Mnichov v kontextu (sudeto)německých dějin 3

 PhDr. Eva Hahnová

Požadavek rozšířit Německou říši o Rakousko a české pohraničí byl po první světové válce populární, a to nejen v Československu, nýbrž i v Rakousku a Německu. Evropské velmoci se tomuto etnicky zdůvodňovanému požadavku po dvacet let bránily, protože vycházely z priority historických a státoprávních tradic. Tváří v tvář militaristickému expanzionismu nacistického Německa se však mnohým Evropanům splnění velkoněmeckého požadavku zdálo menším zlem než nová válka. Příklon demokratických vlád k etnonacionalistické argumentaci sehrál v létě 1938 hlavní roli na cestě mezinárodní veřejnosti k "Mnichovu". Mnozí Evropané tehdy akceptovali německé argumenty jako oprávněné, a proto se jim jako rozumné jevilo splnění nacistického požadavku o připojení Rakouska a těch československých pohraničních území, která byla většinově obývána německy mluvícím obyvatelstvem.

Postupný celoevropský příklon k etnonacionalismu na úkor historických, státoprávních a liberálně politických hodnotových orientací se obzvlášť silně projevil mezi německy mluvícím obyvatelstvem, a proto i v československém pohraničí. Tento vývoj nebyl ani náhlou, ani překvapivou změnou z počátku 30. let. Všeněmecké požadavky byly od konce první světové války a po celé meziválečné období podpořeny masivní propagandistickou kampaní, a právě její dějiny jsou základním pilířem pro vysvětlení neobyčejných volebních "úspěchů" Sudetoněmecké strany. Jejím centrem nebyla Praha, nýbrž Berlín a Vídeň. Šlo o popularizaci stejných myšlenek ve třech státech zároveň. Nesčetné kulturněpolitické organizace vydávaly po dvacet let v Německu, Rakousku a ČSR agitační brožury či vědecky upravené knihy a organizovaly konference pro politické, vědecké, osvětářské a mládežnické pracovníky s jednou společnou obsahovou náplní: Útoky proti výmarské, rakouské a československé republice byly zdůvodňovány velkoněmeckými cíly a takovými historickými výklady dějin, které zdánlivě dokazovaly jejich oprávněnost. K tomu se družila ostře protidemokratická a protizápadní agitace, která byla tehdy ještě živým kulturně politickým dědictvím antispojenecké válečné propagandy z let 1914-1918. Protičeská agitace byla jedním z oblíbených témat tohoto prostředí, takže o údajném utiskování německé menšiny v Československu se mluvilo již dříve, než k takovému útisku mohlo vůbec dojít.

Jak se tato přeshraniční spolupráce protidemokratických etnonacionalistů prakticky projevovala, si můžeme osvětlit na příkladu nacionálněsocialistického hnutí. Jeho kolébkou skutečně byly české země, jak Rudolf Jung roku 1923 tvrdil. V českých zemích totiž vznikla v roce 1904 první dlouhodobě "úspěšná" německá pravicově extremistická strana, Německá strana dělnická, která holdovala velkoněmeckým ideálům, rasismu, antisemitismu a antislavismu. Na celorakouském sjezdu v květnu 1918 ve Vídni si dala jméno Německá nacionálněsocialistická dělnická strana (DNSAP16). Brzy poté vyšlo v Československu první teoretické dílo o nacismu jako světovém názoru. Byla to kniha Nacionální socialismus: Objasnění jeho myšlenkových základů a cílů z pera sudetoněmeckého politika Rudolfa Junga (1882-1945). Ten byl tehdy náměstkem předsedy DNSAP a kniha byla uveřejněna v roce 1919 v Opavě. Počátkem 20. let se stala bestsellerem v Mnichově, kde vyšla v roce 1922 a znovu v roce 1923. Na titulní stránce třetího vydání autor poukázal na to, že byl tehdy poslancem československého parlamentu (který nazval "pražskou komorou"), a věnoval své dílo "Adolfu Hitlerovi a jeho souputníkům". Hitler je považoval až do vydání své knihy Mein Kampf v roce 1925 a 1926 za základní teoretické dílo své ideologie. Jung tehdy úřadoval nejen jako poslanec v Praze, ale vystupoval také jako první "teoretik" a uctívaný řečník na tribunách nacistického hnutí ve výmarské republice i Rakousku. Teprve po vydání knihy Mein Kampf se Hitler ke svému mentorovi přestal hlásit, zřejmě proto, že by to bylo jistě neprospělo jeho vlastním vůdcovským ambicím.17

Po první světové válce, když Hitlerova NSDAP teprve vznikala, byli sudetoněmečtí nacisté dávno již úspěšně etablovanou politickou stranou se širokou a pevně zakotvenou organizační a nakladatelskou sítí. Nacionálněsocialistické hnutí mělo i po roce 1918 svoji hlavní kancelář ve Vídni. Hranice mezi nově vzniklými státy jeho činnost nepřerušily, ale zatěžovaly. Proto podepsali jeho vůdčí představitelé z Rakouska, Německa a Československa roku 1920 v Salcburku dohodu, že se rozdělí do jednotlivých složek a budou nadále spolupracovat podle následujícího principu: "Strany jednotlivých států jsou v taktických otázkách na sobě plně nezávislé a budou si formulovat v jednotlivých státních územích vlastní programy podle vůdčích myšlenek všech nacionálních socialistů. "18