Esej o hodnotách západní civilizace, část 5
Esej o hodnotách západní civilizace 5
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Reformace. Pokus napravit křesťanství.
Souběžně s renesancí se šíří reformace, z odlišných pohnutek, ale ve stejném dobovém klimatu. Je to především odpor proti světskému panování církve, která hlásá náboženství lásky a chudoby, ale sama se jím neřídí. Sám papež a mnoho kněží se oddává bez výčitek svědomí světským požitkům a radovánkám. Reformaci předcházela „kacířská“ hnutí, jako byli např. Katharové, Albigenští, Valdenští. Byli vesměs násilím potlačeni a vyhubeni. Ani církevní moc nestrpěla kritiku toho, že by něco jiného hlásala a předkládala k věření a něco jiného dělala.
Hnutí za nápravu církve mělo své stoupence i na universitách. V době papežského schizmatu (dvoj- a trojpapežství) působily v universitních kruzích silně myšlenky reformátora Johna Viklefa (1330 – 1384). Ten nepokrytě oduzoval světský majetek a moc církve jako příčinu náboženského úpadku. Na pražskou universitu přinesl z OxforduViklefovy myšlenky a spisy M.Jeroným Pražský. Jeho přítel M.Jan Hus (1369 – 1415) je přijal se souhlasem. Smýšlel podobně a sám v duchu nápravy církve přednášel i psal. Tak začal jeho spor s církví, neboť ona odsoudila Viklefovy spisy k spálení jako kacířské. Husův spor skončil tragicky. Mistr Jan Hus byl nespravedlivě odsouzen
a nemilosrdně upálen v Kostnici 6. července roku 1415. Jeho přítel M. Jeroným Pražský přišel stejně o život o rok později. Husovu věrnost přesvědčení a svědomí i proti mnohonásobné přesile proradného církevního koncilu, neúplatná láska k pravdě i v ohrožení života, odpovědnost za péči o své bližní, práce pro národ, pro lid, pro jeho jazyk a literaturu, nic z toho nelze zapomenout. To, co Mistr Jan Hus svým životem a dílem přinesl, to jsou trvalé hodnoty evropské kultury, západní civilizace.
Na husitské hnutí navázal Petr Chelčický (1460) a jím inspirovaná Jednota Českých bratří, založená r.1458 v Kunvaldě. Dík Jednotě (1592 – 1670) máme vzorný překlad Bible, péči o čistotu a bohatství jazyka, lásku k vlasti, péči o mládež, školy a vzdělávání. Čeští bratři byli jako kacíři pronásledováni, po porážce českých stavů na Bílé hoře r.1620 ze země vypuzeni. Dodnes existují jejich pokračovatelé v Anglii a v USA (Pensylvánie) a dodnes tvoří církev Moravských bratří, potomků pobělohorských exulantů. Mají i vlastní universitu, Moravskou kolej.
Reformace v jiných evropských zemích (Anglie, Švédsko, Nizozemí, Německo, Švýcarsko...) se vyvíjela podle místních poměrů. Není pochyb o tom, že česká reformace tu měla svůj vliv, přímý i nepřímý. Martin Luther z Wittenbergu (1483 – 1546), Ulrich Zwingli z Curychu (1484 -1531), Jan Kalvín (1509 – 1564) v Ženevě. Z Ženevy se kalvinismus šířil po západní Evropě i po Americe. Ani on se však nevyhnul netolerantnímu zneužívání moci násilím a terorem. Kalvínovi se nezapomíná nelidské upálení Španěla M. Serveta. Za to, že se dopustil teologické úchylky: věřil v Boha, ne však ve tři Božské osoby.
Jan Amos Komenský (1592 – 1670), poslední biskup Jednoty českých bratří, prožil větší část života v nepohodě nuceného exilu. Avšak zapsal se významně do evropských kulturních dějin. Nejenže položil základy novodobé pedagogiky, školy a školství, ale podal i nárys systematického díla obrody, všenápravy věcí lidských. Navrhl všenápravu v duchu realismu, demokratismu a humanismu a navrhl ji v rozměru osobním, národním, mezinárodním a všelidském. Proti tak velice rozšířenému fanatismus a nesnášenlivosti, které postihovaly Evropu po staletí, a jichž byl obětí on sám i jeho národ, napsal: „ Chceme, aby k sestavování vševědného díla byli připuštěni všichni, kdo uvažovali o zbožnosti,mravech, vědách a uměních, bez ohledu na to, je-li to křesťan nebo mohamedán, žid nebo pohan a stejně bez ohledu na to, ke které by se hlásil sektě, ať už je to pytagorejec, akademik, peripatetik, stoik, Essejan, Řek, Říman, starověký nebo současný, doktor nebo rabín, bez ohledu na církev, synodu, koncil, zkrátka všichni, a byli vyslechnuti, co přinášejí dobrého“ (Jan Amos Komenský, 1639).
Současní lidé si kladou otázku, zda naše lidská situace není stále táž, jako byla od nepaměti. Člověk asi za všech dob zápasí s démonickými silami zla a hříchu. Mění se jen jejich podoba. Ani naše civilizace na podstatě lidské situace, situace člověka tváří v tvář sobě a světu, nic nezměnila. Člověk potřebuje podporu a pomoc v úsilí k dobrému – jako kdysi. Současný Američan, vynikající společenskovědní badatel Samuel Huntington, jako americký vlastenec by si přál vrátit Ameriku k anglosaské protestantské kultuře a k tradicím přistěhovalců ze 17. stol. Současná společnost je zahlcena mnoha špatnostmi, které západní civilizaci rozkládají. My bychom si přáli vrátit se k obrozenským tradicím našeho národa a k živým hodnotám Masarykova Československa.
Osvícenství a vláda rozumu. Již ne fides, ale ratio. A věda a technika stále vyšší úrovně.
Rozlišení podstaty a jevu. Rozličné
V 17. stol. se šíří Evropou nové duchovní klima. Církevní protireformace vytlačuje renesanční radost ze života, zdůrazňuje kázeň a poslušnost autoritě církevní i státní. Politickou doktrínou se stává absolutismus, neomezená vláda panovníka. Ani příroda již není zdrojem nadšeného obdivu, zůstává však předmětem nepředpojatého zkoumání. Renesanční zvídavost se již nedaří potlačit.
S poctou starověku (Archimedovi, Eukleidovi aj. ) se rozvíjí novodobá přírodověda. Uveďme aspoň některé její představitele: Galileo Galilei (1564 – 1642), Mikuláš Koperník (1473 - 1542), Robert Boyle (1627 – 1691), Isaak Newton (1643 – 1727). Popularizuje se nový názor světový, světlo poznání, boj proti tmářství, proti pověrám. Newtonovský systematický obraz světa na Zemi i v Kosmu byl doplněn a v drobnostech korigován až autorem teorie relativity, Albertem Einsteinem (1879 – 1955).
Nový proud rozmachu lidského ducha nesetrval u přírodovědy. Týkal se i lidské společnosti. Tak především stát má být racionální a tolerantní. Rozumné je respektovat lidská práva, svobodu, rovnost, bratrství. Tyto ideje se rodí již v italské renesanci v 15.- 16. stol., v Holandsku v 17. stol., sílí v Anglii v 17. a 18. stol. Vrcholí ve Francii koncem 18. stol. Stávají se důvodnými programovými cíli pro francouzskou revoluci i pro americký boj za nezávislost.
V letech 1751 – 1766 vychází slavná francouzská „Encyklopedie věd, řemesel a umění“. Výkvět vzdělanců Francie, 12 filosofů a vědců, vydává 28 obrovitých svazků znalostí a úvah. Dosahují výšin lidského ducha, čtenáře inspirují, podněcují. Uvažuje se tu o přirozeném náboženství, o deismu, o volné myšlence, upevňuje se víra ve společenský pokrok dík přírodovědě a pokrokovým idejím. Církev a šlechta „Encyklopedii“ odsuzuje a zakazuje. Ale demokratická a revoluční hnutí ve vyspělých zemích ji přijímají a šíří. V méně pokročilých zemích uplatňují některé osvícenské myšlenky sami panovníci.
Vyvrcholení osvícenství představuje realizace revolučních myšlenek zástupců lidu, stoupenců demokracie: Americká válka za nezávislost (1787) a Velká francouzská revoluce (1789). Obě převratné historické události přinesly nezapomenutelné deklarace o přirozených lidských a občanských právech, o právu na svobodu, na rovnost a bratrskou vzájemnost. Tyto deklarace měly být rámcovou směrnicí pro veškerý další společenský život. Ne vždy a všude však se to dařilo, jak ukazují dějiny dalších století. Osvícenství ovlivnilo všeobecný názorový konsensus, všeobecné veřejné mínění v Evropě i v Americe v 19. a 20. stol. Teprve nedávno se objevily výraznější pokusy osvícenské ideje zpochybnit a odmítnout.
