Lisabonská smlouva a prezident Václav Klaus
Lisabonská smlouva a prezident Václav Klaus
Prezident Václav Klaus Lisabonskou smlouvu odmítal od počátku ratifikace do konce svého mandátu v roce 2013. Koncem roku 2008 ale v interview s ČT prohlásil: „Já mohu nahlas opakovat jeden svůj výrok. Pokud by opravdu všichni se shodli, že lisabonská smlouva je takové zlaté ořechové pro Evropu, že být musí, že je jedna jediná osoba, která by ji chtěla zablokovat, a tou osobou je český prezident, tak toto já neudělám. To je všechno.“[11]
Smlouva představuje pouze kosmetickou úpravu neschválené Ústavy EU, kterou odmítly Nizozemsko a Francie v referendech. Obsah smlouvy byl následně během německého předsednictví v Radě v roce 2007 s ohledem na požadavky těchto dvou zemí transformován do klasické novelizace stávajícího smluvního rámce s vynecháním některých ústavních znaků. Evropští politici tuto skutečnost otevřeně přiznávají.[13]
Průběh ratifikace v České republice
Poznámka: Na začátku je však nutné podotknout, že prezident V. Klaus byl pod stálým silným tlakem určitých zahraničních i vnitřních sil. Situace se dokonce tak vyhrotila, že mu bylo vyhrožováno vyšetřením jeho psychického stavu, zda je schopný vůbec vykonávat prezidentský úřad a plnit své povinnosti. Pan prezident V. Klaus trval do posledních okamžiků na svém.
Když však i Ústavní soud ČR opakovaně rozhodl, že Lisabon není v rozporu s Ústavou ČR, nakonec podepsal, ale vyjádřil ostrý nesouhlas s formou, kvalitou i obsahem rozhodnutí ústavního soudu a prohlásil, že vstoupením smlouvy v platnost „navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem“.
Že nám ze suverenity hodně od té doby ubylo, je zřejmé snad každému objektivnímu hodnotiteli.
26. listopadu 2008 konstatoval Ústavní soud České republiky, že žalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem země.[4]
18. února 2009 dala souhlas s ratifikací Lisabonské smlouvy Poslanecká sněmovna.[5]
6. května 2009 dal souhlas s ratifikací Lisabonské smlouvy Senát.[6]
29. září 2009 skupina senátorů převážně z ODS předložila Ústavnímu soudu další návrh na přezkoumání slučitelnosti Lisabonské smlouvy s českou ústavou.[7]
Prezident Václav Klaus pro podpis ratifikace vyžadoval výjimku (formou dodatku) z Listiny základních práv EU, která podle něj zaručí neprolomení Benešových dekretů. Bernd Posselt tuto aktivitu přivítal: „Klaus naší věci pomohl, protože se o nás, sudetských Němcích, a o rasistických Benešových dekretech diskutuje v celé Evropě tak jako nikdy předtím.“[8] Požadavku ostatní členské státy vyhověly tím, že přislíbily České republice stejnou výjimku, jaká platí i pro Spojené království a pro Polsko; Václav Klaus vyjádřil s tímto řešením uspokojení.
Ústavní soud České republiky zahájil jednání dne 27. října 2009, v odročeném jednání 3. listopadu 2009 ihned po 9. hodině konstatoval, že žalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, všechny další návrhy odmítl a v odůvodnění naznačil, že prezident musí smlouvu neodkladně podepsat.
3. listopadu 2009 v 15 hodin prezident Václav Klaus Lisabonskou smlouvu svým podpisem ratifikoval.[9] Zároveň vyjádřil ostrý nesouhlas s formou, kvalitou i obsahem rozhodnutí ústavního soudu a prohlásil, že vstoupením smlouvy v platnost „navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem“.
(Zdroj Wikipedia.org)
Co můžeme k uvedenému dodat? Že naše státnost, naše národní zájmy, přestože jsou chráněné mezinárodním právem, Chartou OSN, jsou v ohrožení. Cizí zájmy napomáhá uskutečňovat i silná česká pátá kolona. Salámová metoda, která, jak se zdá, je vcelku úspěšná, může být v nedlouhé době zaměněna i razantnějšími kroky. Můžeme je očekávat. Na našich politických prknech se mluví o sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu u nás, v ČR. O co jde ve skutečnosti, se tutlá za oponou. Budeme jako vždy překvapeni? Znamení doby jsou viditelná. Musíme je však umět číst a hlavně mít vůli odporovat všemu, co z nás má učinit pouhou zemi v rámci nového státoprávního uspořádání.
Dr. O. Tuleškov
