České národní listy

Jana Goldschmídová vzpomíná na přátele z odbojové organizace Předvoj

Poslední poprava v Terezíně

Byl sychravý 2. květen 1945. Berlín byl obsazen Rudou armádou a na Reichstagu již druhým dnem vlála sovětská vlajka. Na jihovýchodní Moravě osvobodila Rudá armáda Uherské Hradiště (Brno bylo svobodné již 26. dubna a Ostrava 30. dubna). Protektorátní noviny přinesly opožděné oznámení o Hitlerově smrti. A v pěti velkých celách na 4. dvoře terezínské Malé pevnosti se tísnily dva až tři tisíce vězňů.

Vlhko, zima, bídná strava a celkové vyčerpání spolu s mizernou hygienou způsobily, že na sebe dlouho nenechala čekat tyfová epidemie. Nevyhnula se ani cele č. 44, kde byli namačkáni hlavně členové komunistické odbojové organizace Předvoj. Tyfus jim kupodivu přinesl naději. Velitel Malé pevnosti Jöckl se nejdříve snažil epidemii utajit. Později nechal propustit a převézt do Prahy několik nejhůře postižených vězňů, mezi nimi i některé chlapce z Předvoje. Druhého května se mezi vězni rozšířila zpráva, že přijela výprava českých zdravotníků, kteří jednají s Mezinárodním červeným křížem o pomoci. Jeho zástupce Paul Dunant ji však odmítl. To ovšem vězni netušili. A tak, když odpoledne začali dozorci vyvolávat vězně po šesti, byli někteří zklamáni, že nepatří mezi ty, kdo vycházeli z brány 4. dvora.

Podezření začalo klíčit, až když si uvědomili, že odvádějí vůdce Předvoje a jejich nejbližší spolupracovníky, členy ilegálního krajského výboru KSČ v Praze, partyzánského velitele Sergeje Pavloviče Vezděněva a další, mezi nimi i tři ženy. Celkem asi 60 lidí, přesný počet znám není. Skoro všichni byli komunisty. Pak přinesli kápové 4. dvora zprávu, že nastupuje popravčí četa.

Poprava – destrukce budoucnosti

»Když gestapo rozhodovalo o jejich smrti, postupovalo uváženě a s jakýmsi hrůzným smyslem pro perspektivu. Tito lidé byli nebezpeční. Byli mladí, vzdělaní, zkušení a čistí. Seznam nediktovala msta, ale prevence. Smrt těchto mladých lidí chápali gestapáci jako destrukci budoucnosti, jako výhodu pro nadcházející kolo odvety, o kterém věřili, že přijde, ať už za deset, za dvacet nebo za třicet let...«, napsali Vojtěch Mencl a Oldřich Sládek v publikaci Dny odvahy (Svoboda, Praha 1966).

O vlastním průběhu popravy z 2. května se nedochovalo příliš autentických údajů. Začala odpoledne, pravděpodobně v 14.30 hodin, a trvala asi dvě hodiny. Těla potom naložili na valník a traktorem odvezli do krematoria, zřízeného ve staré cihelně nedaleko dolu Richard v Litoměřicích. Jen o tři dny později, když vypuklo Pražské povstání, všichni dozorci a esesáci z Malé pevnosti uprchli...

Gestapo na ruské stopě

Popravený Ing. Emilian Romaněnko patřil k těm emigrantům - občanům ruské a ukrajinské národnosti v Československu, kteří po uznání SSSR československou vládou v červnu 1934 projevili kladný vztah k Sovětskému svazu. Už v roce 1935 stál u zrodu spolku Sojuz sovetskoj rodiny, který se později přejmenoval a byl 30. března 1938 zaregistrován Zemským úřadem v Čechách pod názvem Kulturně osvětový spolek Maxima Gorkého v Praze. Jeho předsedou byl známý autor jazykové učebnice a česko-ruského i rusko-českého slovníku profesor Vasilij Timofejevič Gontar, místopředsedou se stal Romaněnko. Až do přepadení SSSR hitlerovským Německem udržovali představitelé spolku podle vzpomínek profesora Gontara styk se sovětským konzulátem. V roce 1943, po vítězství Rudé armády u Stalingradu, se spolek Maxim Gorkij stal samostatnou částí ilegální skupiny, která se nazvala Sovětská vojenská organizace. Vedoucím SVO byl Leonid Kostarev, zastupoval ho opět Emilian Romaněnko. Tak se stal jakýmsi spojovacím článkem či koordinátorem obou skupin. V jeho bytě na Korunní třídě se konaly různé schůzky a setkání, maskované vyučováním ruského jazyka, popřípadě hraním na klavír.

Postupně členové spolku navazovali styky s Čechy, především prostřednictvím kursů ruštiny, které organizoval Gontar. Do jeho bytu v Karlíně, ale i do vinohradského bytu Emiliana Romaněnka začínali docházet lidé, z nichž se mnozí později exponovali v protifašistickém odboji. Patřil mezi ně i Jindřich Černoch z Nuslí, který se počátkem roku 1945 stal členem šestého pražského krajského ilegálního vedení KSČ.

Inženýr Romaněnko se jako Gontarův zástupce podílel také na vydávání protifašistických letáků. V jeho bytě na Korunní třídě, ve čtyřpatrovém měšťanském domě, byl po dobu dvou či tří měsíců umístěn malý rozmnožovací stroj.

Dvacetiletá odbojářka

»Cyklostyl byl u Romaněnka,« vzpomíná tehdy osmnáctiletá Jana Kerzlová. Po válce se vdala za osvětimského vězně Jiřího Goldschmída. »Při poslední popravě v Terezíně byl zastřelen. Mnoho nechybělo, a skončila jsem tam s nimi,« říká dnes už devětaosmdesátiletá Jana Goldschmídová.

»Jak jsem se dostala k odboji? Nacisty jsem nenáviděla. Pracovala jsem jako úřednice na okresním úřadě Praha-venkov jih na Smíchově. Byl tam zaměstnaný nějaký Jakimenko, ruský emigrant. Já jsem se chtěla naučit rusky, tak jsem ho prosila, aby mi někoho doporučil. Seznámil mně s  profesorem Gontarem, který původně učil na ruském gymnáziu. Byl to starý pán. Když jsem k němu poprvé přišla, zrovna tam seděl »Jinča«, Jindřich Černoch, měl krycí jméno Čermák. Později mě učil základy marxismu. Do té doby jsem neměla tušení, že existuje nějaký komunismus. Ale ti lidé mi byli sympatičtí.«

Pokud jde o komunisty odbojáře, měla jsem kolem sebe úžasné lidi. Podle nich jsem posuzovala komunistickou stranu. Proto jsem do ní vstoupila, vzpomíná Jana.

»Pan profesor, ještě když učil, založil Spolek Maxima Gorkého, který se zabýval ruskou klasickou literaturou. A byl také členem Předvoje. Nějak jsem se jim zalíbila, a nabídli mi, jestli bych se také chtěla zapojit do odboje. Souhlasila jsem. Miroslav Hošek – zastřelili ho v Terezíně s nimi - mi dával texty letáků, které jsem přepisovala na blány, a když jsme později už měli rozmnožovadlo, tak už jsem je i tiskla.«

Zachráněný cyklostyl

»Stroj byl u Romaněnka, ale ten byl pod policejním dohledem. Pravidelně se musel hlásit, a měl zakázáno opouštět Prahu. Chodila jsem tam po večerech nebo v neděli psát letáky. Jednou v neděli jsem zase přišla, měla jsem klíč, a on tam nebyl. Když jsem vešla do pokoje, na stole ležel jeho zápisník, jeho hodinky, a knížka otevřená na místě, kde bylo napsáno: »Však nepřátelé přece zas, navrátí, co šli brát.« Viděla jsem, že je zle. Říkala jsem si: Co teď mám udělat? Já to všechno nepoberu. Cyklostyl, psací stroj, spoustu drobností. Jela jsem k nejbližšímu členovi Předvoje, náhodou u něj zrovna byl Černoch. Hned se zvednul a řekl: Jedeme tam. Už byl večer, všechno jsme pobrali a šli jsme každý jiným směrem.« Odešli těsně před zavřením domu, před devátou hodinou. Zdálo se, že je nikdo nesleduje. Druhý den ráno v půl osmé Černoch Janu volal, a řekl: »Hele, byl jsem tam, a je to zalepené.«

V Pečkárně

O Romaněnkovi jsme neměli žádné zprávy, tak jsem se k němu další den vydala na vlastní pěst. Co kdyby ho pustili domů? Zazvonila jsem, a otevřel mi český policajt, říká Jana. Byl příjemný, ale vůbec mi nepomohl. Pustil mě na záchod, spláchla jsem tam nějaký papír, který jsem u sebe měla, a mohl by být kompromitující.

»Proč mě nepustíte, já nevím, co se stalo a proč je zavřený,« prosila jsem. »Seznámila jsem se s ním v biografu, a když slyšel, že hraju na piáno, doma ho nemám, tak mi nabídl, že si k němu mohu chodit hrát.« Kdyby ten policajt chtěl, abych ukázala, kde má noty, tak jsem to nevěděla, směje se Jana. Nikdy jsem tam nehrála. Ale byla to domluvená legenda.

»Proč mě nepustíte, já jsem nic neudělala,« naléhala.

»Podívejte, já mám doma takovou dceru, jako jste vy. Já bych vás pustil. Ale jsme tady dva, a my se neznáme. Co já vím, co on udělá, když vás pustím. Musím vás předvést.« Tak jsme vyšli. Přemýšlela jsem, co udělám. Jeli jsme tramvají, tehdy měly otevřené dveře, dalo se z ní vyskočit.

»Heleďte, a co by se stalo, kdybych vyskočila a utíkala pryč,« zkoušela jsem. A on odpověděl: »No tak bych musel střílet.«

Tak jsem si řekla, že se nenechám odstřelit, a uvidíme, co bude.

Málem jsem taky skončila na popravišti

Přišli jsme na gestapo, policajt neuměl německy, tak jsem se musela ohlásit sama, kdo jsem a proč mě sebral. Byla jsem tehdy pěkná mladá holka, a oni mě nechali stát za dveřmi kanceláře, vypráví Jana Goldschmídová. Seděla před nimi nějaká úřednice. Přišel esesák, podíval se na mně, a velmi zdvořile mě pozdravil. Došel k té paní a ona mu něco pošeptala, asi, že jsem předvedená. Otočil se na mně a najednou měl v očích nenávist, až mě zamrazilo. Najednou jsem byla velká, ošklivá nula.

Potom mě konfrontovali s Romaněnkem. Zase jsem opakovala domluvenou pohádku o kině a klavíru. Jenže Romaněnko, otřesený, zmlácený po výslechu, chvílemi omdléval. Nemohl si vzpomenout. Nakonec se trochu vzchopil a potvrdil, co jsem říkala. Dovedl to nakonec do takové dokonalosti, že jsme se před gestapáky dohadovali, jestli jsem mu za to dala jednu flašku, nebo dvě. Nakonec vyšetřovatel mávnul rukou, Romaněnka odvlekli a mě tlumočník odvedl k východu z Pečkárny. To už byla noc. A prý si mohu vybrat: buď jít k němu domů, nebo do vazby na Pankrác. Už jsem byla na ulici, tak jsem vzala do zaječích. »Kdyby se pan inženýr nerozpomněl, byla jsem ztracená,« uvědomuje si Jana Goldschmídová. »Ale všichni Němci nebyli stejní. Na úřadě jsem poznala, jaký byl rozdíl mezi normálním Němcem a nacistou.« Pracovala tam jako úřednice jedna Němka. Chodila s nějakou vysokou šarží wehrmachtu. Jak jsem byla u výslechu na gestapu, tlumočník z Pečkárny o mě projevil zájem takříkajíc neslužebního charakteru a slíbil, že mi do úřadu zavolá. Kolega Velich byl prozíravý a pro případ, že by telefon z Pečkárny zvedla ona Němka, ji na to chtěl připravit. Opatrnosti nebylo nikdy dost. A vylíčil jí, co se stalo, vzpomíná Jana. »Hrozně se rozčílila a řekla mi: Kdyby tě volal, tak mi dej vědět a já už zařídím, aby ti dal pokoj!« Jednou šla kolem, když jsem měla otevřené šuple a v něm učebnici ruštiny. »Ty se učíš rusky, viď, řekla mi. Nemělo cenu zapírat. Jo, odpověděla jsem, ale zrovna lehce mi nebylo, wehrmacht už dostával od Rusů na frak na všech frontách. Ale zůstalo to mezi námi,« říká Jana Goldschmídová a otevírá krabici zažloutlých fotografií z dávno minulých let...

Jiří NUSSBERGER, HóN