Evropská unie není cíl, ale prostředek
Evropská unie není cíl, ale prostředek
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.
Pokusy o mezinárodní spolupráci a o zachování míru jsou prastaré, tak jako pokusy válečníků zmocnit se a ovládat, šířit moc a hromadit bohatství na úkor jiných. Novověké osvícenství přineslo povznášející přesvědčení o síle lidského rozumu, který je schopen podat o světě a o člověku nepochybnou pravdu a zároveň sestavit návrh na rozumné řízení lidského života a mezilidských záležitostí. Jan Amos Komenský napsal r.1642 jako exulant v Londýně „Cestu světla“ („Via lucis“). Podal tu návrh, aby se učenci všech národů sdružili a aby pečovali o šíření osvěty. Obecné vzdělání by se mělo šířit neomezeně pro všechno lidstvo obecnými školami a obecně platnými knihami, sepsanými právě mezinárodním sdružením učenců. Tak by se nejsnáze proklestila cesta celosvětovému míru. Stoupencem Komenského mírových snah byl i G. W. Leibniz (1646 – 1716). Snažil se o mír mezi katolíky a protestanty, dopisoval si o různých problémech evropských zemí. Dodnes se cituje jeho bystrý postřeh politologické povahy: „V Evropě není jednotlivého problému, který by se dal řešit izolovaně. Evropanům nezbývá než zřídit novou formu komunity.“ A podobně Immanuel Kant ve svém spise „O věčném míru“ (1795) zdůraznil, že „mezinárodní mír a podřízení politiky morálce nejsou možné při konkurenci izolovaných států o nadvládu a mohly by být opravdu zajištěny jen evropskou federací. Evropský kontinent může existovat jen jako organický a organizovaný“.
Oba myslitele cituje ve svém díle F. W. Foerster (1869 – 1966). Patřil k humanitně uvažujícím myslitelům. Proti oficiální politice doma a za cenu politických persekucí i emigrace kritizoval militantní pangermánskou politiku německé vlády. Odsuzoval lživou propagandu a přípravu dobyvačné války.Vybízel k obnově duchovních základů evropské kultury a k organizaci evropské federalizace. V jeho podání se společenství národů nemá snažit o univerzální jednotu a odnárodnění, nýbrž o bohatší, plnější a volnější život každého jednotlivého členského národního státu. Foerster byl ve svých názorech utvrzen hrůzami první i druhé světové války. Znal politické pokusy o mezinárodní spolupráci ve Společnosti národů po první i v Organizaci spojených národů po druhé světové válce. Byl svědkem též nového poválečného pokusu o kooperaci mezi státy především ve sféře ekonomické, jak jej předvedly Německo a Francie roku 1950. Ukázalo se, že toto datum představuje významný mezník pro další vývoj Evropského společenství. Tentokrát již nikoli ve sféře idejí, ale v realitě společenských jevů. A to nejen ekonomických, jako na počátku, ale postupně i stále více v realitě politické a sociální ve zvyšujícím se počtu členských států.
Ale vraťme se ještě do ničivého válečného požáru evropského kontinentu v letech 1914 – 1918. T.G. Masaryk, vedoucí československého zahraničního odboje, začal psát v Petrohradě r.1917, v době revolučního neklidu, nevelký spis „Nová Evropa. Stanovisko slovanské.“ Pokračoval pak v psaní cestou celou Sibiří a Tichým oceánem až do Washingtonu. Z mnoha problémů, rozvířených válkou, o kterých psal, si všimneme jen otázky součinnosti, sdružování, integrace národů. Masaryk se v emigraci poznal se zástupci dvou desítek utiskovaných národů, které měly stejné potřeby a zájmy jako my. Svobodu a sebeurčení, které jim velmoci, bojující o světovládu, upíraly. Zjistil, že tyto národy tvoří celé pásmo střední Evropy od severu k jihu, mezi výbojným militantním německým Pruskem a mezi utlačovatelským samoděržavným carským Ruskem. Byli to Laponci, Norové, Švédové, Finové, Estonci, Lotyši, Litevci, Poláci, Lužičané, Češi a Slováci, Ma´daři, Srbové a Chorvati, Slovinci, Rumuni, Bulhaři, Albánci, Řekové a Turci. Masaryk jim nastínil společný program, získal jejich souhlas, a 15.9.1918 s nimi vytvořil na zasedání ve Filadelfii Demokratickou unii střední Evropy. Tato unie měla za úkol vyvažovat jako společný blok nezávislých svobodných států sílu sousedních mocností jak na západě tak na východě Evropy. Středoevropská federace měla za úkol své členy chránit před jakýmkoli útlakem a nátlakem ze strany velmocí. Ale když válka skončila, ukázalo se příliš mnoho nepříznivých vlivů a zájmů. Včetně zásady a praktik podle hesla „Divide et impera.“Z projektu středoevropské unie se podařilo realizovat jen minimum. Byla to Malá dohoda: Československo, Jugoslávie a Rumunsko.
O integraci Evropy se ani po první světové válce nepřestalo uvažovat. Tehdy vzniklo i hnutí, které u nás poznáváme s jistým prodlením - až v době budování Evropské unie po druhé válce světové a po ukončení války „studené“.
Zakladatel hnutí, R. N. Coudenhove-Kalergi (1894 - 1972), vydal v roce 1923 spis „Panevropa“, projekt integrované Evropy. Jako rakouský šlechtic, od roku 1918 s československým občanstvím (pocházel z Poběžovic v českém pohraničí), stál o podporu prezidenta ČSR, T. G. Masaryka, i ministra zahraničí, dr. E. Beneše. Oba politici souhlasili s myšlenkou sjednocení Evropy, s hledáním toho, co národy v Evropě spojovalo a spojuje, s vytvořením Spojených států evropských, byť v nedohledném čase. Ale integraci Evropy nepokládali za samoúčelný cíl, nýbrž za prostředek a cestu lidstva k humanitě, k vzájemnému porozumění a sounáležitosti. . Proto pro další Kalergiho ideje neměli nejmenší pochopení. Kalergi např. chtěl v zájmu integrace zrušit právo národů na sebeurčení, na jejich suverenitu, homogenitu, samostatnost, na demokratický princip rovnosti. Chtěl obnovit vládu elity, aristokracie. Takovou elitou mu byli i Židé, podnikavý národ, zocelený dlouhými dějinami pronásledování. Kalergi eliminoval etnickou, historickou a kulturní identitu evropských národů. Jako by neexistovala. Spojené státy evropské bude podle jeho plánu tvořit lid všech zemí bez etnické a kulturní příslušnosti, jen Anglie a Rusko budou vyloučeny, zato však přibudou imigranti z mimoevropských kolonií. Nerozlišené obyvatelstvo evropské a nově příchozí mimoevropské se bude svobodně mísit a vytvoří novou rasu, slabě barevnou a lehce ovladatelnou a připravenou k práci a k službě vládnoucí elitě.
Kalergiho odkaz je, jak se zdá, v Evropské unii živý a nosný. Jeho jménem jsou vyznamenáváni vedoucí politikové, kteří se zasluhují o integraci Evropy. (Např. p. Junkers, p. Merkelová). My jsme o tom programu informováni nebyli. A tak se právem ptáme: Kdo je ideovým předchůdcem dnešní integrující se Evropy? Demokratičtí myslitelé nebo aristokrat a elitář a tvůrce nové rasy míšenců? Má Evropská unie sloužit zájmům vybraných elit nebo zájmům všech občanů? Má hovět rozmarům mocných nebo usilovat o poctivý život ve společnosti spravedlnosti, svobody a práva pro všechny?
Jaký je sen a jaká skutečnost dnešní Evropské unie? Rovná práva všech členů nebo dominance velmocí, které mají snahu udržet si své postavení v „několikarychlostní Evropě“? Volení zástupci lidu všech zemí nebo prohlubující se deficit demokracie v evropském integračním systému? Je na místě vzdálenost a odcizenost evropských občanů od neprůhledných, nevolených institucí a jejich zaměstnanců? Co mohou členské země říkat nepřiměřenému dělení zisků i negativních následků ekonomické krize? Jak mohou reagovat na zobecňování následků politické neodpovědnosti a na přidělování počtu migrantů, nositelů nebezpečné migrantské invaze? A co si mají myslet o nové „vyšší“ integraci Německa a Francie, která přirozeně povede k další dezintegraci Evropské unie, oslabené již odchodem Británie?
Je zajímavé, že se nyní po létech znovu objevuje význam vzájemnosti středoevropských zemí. Masarykův projekt Demokratické unie střední Evropy z roku 1918 není jen historický relikt.
Na půdě Evropské unie se nedávno začalo kriticky hovořit o V4, Vyšegrádské čtyřce. Historici připomenou, že už roku 1335 se v severomaďarském Visegrádu sešli český král Jan Lucemburský, polský král Kazimír III. a uherský král Karel I. Robert, aby uzavřeli smlouvu o smíření a důvěře a dohodli společný postup proti rozpínavosti Habsburků. Jistá vzájemnost tu existovala mnohem později v podobě Rady vzájemné hospodářské pomoci v letech 1949 – 1991. Tento historicky bližší společný postup spojoval středoevropské země pro jejich východní politiku, pro jistou zdrženlivost k SSSR a k budování socialismu. Po roce 1991 následovaly krátce po sobě nástupnické skupiny jako pentagonála, hexagonála ...
Postupně přibývalo zemí k spolupráci ve společném geografickém a společenskohistorickém kontextu. Jenomže mnohým se jevilo atraktivnější opustit střední Evropu a začlenit se do západoevropských struktur. Zdálo se výhodnější být nepochybnou součástí západu, který se dlouhodobě jevil pokročilejší, produktivnější, výnosnější. Vývoj v Evropě byl skutečně nerovnoměrný. Zatímco západní Evropa zaznamenala od 15. století prudký ekonomický a všeobecně celospolečenský pokrok, vrcholící revolučním ustavením svobody a lidských práv, ve střední Evropě dlouho trval zpátečnický feudalismus, přežitky nelidského nevolnictví, více méně absolutisticky tu vládly rodové dynastie, nadřazená aristokracie a církev. Již po první světové válce bylo jasné, že demokracii ve státech střední Evropy nezaručí automaticky instituce, převzaté ze západu. Že nestačí parlament a volební právo či stranický systém, protože je zapotřebí aktivních a zodpovědných lidí s rozhledem. Přípravy nových generací, jejich způsobu myšlení a práce a stylu vedení a řízení. Situace se svým způsobem opakovala i po 2.světové válce. I tehdy bylo zapotřebí zabezpečit politické vzdělání, naučit zodpovědnosti a odvaze překonávat nevědomost a přežitky zaostalosti. Ale nedostatek zkušeností s demokracií byl ve střední Evropě i po roce 1989. Mnozí si situaci usnadnili bezvýhradným příklonem k západu, bez ohledu na to, že tamější režimy v nejednom případě postihla už úpadková krize demokracie. Vstoupili jsme do EU r.2004. Mohli a měli jsme jít svou cestou, jak se ukazuje. Hledat a tvořit, zhodnotit a porovnat vlastní i cizí zkušenosti, ne bezhlavě přijímat a napodobovat. Nečekat, až dojde k určitým střetům o rovnoprávnost a suverenitu, až začnou probleskovat velmocenské ambice ve vztahu k malým národním státům. Až dva největší státy vytvoří vlastní spojenectví a ostatní země odsoudí k druhořadosti.
Jsme v situaci, kdy o našem postoji a o našem dalším usilování může rozhodnout jen hlavní historické kritérium: Evropská unie má smysl jen tehdy, když není samoúčelným cílem hegemonie držitelů bohatství a moci, ale prostředkem, který vede k vyššímu stupni lidskosti, humanity a kultivace lidského světa a života ve všech evropských státech. A nejen v nich.
