K právům tzv. Sudetoněmecké landsmanšaftu
K právům tzv. Sudetoněmecké landsmanšaftu
V této stručné stati jde nám především o tzv. právo na vlast a právo na odškodnění za škody, které sudetům údajně vznikly v důsledku „vyhnání“.
Od roku 2015, kdy Spolkové shromáždění SL rozhodlo vzdát se práva na odškodnění, probíhaly mezi landsmany boje. Witikovci byli pro jeho zachování. Soud stíhal soud, pro posseltovce se situace vyvíjela asi až do roku 2018 neúspěšně. Nakonec však bavorský soud rozhodl v jejich prospěch. Fanfáry na počest tohoto vítězství zněly od roku 2016, ač v té době nebylo ještě příslušným soudem pravomocně rozhodnuto o novelizaci stanov SL. Ale to sudetům ani jejich „českým“ přátelům nevadilo. I Sudetomilové a germanofilové toto vítězství slavili. Jejich podlézavost tehdy trhala rekordy.
Jak to s právem na odškodnění sudetů je?
Podle Pařížské reparační smlouvy jsme byli povinni konfiskovat německý majetek tak, aby se nikdy nevrátil do německých rukou. Nadto hodnotu konfiskovaného majetku, který původně náležel tzv. sudetským Němcům, jsme nemuseli odečíst, jak určovala Pařížská reparační smlouva, z našeho reparačního účtu. Nadto tato zakotvila i právo na naše reparace od Německa. Toto naše právo stále trvá.
Jak je s právem SL na vlast? Spojenci rozhodli v Postupimi o přesídlení německého obyvatelstva, a to nejen z ČSR, do Německa. V souladu s tímto rozhodnutím a pokyny Spojenecké kontrolní rady, která řídila přesídlení německého obyvatelstva, jsme naše povinnosti splnili.
Jak hodnotily provedení odsunu spojenecké orgány?
Citujme přímo ze zprávy pplk. Štěpána Andrease, vládního zmocněnec pro provádění odsunu Němců:
„Ukončení odsunu Němců z Československa. Informace československého vládního zmocněnce pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o jednání s představiteli Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně v září 1946
Ve dnech 16.-18. t. m. jednal jsem v Berlíně za účasti odborných expertů ministerstva národní obrany hlavního štábu (pplk. gšt. Žampach) a ministerstva zahraničí (mjr. Dr. Ševčík) s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících se skončením transferu, resp. o modalitách organizace odsunu v posledních fázích. V rámci jednání učinil jsem návštěvu u amerického generála Lucia D. Claye a ruského genlejtnanta Lukjačenka.
Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. V duchu tohoto pro nás potěšujícího uznání probíhala potom ovšem i všechna další jednání s americkými a ruskými činiteli, takže výsledek sjednaných dohod je pro nás optimální a poskytuje definitivní a plnou záruku, že transfer bude skončen včas a důsledně.
* Archiv ministerstva zahraničních věcí, Německo 19454-1950, k 13, o 5, č. 201 004/46. Zpráva uložená v tomto fondu je nedatovaným a nepodepsaným opisem. Z dalšího materiálu je zřejmé, že československým vládním zmocněncem ve Spojenecké Kontrolní Radě pro všechny záležitosti transferu Němců byl pplk. Štěpán Andreas.
Shrnuto a podtrženo
Mezinárodní právo nezakotvuje právo sudetů na odškodnění ani právo na vlast. Tzv. sudetští Němci nemají nárok na návrat do „původní vlasti“ (tedy na návrat do ČR), nemají nárok ani na restituce, ani na náhradu škod. Pro tyto jejich požadavky neexistuje žádný právní podklad. Je to třeba otevřeně veřejně, nahlas a rozhodně říci.
Je lehce pochopitelné, že nikdo se nemůže vzdát něčeho, co nemá, zvláště práv, kterým se nikdy netěšil. Uvedená práva si SL sám vymyslel, nadělil a prosazoval. Nadto chtěl, abychom i tato práva uznávali my. My je však neuznáváme.
V žádném případě však nesmíme v uvedených souvislostech opomenout naše právo na reparace a povinnost Německa nám zaplatit zhruba 360 miliard předválečných korun, což představuje v současnosti částku zřejmě vyšší než 5 bilionů korun.
Dr. O. Tuleškov
