Jdi na obsah Jdi na menu
 


K současné produkci o Janu Masarykovi, Marie L. Neudorflová

5. 3. 2020

K současné produkci o Janu Masarykovi

Marie L. Neudorflová

 

Už řadu let vychází literatura, která se soustřeďuje a často nehorázným způsobem zveličuje negativní aspekty českých dějin a jejích osobností. Pokud autoři nenajdou nic vhodnějšího, začnou zpochybňovat původ našich významných osobností, což se týká hlavně Boženy Němcové a T. G. Masaryka. Asi nám autoři chtějí naznačit, že osobnosti, které ctíme, nemohly vzejít z českého národa, protože jsme národ plebejský. Tento argument jsem dokonce slyšela od jednoho současného českého sociologa, který působí delší dobu v Německu. Je možné se dohadovat, do jaké míry byl ovlivněn tradičními německými názory inferioritě Čechů a Slovanů obecně.

 

Druhou metodou jak znevážit naše významné osobnosti je, soustředit se na jejich osobní život, zarámovat ho do úzkého kontextu a zvětšit všechny problémy, které je možné o člověku najít. Otázku, zda tyto problémy ovlivnily jejich lidské přístupy, veřejnou činnost, práci pro národní potřeby, si autoři vůbec nekladou, vědí, že by si opět museli vymýšlet.

 

To se týká celé řady osobností z minulosti, ale v poslední době se to týká hlavně Jana Masaryka. Články, které o něm vyšly se vyžívají v negativních aspektech jeho života, dokonce celé Masarykovy rodiny. Pomíjejí, že máme mnoho dokumentů o tom, že to byla rodina šťastná, dokonce veselá. Pomíjejí, že určité problémy pro citlivého Jana nastaly, až když se k němu spolužáci, ovlivnění katolickým a rakouským agresivním antisemitismem, začali k němu chovat nepřátelsky, i kameny na něho házeli, když šel do školy. Bylo to kvůli otcovu postoji v hilsneriádě, kdy se nebál veřejně požadovat respekt k nezpochybnitelným faktům v procesu s Hilsnerem.

 

Nový film Jan Masaryk si vybral nejbolestnější dvě léta jeho života a kariéry, a v podstatě s ním nemá slitování, podle představ autorů se měl asi chovat jako Nietzscheho nadčlověk. Nestačí předkládat fakta, to je příliš laciné, nepoctivé, ale je nutné hledat širší souvislosti, smysl dění. Jan Masaryk byl velký vlastenec a tragická dvě léta, která autoři filmem ztvárnili, ho v žádném případě nezlomily. Jeho práce v londýnském exilu během války nesla pozitivní výsledky. Zvláště důležité bylo jeho vysílání do Čech z londýnského rozhlasu. Opět máme mnoho dokumentů o tom, jak bylo pro české lidi důležité, povzbuzující, Honzu dychtivě poslouchali, ač za to byl německými okupanty vyhlášen trest smrti.

 

Člověk se musí ptát, co je účelem této produkce znevažující naše vlastenecké osobnosti, proč se jí čeští tvůrci propůjčují, proč nejsou schopni odolávat vnějším tlakům a výhodám. Proč se nesoustředí na tematiku, která může povzbudit křehké a ubíjené sebevědomí a sebeúctu českého národa. Liberalistické „umění pro umění“ je mravní podvod, je naprosto zbytečné. Nejsou snad umělci schopni se hlouběji podívat na život lidí, společnosti, politiky? Byly doby, kdy umění přispívalo nejen ke zdravému sebevědomí a sebeúctě českého národa, ale kdy se snažilo svými prostředky dobrat se hlubší pravdy o společnosti, o lidech a jejich problémech, kdy bylo schopno rozlišovat, co je v silách jednotlivců a co je zakořeněno v systému a nezodpovědnosti mocných, co je mravné a co nemravné.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář