Masarykův odkaz, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová
Masarykův odkaz
Prof. PhDr.Stanislava Kučerová,CSc.
K T.G.Masarykovi, presidentu Osvoboditeli, zakladateli našeho novodobého státu, zakladateli Československé republiky, se vracíme s úctou a láskou. Stal se symbolem našich zápasů za vlast a národ. Hledáme v něm oporu, zbraň a sílu proti nepřízni dějin, proti historickým nástrahám a nezdarům.
Je pozoruhodné, že se Masaryk stal i terčem kritiky z řad intelektuálů, kteří by ho rádi vinili z vlastního selhání, z vlastní bezmoci a neúspěchu. On a jeho dílo jsou podle nich příčinou našich nesnází i historických tragédií. S takovým odsuzujícím postojem jsme se setkali zejména v době tzv. druhé republiky, pod vlivem nacistického násilí a kolaborantské propagandy.
Je zajímavé, že podobné kritiky potkáváme i po listopadu 1989. Probírajíce příslušnou publicistiku, najdeme spisovatele, kteří místo aby rozebírali bohatý ideový odkaz a duchovní bohatství našeho prvního prezidenta, přijímají jej nanejvýš jen jako morální osobnost a vzor.
Stojí za poučnou vzpomínku, kolik uznání a obdivu měl třeba F. X. Šalda ve své recenzi jednoho ze stěžejních Masarykových děl z konce 19. stol., „České otázky“ (r.1894).
Pro Šaldu je to „Těžká kniha“, která ho „v jádru a opravdu mohutně vzrušila.“ Šalda zdůraznil, že je to „Politická kniha ... a co v ní všecko je! Filosofie dějin, kritika literární a umělecká, sociologická a předem porážka, rozhodná porážka té politiky ve starém běžném smyslu slova, té zlé špinavé věci, lstivé a malicherné, liché a zlostné, odborné až do sportu a prázdné až do otravy – té politiky, která je přežitkem diplomatickýxh lstí a intrik starého režimu, rokokového absolutismu – té politiky čiře kombinační, počtářské a záludné jako je šachová hra. ...“
Současný autor odkládá Masarykovy ideje jako již „prošlé“, neaktuální a nezajímavé. Je to zřejmě neoprávněná a nepřijatelná redukce nepřeberného bohatství idejí. Je to zúžení a omezení neobyčejného tvůrce našeho novodobého uvědomělého národního společenství. Je to znevážení nevšedního rozsahu Masarykova souboru kulturních hodnot omezením pouze na morální příklad chování jednající osobnosti.
Toto znevážení mnohostranného Masarykova odkazu a ideového dědictví se opírá, mimo jiné, též o ztichlou ozvěnu jednoho dávného Masarykova akademického sporu. Traduje se, ( ale je to již přežívající předsudek), že uznávaný historik Josef Pekař vyvrátil Masarykovu filosofii dějin. Následkem toho se zpochybňují naše národní hodnoty a ideály, naše historická vítězství a prohry. A tím je Masaryk s celým svým širokým kulturním obzorem diskvalifikován. Přitom ovšem nikdo nevysvětlil, v čem vlastně spor obou myslitelů spočíval, čeho se týkal a jaký byl jeho skutečný výsledek. Mlčky se předpokládá, že nic z toho, co z historie proti uznávanému historikovi Masaryk uváděl, nemůže platit, a že opak toho, čemu Masaryk učil, následkem toho zřejmě platí. Tento spor se odehrál v 2. desítiletí 20. století.
Chtěla jsem uvedenému konfliktu porozumět, a tak jsem se s napětím pustila do četby obsáhlého výboru z Pekařových historických prací. Překvapilo mě a potěšilo, jak uznale a ve shodě s Masarykem se Pekař vyjádřil o husitství, o Janu Žižkovi, o Bílé hoře, o vzniku ČSR. Věděla jsem, že Pekař byl dobrý katolík. Ale zřejmě byl i dobrý vlastenec. Měl ve svých textech místy i horlivější a vřelejší formulace, než jak zněly obdobné formulace Masarykovy.
V zásadních otázkách byla mezi oběma shoda. V čem tedy byl ten rozhodující rozdíl?
Pekař byl profesí historik, studoval a předkládal historická fakta. Analyzoval je, ukazoval jejich příčiny a souvislosti. Žádnou heuristickou metodou ovšem nelze objevit jejich hodnotový smysl. Jenže Masaryk byl filozof. A filozof se zajímá zvláště o ideje, a nejen o to, jak vznikají a zanikají, ale čím jsou pro kterou dobu příznačné, a proč i s jinou dobou souzní. Pekař vidí dějiny jako sled diskontinuitních období a kulturních slohů, např. gotiky, baroka a dalších. Masaryk sleduje spíše ideovou návaznost, příbuznost, spřízněnost idejí i v různých dobách. Po staletích minulosti a dodnes jsou některé ideje přítomné tak či onak, život člověka zniterňují, obohacují, prohlubují, povznášejí. Masaryk hledal podněty a vize a jejich význam, poslání, smysl. Nešlo mu o přímou časovou návaznost a filiaci. Z toho důvodu usoudil, že obrozenci navázali na reformaci. Ale tuto myšlenku právě historik Josef Pekař odmítl. Kde a jak obrozenci na reformaci navázali? Kde se s ní sešli? Po tak dlouhé době? Ačkoliv ani dílčí, ojedinělou faktickou filiaci nelze vyloučit, např. rodina buditele Františka Palackého byla evangelická a ve styku s odkazem reformace, Pekař však přímou návaznost postrádal. Ale my se můžeme ptát jinak: Je rozhodující pro návaznost idejí místo a čas nebo jejich smysl? Výběr hodnot přes hranice prostoru a času, výběr ideálů, jak jej podává ten který filozof, což to neprobíhá i bez přímé kontinuity místa a času,? Děje se tak na základě totožnosti nebo příbuznosti idejí, nikoli na základě jejich faktické historické časoprostorové kontinuální návaznosti.
Od těchto převážně akademických sporů uplynulo již více než 100 let. Vidíme, že jejich význam je pomíjivý. Masarykovo pojetí našich dějin jimi nebylo nijak otřeseno. Jinak se dívá historik, jinak se dívá filozof.
A na adresu zmíněných současných kritiků zdůrazněme, že odkaz prvního prezidenta ČSR se netýká jen filozofie našich dějin. Týká se samé identity našeho národa i další existence našeho státu ve střední Evropě. Týká se i našich bilancí a výhledů v současném „polistopadovém“ období, v době od roku 1989. Ukazuje se, že „nejspolehlivějším základem našich perspektivních výhledů a strategií udržitelného rozvoje i sebezáchovy v nejistém 21. století je tvůrčí rozvíjení osvědčených hodnot masarykovského kritického realismu, demokratismu a humanismu.Kult mamonu a moci nás nespasí. K historickému odkazu TGM patří i nedovolovat zpochybňování našeho československého 1. a 2. odboje ani úsilí a zásluhy věrného Masarykova nástupcě, presidenta Budovatele, Edvarda Beneše. K historickému odkazu patří i usilovat o společenský konsensus a nepřipouštět zaslepenou fragmentarizaci společnosti. Živé hodnoty Masarykova Československa jsou základem obnovy kontinuity dobrého a spolehlivou orientací v přítomné době civilizačních problémů a světových krizí. S čistým svědomím můžeme opakovat závěr projevu druhého presidenta, Masarykova následovníka, Edvarda Beneše. Na rozloučenou s T.G. Masarykem vyslovil národní vyznání: „Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme“.
(Bylo to 21. září 1937).
