České národní listy

Co neradi slyší odsunutí Němci II

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Německá nacionálně socialistická strana proti volbám z roku 1920 poněkud poklesla, ale negativní postoj k republice spíše radikalizovala, získala 168 354 hlasů a 7 mandátů, v procentech 2,4. V uvedených dvou nacionalistických až šovinistických stranách se formoval základní proud, který se v plné síle uplatní v henleinovské sudetoněmecké straně. V parlamentu obě negativistické strany spolupracovaly silou 17 mandátů, což ještě nemohlo republiku ohrozit. Nebezpečím, potvrzeným a dokladovaným v posledních letech meziválečné republiky byla skutečnost, že právě z těchto dvou negativistických stran pocházela převažující většina funkcionářů německých spolků a tím se tu formovala budoucí masová základna henleinofašismu. Z aktivistických stran posílila německá křesťansko-sociální strana, dostala 314 438 hlasů, 13 mandátů, což činilo 4,4 % všech odevzdaných hlasů. Také zásluhou českých agrárníků, kteří prosadili řadu zákonů ve prospěch zemědělců, vzrostl také vliv agrárníků německých, zastupovaných Svazem zemědělců. Strana získala 571 765 hlasů, 24 mandátů a 8 %. Němečtí sociální demokraté poněkud zeslábli, měli jen 411 365 voličů, tedy 17 mandátů a 5,8 % odevzdaných hlasů. Nicméně to byla silná aktivistická strana.

V roce 1925 se poprvé po svém ustavení v roce 1921 představila Komunistická strana Československa. Kolik hlasů získala od příhraničních Němců nelze zjistit, vystupovala ve volbách jako jedna internacionální strana a dostala 934 223 hlasů, 41 mandátů, což bylo 13,2 %. Silnější byla jen strana republikánská (agrární) s 970 940 voliči a s 45 mandáty (13,7 %). KSČ svým zásadním a nekompromisně radikálním postojem ke kapitalistickému systému se nemohla a ani nechtěla podílet na aktivitách mocenské struktury meziválečné republiky. Kritiku kapitalistických nešvarů a nedostatků jí vynesla vysokou autoritu v roce 1945, po ukončení války, kdy se nacismus považoval za zločineckou formu kapitalismu. Právě v těchto letech se rodil kritický odstup ke kapitalismu v řadách reformních sociálních demokratů, když se opakovaně přesvědčovali, že i pro dobrou věc je nutno nejprve v parlamentě získat většinu hlasů, jinak se věc neprosadí, dokonce i o demokraticky míněné návrhy bylo nutno zápasit s českou, německou, slovenskou, polskou, maďarskou a rusínskou pravicí, zastoupenou svými poslanci v parlamentě. Nejvlivnější odpor kladli čeští agrárníci, národní demokraté a německé negativistické strany. A ještě na jednu skutečnost je vhodné upozornit, agrárníci měli v rukou ministerstvo vnitra a národní obrany, stejně jako zemědělství a jejich byl i ministerský předseda. Ve volebních projevech této strany se žádal zákaz KSČ, rozpuštění a případně i potrestání aktivistů. Mocenskými prostředky policie, četnictva a armády to byl dosažitelný cíl, ale agrárníci, přesněji Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu ani v koalici s jinými stranami k takovému rozhodnutí až do mnichovského diktátu v roce 1938 nikdy nesáhla a zákaz KSČ nerealizovala. Důvod byl logicky prostý, bývalí členové KSČ by nikdy agrárníky nevolili, ale voličské právo by jim zůstalo. Kam by směřovaly jejich hlasy? I když měli výhrady k sociálně demokratickému reformismu, nic jiného by jim nezbylo, dali by hlasy sociálním demokratům, českým i německým. A jen teoretický součet hlasů KSČ a sociálních demokratů by dosahoval výše okolo 1 384 000 hlasů a čeští agrárníci by již žádné volební střetnutí nemohli vyhrát. Politickou pravici jen mohl těšit rozkol na levici a byla vděčna i J.V. Stalinovi, který ze zásadních důvodů zakazoval komunistům angažovanou spolupráci s reformisty.

6) Obavu, byť jen v teoretické úrovni, potvrdil výsledek voleb do parlamentu v roce 1929. Sociálně demokratická strana sama získala 1 034 774 hlasů a v tom ještě nebyla přízeň německých sociálních demokratů, ti získali dalších 506 750 hlasů. Stačí dodat, že pro KSČ hlasovalo 753 444 voličů. V hlavách českých i německých pravicově orientovaných politiků se rodilo přesvědčení, že pouhá liberální pravice již nestačí demokratickými prostředky čelit levicovému reformně-revolučnímu proudu české a německé, případně i slovenské levice. Myšlenkově se vyklízel prostor pro fašismus a jeho extremní formu nacismus, aby autoritativními prostředky potlačily levicové tendence i strany.

Také zásluhou T.G. Masaryka v deváté čs. vládě , ustavené 12.10.1926, na úřad ministra spravedlnosti zasedl prof. dr. R. Mayer-Harting za německou křesťansko-sociální stranu a ministrem veřejných prací se stal německý agrárník prof. dr. Fr. Spina. Nikde jinde na světě, mimo Rakousko, pochopitelně, neměli Němci dva své ministry ve vládě cizího státu a záhy přibyli další. V jedenácté vládě vedené Fr. Udržalem přibyl ještě německý sociální demokrat dr. Ludvík Czech, jako ministr sociální péče. Tím vláda také vyvracela pomluvu, že na německé občany se nedostává sociální starost a péče, ale jen na Čechy. Němečtí ministři posilovali charakter nefašistické vlády. Oporu měli v německých křesťanských sociálech, v německých sociálních demokratech a u německých agrárníků (Svazu zemědělců).