České národní listy

Jak se bránit 1

Ing. Dalibor Plichta

      Uvědomíme-li si tento stav věcí, měly by z něho pro naši politiku vůči nesmířeným a nesmiřitelným Něm­cům, a zvlášť vůči sudetským Němcům, vyplynout ur­čité kategorické imperativy, určité bezpodmínečné příkazy. A ty by měly platit nejen pro členy parla­mentu, pro vládu, politické strany a různé organizace, jež se podílejí na samotném institucionalizovaném procesu vytváření společné vůle, nýbrž obecně, pro všechny.

Mělo by se jich pochopitelně dbát i při takových příležitostech, jako jsou jednání o tzv. česko-německé "deklaraci". Pokud by se pak ukázalo, že ke společné "deklaraci" je možno dospět jen za cenu obětování ně­kterého z nich, za cenu vyklizení našich důležitých obranných pozic a za cenu vzdání se našich základ­ních zájmů, byla by to deklarace špatná. A v tom pří­padě je lepší deklarace žádná než špatná.

K těmto nepominutelným příkazům české politiky by mělo patřit:

1. Nenechávat si zvenčí diktovat ani témata naší politiky, ani pořadí, v jakém se jimi případně budeme zabývat. Umění politiky z velké části spočívá ve schopnosti určovat, co se stane nebo nestane předmě­tem politické diskuse, o čem se povede spor. Naše po­litika si toto umění zatím v dostatečné míře neosvojila nebo k tomu neměla dosti sil nebo možná ani vůle. Přispěla tím ke stálému oživování otázky odsunu a za­bavení majetku provinivších se Němců. Dopustila tak, aby se z věcí po právní stránce dokonale jasných a uzavřených mezinárodními smlouvami, dělalo z pod­nětu německé strany stále živé politikum, předmět sporu, který je nutno - dokonce nějakými novými právními akty - vyřešit. Rozhodování o tom, čím se bude zabývat česká politika, mělo by prostě být jed­nou ze součástí české suverenity.

2. Důrazně a se samozřejmostí dávat najevo, že i my máme své legitimní národní a státní zájmy, jako je mají jiní. Ani to však není povinností jen národní reprezentace a vlády státu, nýbrž všech občanů. Naše vůle hájit a prosazovat tyto zájmy musí být zřetelná a hlavně podložená jejich znalostí a vědomím jejich významu. A měla by být záležitostí celého veřejného mínění. Jen tak je možno očekávat, že veřejné mínění bude dobrou oporou pro politiku vlády nebo nástrojem k vykonávání demokraticky legitimního tlaku na vládu nebo parlament, pokud by to bylo třeba - právě např. v jednáních s německou vládou nebo spolkovým sně­mem v případě "deklarace".

Národní zájmy by pochopitelně nezmizely ani v pří­padě, že by došlo k nějaké evropské integraci. Evrop­ská unie je a bude i nadále rohovnickým zápasištěm, v němž proti sobě stojí zájmy jednotlivých států nebo jejich skupin. "Evropské zájmy" neexistují.

3. Bezpodmínečně a nekompromisně trvat na tom, že konstrukce poválečného uspořádání v Evropě je nedotknutelná jako celek i v jednotlivostech. Tvoří to­tiž strukturu, jejíž jednotlivé části se navzájem podmi­ňují a doplňují. Každá dílčí změna by znamenala zhroucení všeho ostatního, konec celé soustavy. Při­tom jsou právě ty malé, nenápadné, zdánlivě nedůle­žité, podružné, dílčí posuny pro trvání celé struktury velice nebezpečné a mohou se stát precedentem pro posuny další. O nedotknutelnost celé struktury je pak nutno dbát tím spíše, jestliže se už dnes setkáváme s projevy, v nichž je tento celek označován za něco, co už je překonané a mělo by se přebourat!

     Konstrukci Evropy po druhé světové válce tvoří:

  "Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svr­chované moci vůči Německu vládami Svazu so­větských socialistických republik, Spojeného králov­ství a Spojených států amerických a prozatímní vládou Francouzské republiky", podepsané v Berlíně 2. srpna 1945. Dále je to "Postupimská dohoda" z 2. srpna 1945. Na jejích ustanoveních týkajících se odsunu Němců nic nezměnila ani "Helsinská konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě". Není tedy možno ani z jejích dokumentů odvozovat nějaké právo odsunutých Němců na návrat.

Dalším pilířem evropské konstrukce je "Dohoda ví­tězných mocností o reparacích od Německa, založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a vracení měno­vého zlata", podepsaná v Paříži 21. prosince 1945. Tento smluvní dokument zakládal naše právo (do­konce nám to přikazoval jako povinnost) konfiskovat majetek tzv. sudetských Němců a zároveň nás zavazo­val přijmout opatření, aby tento konfiskovaný majetek "nemohl znovu upadnout pod německou kontrolu". Přitom neměl být tento konfiskovaný majetek započí­táván do reparací, na něž měla Československá repub­lika nárok.

          A konečně je to "Smlouva tří západních velmocí se SRN" ze dne 26. 5. 1952. SRN se jí vzdala nároků na německý majetek, který byl zkonfiskován jako součást příštích reparací, a zavázala se nepřipustit nároky a žaloby proti osobám, které tento konfiskovaný maje­tek převzaly nebo nabyly.

Táž "Smlouva tří západních velmocí se SRN" z 26. 5. 1952 zavázala SRN k odškodnění dřívějších vlastníků konfiskovaného majetku. K tomuto odškod­nění také došlo, takže tzv. sudetští Němci byli již od­škodněni. Každý dostal v padesátých letech zhruba 8 500 marek.

K těmto mezinárodním smlouvám je třeba připočíst naše vnitrostátní normy, jež byly přijaty v souvislosti a ve shodě s nimi a k provedení těchto mezinárodních závazků v našem státě. Patří sem tedy i ty dekrety pre­zidenta Beneše (č. 4/1945, č. 100/45 a č. 108/1945), jejichž zrušení by chtěly některé německé kruhy do­sáhnout, přestože k jejich jednostrannému zrušení ne­máme vzhledem k přijatým mezinárodním závazkům ani právo.

Otřesení těchto pilířů poválečného uspořádání v Evropě je nutno bez diskuse odmítat, ať by měl ta­kový pokus jakoukoli podobu.

Jak napsal Pavel Winkler v Lidových novinách 20. 7. 1993, "mezi Českou republikou a Spolkovou repub­likou platná smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, správně interpreto­vaná, nepřipouští vůbec žádná jednání - ani dialog, ani rozhovory - o sudetoněmeckých požadavcích. A to ani neoficiální, ani na úrovni vládní, ani na žádné jiné úrovni“.

4. Ve věcech týkajících se bývalých našich Němců nevstupovat do žádného pouze dvoustranného jednání, ani oficiálního, ani neoficiálního. U spořádání těchto věcí vzešlo z rozhodnutí vítězných mocností, je sou­částí poválečného uspořádání v Evropě a je záležitostí všech, kdo konstrukci poválečné Evropy vytvořili.

5. K bezpodmínečným příkazům české politiky patří i trvání na nulitě "Mnichovské dohody" od sa­mého počátku. Jinak totiž ani "deklarace" nic nevy­řeší, nebude znamenat ani tečku, ani tlustou čáru a německá strana se bude kdykoli moci vrátit ke vzná­šení nároků, které by se opíraly o platnost "Mnichov­ské dohody" od jejího uzavření až do 15. března 1939. Bez výslovného německého uznání nulity "Mnichovské dohody" od samého počátku byli bychom i po pří­padném vyhlášení "deklarace" znovu tam, kde jsme nyní, vystaveni stále znovu nárokům bývalých českých Němců na odškodnění. Tak zvaná "tlustá čára" musí zůstat cílem naší politiky.

6. Dále je třeba trvat na tom, že minulost, dějiny není možno dodatečně předělávat nebo měnit, nýbrž je možno se pokoušet je jenom chápat. Součástí této mi­nulosti, kterou není možno měnit, jsou i naše opatření, jimiž byli provinivší se Němci zbaveni našeho občan­ství a na základě nichž byli po zabavení jejich ma­jetku odsunuti.

7. Naše politika by měla odmítat všechny návrhy bývalých českých Němců (nebo jejich organizací) směřující k tomu, aby se vnutili za partnery jednání s českou vládou nebo českým parlamentem. Partne­rem naší vlády nebo našeho parlamentu ve všech vě­cech, o nichž je možno diskutovat a které nejsou sou­částí oné celistvé struktury poválečného evropského uspořádání, může být jenom spolková vláda (už ani ne vláda např. bavorská) anebo spolkový parlament.

Ale stejně pochybné by bylo přistupovat na zřizo­vání nějakých oficiálních institucí na způsob ně­mecko-českého "diskusního fóra", které by mělo slou­žit jako jakási náhražka orgánu, v němž by se sešli představitelé bývalých českých Němců s českou re­presentací. Z naší strany by to znamenalo totéž co uznání německé "volksgruppe" (žijící mimo hranice našeho státu) za subjekt našeho politického systému.

8. Důsledně bránit všem pokusům, ať jsou prová­děny pod jakýmikoli záminkami, o obnovení početné německé menšiny u nás, např. tím, že by odsunutým Němcům bylo vráceno české státní občanství, nebo tím, že by jim bylo umožněno mít občanství dvojí. Zdálo se, že nápad s dvojím občanstvím, s nímž přišel kdysi Havel a který byl tehdy německou stranou od­mítnut, protože by Němci jako kompenzaci museli prohlásit "Mnichovskou dohodu" za neplatnou od sa­mého počátku, přešel už do historie. Ale teď s ním znovu přichází rezoluce letošního květnového hesen­ského zemského shromáždění Sudetoněmeckého kra­janského sdružení v Marburku. V rezoluci se zcela jasně a kategorickým způsobem praví: "Těm sudet­ským Němcům, kteří se vrátí do České republiky, musí být vedle německého uděleno i české státní ob­čanství. "

Nejde však jen o vrácení nebo poskytování našeho státního občanství bývalým českým Němcům (a jejich dětem a vnukům, jak si to landsmanšaft představuje). Jde i o jiné možnosti přílivu německého živlu do České republiky. H. Kohl své představy o tom vyjádřil v roce 1992 v tom smyslu, že bychom vzhledem ke svým snahám stát se členy Evropské unie měli již brzy připustit "právní úlevy ohledně trvalého pobytu ci­zinců" (rozuměj Němců) v České republice ještě dříve, než se staneme členy Evropské unie.

   9. Odmítat tvrzení, že náš vztah k Německu jako nejvýznamnějšímu sousedovi by měl mít zvláštní vý­znam a zvláštní povahu, být těsnější než vztahy k ji­ným našim sousedům. A co s tím souvisí: odmítat tvr­zení, že potřebujeme nějaké zvláštní "smíření" právě s Němci. A stejně tak tvrzení, že jsme s Němci ode­dávna žili v jakési symbióze, dokonce prý šťastně. Ni­kdy to totiž žádná symbióza nebyla, tím méně pak šťastná. Byl to tuhý zápas. A k tomu, co se např. Scharpingovi (patrně pod vlivem jeho poradců z řad "revizionistů pro svobodu") a dalším Němcům, kteří jsou na štíru s historií, jeví jako šťastná symbióza, ne­máme proč se vracet. Byl by to návrat před konec druhé světové války, před náš rozchod s našimi Němci a před jejich odsun do Říše. Byl by to odklon od moudrého a prozíravého pojetí česko-německých vztahů pro dobu po druhé světová válce, jak je formu­loval prezident E. Beneš, když řekl: " ... každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žít dále od­děleně, jeden vedle druhého."

Německá nesmířená politika a její pomocníci z řad historiků se usilovně snaží přesvědčovat nás o tom, že skutečnost našeho tisíciletého zápasu s Němci je pouze falešnou legendou, kterou si vymyslili čeští his­torikové devatenáctého století. Zdá se však, že nesmí­ření politici ani nesmíření historici nepostřehují, že poté, co tuto "legendu" psaly celé naše dějiny a co ji ve dvacátém století nad jiné pádně potvrdila nacis­tická éra s její agresí a nezakrytými úmysly fyzicky zničit český národ, potvrzují nyní tuto "legendu" jako pravdivou i oni sami - především zarputilostí, s jakou s námi vedou spor o výsledky druhé světové války, války, kterou sami rozpoutali a také sami prohráli.

    Sami Němci naproti tomu s průhlednými postran­ními úmysly šíří svoji legendu, která nikdy neměla se skutečností nic společného, a chtějí samozřejmě, aby­chom se ji naučili nazpaměť. Jejich opravdu falešná legenda zní: "Němci a Češi byli v českých zemích od­jakživa jedním politickým národem a jazyk přitom ne­rozhodoval" ("Diese Deutschen und das tschechische Volk waren eine einzige politische Nation, und die Sprache war dabei nicht ausschaggebend," říká např. R. Hilf v cit. článku na str. 202.)