšar, doz. Rambousek, doz Petřík, doz. Vraštil, doz. Zeman a já. Dále jeden vrchní strážmistr četnictva (jméno si již nepamatuji), pak štábní strážmistr Červinka, strážm. Novák, strážm. Skoták, strážm. Kouřil, dále četař v záloze a tři vojíni, kteří byli přiděleni do Bílé Vody. Jména posledních si napamutuji." U zmíněných jmen se na chvíli zastavme. Jednalo se o příslušníky družstva Stráže obrany státu tvořeného z místních financů, četníků a vojenských posil. Mezi jmény tedy vidíme ty, kteří původně dohlíželi v obci a na hranici na pořádek, ale od mimořádných opatření na hranicích v květnu 1938 v podstatě nepřetržitě konali službu z bojového stanoviště SOS a nemohli se plně věnovat rezortní službě.
To platilo zejména pro četnictvo, které kvůli pohotovosti v SOS nemohlo plně kontrolovat bezpečnostní situaci v obcích, nemohlo s finančníky zabráni pašování zbraní, přes hranici, což se vymstilo právě při popisovaných událostech. Němci si v obcích mohli téměř beztrestně dělat, co chtěli, čehož později při přepadech českých lidí náležitě využili. Závěrem tohoto odstavce ještě vraťme jméno veliteli četnické stanice z Bílé Vody, které si Jan Houdek již nezapamatoval: Jednalo se o vrchního strážmistra Stanislava Gajdošíka, který v období protektorátu konal službu na Uherskohradišťsku.
"Když jsem přicházel k městu Javorníku, sídlu inspektorátu finanční stráže, bylo již téměř 20 hod. večer. Město tonulo v záplavě praporů s hákovým křížem a javornické obyvatelstvo pořádalo lampionový průvod městem (asi jako díkuvzdání za osvobození od českého jha).
Když jsme viděli, co se ve městě děje, město jsme obešli. Abychom nevlezli slepě do nějaké léčky, šla vpředu dvoučlenná hlídka, která měla v případě nebezpečí vyrozumět ustupující družstvo. Ustupovali (jsme) bez překážek stále lesem. Až u obce Vlčice byli jsme přece ordnery zpozorováni. Počali nás pronásledovati, ale podařilo se nám uniknouti. Ale u města Frýdberku, asi ke třetí hod. ranní dne 23. září byli jsme ordnery zaskočeni. Nastal mezi námi tuhý boj, který trval 20-25 minut. Podařilo se nám střelbou z pušek, kulometů a granátovým útokem ordnery odrazit. V tom boji byl jsem raněn, byla mi prostřelena paže pravé ruky. Četař v zál. utrpěl těžké zranění v obličeji (o jeho zranění dozvěděl jsem se až v nemocnici v Pačkově). Prsty ruky se mi drápovitě sevřely. V bolestech a se silným krvácením jsem byl nucen ustupovat, poněvadž nebylo možno v přítomné chvíli ani ránu řádně ošetřit a ovázat. První pomoc po skončeném boji mě poskytnul vrch. resp. Jaroslav Netřebský, který sem mnou zůstal. Ztrátou krve byl jsem tak zesláblý, že jsem nebyl další chůze schopen a zůstal jsem ležet na zoraném poli při silnici."
Ve chvíli ústupu této skupiny přes Vlčice na Frýdberk (nyní Žulová) již byla většina čs. státních příslušníků z výběžku buď zajata, nebo ustoupila Zigharticím (Vápenné) a Dolní Lipové, kde se nacházelo postavení čs. armády. Později se boje z výběžku přesunuly právě sem, zde ale henleinovci narazili na pevnou obrannou linii bráněnou vojáky a staženými SOSáky, takže dál do vnitrozemí už nepostoupili. Pokračujeme však v ústupu s Janem Houdkem:
"Úmyslem kolegy vrch. resp. Netřebského bylo zastavit na silnici nějaké auto a požádati řidiče o můj převoz do nemocnice, kde by se mě dostalo řádného ošetření. Zastavil autobus plně obsazený těmi, s jejichž druhy jsme sváděli boj. Ordnery. vrch. resp. Netřebskému sebrali pušku i náboje a mě samozřejmě též. Z jejich ponurého vzhledu dalo se soudit, že se s námi mazlit nebudou. Počali se na nás sápat, surovci, ale jejich velitel byl vcelku slušný člověk, který mluvil bezvadně česky. Jenom jeho zásluhou bylo, že jsme nebyli týráni a vystaveni jejich surovostem, které jim z očí přímo sálaly. Ten dal zavolat ihned lékaře, který mě na místě ošetřil. Nato byli jsme odvezeni do nejbližší obce, kde nás vysadili a dali hlídat jedním z ordnerů. Autobus odjel a asi za dvě hodiny se vrátil obsazen německými občany komunistického přesvědčení. Společně jsme byli dopraveni do Pačkova v Německu do sběrného tábora.. Zde jsem se s vrch. resp. Netřebským rozešel. On zůstal ve sběrném táboře, já byl odvezen do nemocnice, kde jsem se poznal s jedním četníkem, který tam ležel se zlámanou rukou. Jméno jeho jsme již zapomněl (jednalo se o strážmistra Aloise Rozehnala z četnické stanice Bernartice - pozn JV). Leželi jsme v nemocnici na tuberkulosním oddělení v Pačkově. Nelíbilo se nám tam, proto jsme se po třídenním pobytu se dohodli, že se pokusíme o útěk.. Byla právě neděle a ten den se nám zdál nejvýhodnější k zamýšlenému útěku, poněvadž lehčí pacienti tohoto oddělení chodili na procházku do města a nebo ku svým rodinám na návštěvu. Sestřičky konající službu byly přesvědčeny, že již spíme. Za stávajícího šumu a hluku se nám podařilo po schodech z druhého poschodí uniknout do sklepa a sklepním oknem do zahrady, přes zahradní zeď pak do polí.
Nekratší směr byl na Javorník, který byl od města Pačkova vzdálen asi 6 km. Naším úmyslem bylo dostat se do Dolní Lipové, kde bylo zakopáno naše vojsko. Štěkot kulometů z této strany bylo slyšet celou noc. V cestu se nám nepostavila žádná překážka, poněvadž jsme postupovali pohořím Javorníka. Blíže města Frýdberku, které nám zůstalo po levé straně, narazili jsme na starce, který v lese na pasece oral.Chtěli jsme couvnouti do lesa, poněvadž jsme nevěděli, co je zač, ale už bylo pozdě, poněvadž nás zpozoroval. Dali jsme se proto s ním nenuceně do řeči, ale po chvíli jsme se rozešli.Po celou rozmluvu jsme měl domněnku, že nám stařec nevěří, poněvadž jsme byli oba v uniformě Tuto svou domněnku jsem také hned kamarádovi sdělil s podotknutím, že bude třeba se skrýt, neboť za daných okolností nebylo možno už věřit ničemu, co zdaleka páchlo němectvím. Během půl hodiny jsme se přesvědčili o pravdivosti mé domněnky. Najednou jsme byli obkličováni podezřelými lidmi z blízké obce. Úvozem podařilo se nám však uniknouti, bylo po nás dokonce i stříleno. Vyhledali jsme úkryt v lese mezi balvan. Kamarád utíkal jiným směrem, abychom pronásledovatele rozptýlili. Viděl jsem však, jak zakopnul a padl zemi a byl pronásledovateli nalezen. Po mě pátrali tak dlouho, až mě také našli. Vytáhli mě z úkrytu a nemilosrdně zbili bez ohledu na to, že pravá ruka byla na šátku a obvázána. Zůstal jsem ležet na zemi. Odtud byli jsme odvedeni do obce Vlčic a z Vlčic autem dopraveni přes město Javorník do Pačkova. Do nemocnice jsme již nebyli posláni, ale do sběrného tábora. Naše radost z útěku netrvala tedy dlouho.
Za pět dní jsme byli převezeni do Neisse do vojenské věznice, kde bylo několik příslušníků finanční stráže, jejichž jména jsem však zapomněl, a též členové tajné policie z Cukmantlu /Zlaté Hory - pozn. JV/ a to Svoboda, Novák, Pleskot, Chaloupka a jiní. Z Neisse jsme byli převezeni všichni do Elstetrhorstu do tábora. Tento tábor byl zhotoven ze stanů, uprostřed lesa od města Elsterhorst dost vzdálený. Každý ze stanů mohl pojmout přes 80 osob. V táboře byli shromážděni všichni příslušníci SOS, vojska a zaměstnanci ze všech pohraničních úřadů a železnic. Tam jsme se také setkal s mým správcem oddělení z Růžence, resp. Badalíkem a kolegy resp. Třískou, doz. Klebanem, doz. Pavlíčkem, doz. Morávkem, doz. Pokorným, doz. Lejskem a doz. Noskem, kteří byli u města Javorník ordnery chyceni a druhý den internováni do Německa."
Tábor u Elsterhorstu se stal sběrným místem pro všechny zajaté z českého a moravského pohraničí. Jako takový má v událostech podzimu 1938 významné místo, podívejme se na něj proto podrobněji. Jeho detailní popis poskytl po návratu do Československa strážník neuniformované policie z Cukmantlu (Zlatých Hor) Miloslav Chaloupka, se kterým se Jan Houdek potkal již v Neisse.
Tábor byl asi 1 km dlouhý a 600 m široký, připraven asi pro 40.000 zajatců. Kolem dokola byl obehnán vysokým plotem z ostnatého drátu s byl silně střežen říšskoněmeckým vojskem (záložníky). V době internování našich příslušníků bylo uvnitř tábora postaveno 15 stanů, z nichž čtyři byly označeny písmeny A až D. Stan A sloužil pro ubytování četnictva, ve stanu B byla finanční stráž, ve stanu C vojsko a stráž bezpečnosti (policie a stan D byl obsazen opět četníky, Slováky a voják slovenské, maďarské a německé národnosti - údajně zběhy. Mezi četníky ve stanu A bylo i 6 uniformovaných strážníků z Aše. První zadržení čs. příslušníci přibyli do tábora v pondělí 3.10.1938. Zpočátku byl režim dost přísný: dvakrát denně byly vycházky (vždy 1 hodina dopoledne, 1 odpoledne) a kouření bylo povoleno pouze během těchto vycházek. Později se poměry poněkud uvolnily, byl povolen pohyb v blízkosti stanů a smělo se i libovolně kouřit. Budíček byl o 7. hodině ranní, v 8 hodinn snídaně sestávající se z černé hořké kávy. Oběd byl většinou tvořen hustou kaší z brambor, krup nebo nudlí, do které byly přidány kousky zapáchajícího masa. K večeři byl čaj a kousek mazlavého salámu asi z rybího masa. Internovaní dostávali denně také půl bochníku chleba, ten ale byl hodně starý a nepoživatelný. Vlastní ubytování bylo velmi stísněné a nezdravé: muži spali na slámě a pouhými dvěma slabými přikrývkami, které vůbec nehřály. Teprve později dostali třetí a těsně před odchodem z tábora i čtvrtou. Připomeňme, že se jednalo o období první poloviny října., kdy navíc stále pršelo. V táboře byli muži také podrobeni výslechu, jehož předmětem bylo původní služební působiště, vztah k německému obyvatelstvu a vojenské záležitosti. Většina z internovaných však neprozradila nic nad rámec běžně známých informací.
Nyní ještě dejme poslední slovo Janu Houdkovi:
"Po skončení obsazení Sudet, jež jsme na příkaz z Mnichova museli postoupit Německu, byli jsme propuštěni a vrátili jsme se do Prahy zvláštním vlakem /dne 15. 10.1938 - pozn.JV/, vypraveným přes Drážďany a Podmokly - Děčín.Při příjezdu do Prahy jsme byli velmi srdečně přivítáni panem ministerským inspektorem Dr. Koukalem. Druhý den jsme se rozjížděli z Prahy ke svým nadřízeným úřadům. My, kolegové ze země Moravskoslezské, jsme se hlásili u zemského fin. ředitelství v Brně. Už při našem příjezdu na nádraží v Brně byli jsme očekáváni a velmi srdečně přijati panem zems. insp. fin. stráže, vrchním finančním radou Stejskalem, náměstkem pana zems. ins. , panem fin. radou Mastíkem, panem ins. Klingerem a jinými pány ze zems. fin. ředitelství.
Poněvadž moje zranění nebylo dosud zcela zhojeno, byl jsme odeslán na léčení do vojenské nemocnice v Brně-Zábrdovicích. Když 15. března 1939 zabrali Němci nemocnici v Zábrdovicích, byl jsem nucen tuto opustit a najít si byt v Brně v soukromí. Odtud jsem denně docházel na kliniku zemské nemocnice u sv. Anny v Brně, nervové oddělení. Po vyléčení jsem se přihlásil k nástupu služby a tuto jsem nastoupil na protektorátní hranici na oddělení fin. stráže v Přibicích, insp. Židlochovice."
Výše uvedené vzpomínky jednoho s desítky obránců čs. hranic ležely ukryté v pozůstalosti u rodiny a až nyní, po dlouhých desítkách let, mohly být připraveny k publikování. Těm, ke kterým se Němci a později i vlastní republika zachovaly nespravedlivě, už osobně za jejich odvahu poděkovat nemůžeme. Můžeme ale dále pátrat po jejich činech, po událostech, kterými prošli, a připomínat jejich hrdinství při obraně naší republiky. Je to nutné, protože lidi, "kteří z lásky k vlasti byli by rádi přinesli oběť ještě větší",potřebujeme stále
Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str. 42 - 48
