Božena Němcová bez pomluv a senzací, přesto úchvatná, milující, trpící, část 2
Božena Němcová bez pomluv a senzací, přesto úchvatná, milující, trpící, část 2
Marie Neudorflová
Pozdravená, rozkvetlá do plné krásy svých 23 let, se 8. února 1843 účastnila prvního českého plesu. Svou krásou, jednoduchostí, oduševnělou ušlechtilostí vzbudila obecnou pozornost. Medici Josef Čejka a Václav Nebeský se stali jejími prvními přáteli. Na společenských setkáváních i na výletech do Šárky v ní svým vyprávěním o české historii, o svých literárních plánech probudili nadšení a opojení nikdy v životě nepoznané. Hodiny poslouchala Nebeského plány na rozvoj české literatury, národa a jeho poslání. Nebeský ji inspiroval, aby složila svou slavnou báseň „Ženy české, matky české“. Zdokonalovala svou češtinu. Začala psát a v časopisech uveřejňovat napřed pohádky, k čemuž ji přesvědčil Čejka, pak povídky, obrázky ze života lidí, tak jak se jí vryly do paměti na různých pobytech. Toto byly aspekty života Němcové, které trvale zakořenily v její duši, citech, tvorbě. Vzhledem k tomu, že byla neobvykle krásná, výjimečně inteligentní, kultivovaná a dobrá, muselo v Praze přijít to, co ona jako lásku a souznění duší cítila. Možná to i láska byla, dokonce čtyřikrát, možná s výjimkou Jurenky. Do chvíle, kdy ji Nebeský okouzloval svým idealismem, láskou k českému národu a plány k přispění jeho rozvoje, nevěděla, co to je skutečné milostné vzplanutí. Rozumí tomu dnes vůbec mladší ženy? Chápou to lidé v kultuře? Jsou vůbec schopni rozumět tomu, jak trpěla její hluboká duše a emoce? Snad alespoň chápou, jak manželství s Němcem bylo nespravedlivé, nezasloužené, pudové, postrádající z jeho strany úctu k hlubším dimenzím duše své ženy. Měli by tomu rozumět, neboť i v posledních desetiletích se věnuje také nepatrně pozornosti rozvoji duševní, mravní a emocionální dospělosti mladých lidí s neblahými důsledky. Kdyby ale rozuměli, museli by přistupovat k milostnému životu Němcové úplně jinak, s větším důrazem na širší souvislosti, v nichž emocionální a určitá mravní prázdnota jejího muže a na druhé straně její láska k českému národu, k jeho historii, kultuře, tragickému osudu, hrály hlavní roli. Měla v sobě zakořeněnou hlubokou víru, že existují cesty k nápravě.
Postupně přilnula k Nebeskému svou vznětlivou a naivní duší. Byl jí oporou v její začínající tvorbě, zakořenil v ní víru, že nesmí promarnit své unikátní nadání, schopnosti. Jejich vztah budil veřejné pohoršení i hněv jejího manžela. Pro ni i Nebeského byl ale v té době jejich vztah svatý. Nebeský však věděl, že vztah nemá budoucnost a rozhodl se dostudovat ve Vídni. Po jeho odchodu byla Němcová několik měsíců nemocná a její léčby se ujal opět doktor Čejka – léčil ji četbou, rozpravami, uměním, povzbuzoval ji, aby psala. Stopy vztahu Němcové a Nebeského se táhnou celým jejich životem. Když začala vydávat prvních sedm svazečků českých pohádek, Karel Jaromír Erben byl ohromen její úžasnou fantazií. V té době přijala literární jméno Božena. Ještě třikrát vzplanuly její bolavé emoce v marné touze po trvalém duševním a emocionálním souznění, po opoře. Vystřízlivění byla vždy hluboce zraňující, pro ni nepochopitelná. Ano byla naivní a nevěrná. Ale byla také krutě rodinou i manželem zrazená hned v zárodku svého nevinného ženství, ideálů, budoucnosti.
V Praze byla Němcová svým půvabem, laskavostí a inteligencí zjevením. Spřátelila se se sestrami Rottovými, Johankou a Sofií, budoucími spisovatelkami Karolínou Světlou a Žofií Podlipskou. Navštěvovala Johanku v době nejhorší, po smrti její dcerušky Boženy kdy už nechtěla žít. Obě po měsíce Johanku přesvědčovaly, že se musí zotavit a vzhledem k jejímu nadání, které u ní bylo patrné od dětství, stát se českou spisovatelkou. Podařilo se. Němcová se spřátelila s řadou významných rodin, měla přátele jak mezi ženami tak muži. A začala horlivě psát. Její skromný příjem byl pro rodinu čím dál důležitější, neboť statečný a hrdý Němec měl stále problémy s vládou a nejhorší přišlo po poražené revoluci 1848 a po pohřbu Karla Havlíčka, kterého se Němcovi ostentativně zúčastnili.
Asi opravdu neuměla hospodařit tak, jak bylo potřeba, ale nikdo ji tomu nenaučil a peněz bylo čím dál méně. Chtěla, aby si lidé byli bratry a sestrami a tak se sama chovala. Nedovedla si představit hloubku bídy, do které padala. Byla téměř ráda, když byl v r. 1845 Němec přeložen mimo Prahu, ale netušila jak často bude překládán. Největší starost měla o děti, o jejich vzdělání. Nejhorší pro ni bylo, že v některých místech, například v Liberci, musely děti do německých škol, neboť české v nich nebyly. Vláda počítala s poněmčením českého národa. Pro děti to byla nehezká zkušenost.
Po odjezdu z Prahy brzy poznala, že tam zanechala daleko více přátel, než se domnívala. A přátel měla hodně, není třeba jim přikládat jiný význam, jak to mnozí, s bujnou fantazií, činí. Stačí číst její hojné dopisy. Těšilo ji, že Tyl i Havlíček ji žádali o příspěvky do Květů, České včely, do Lumíru. Všímala si jak české lidové kultury – kroje, písně, pověsti tak sociálních poměrů na venkově i ve městech. Zmiňovala v dopisech strašnou chudobu většiny lidí, kteří se nikdy dosyta nenajedli a bydlili hůře „než dobytek ve stájích“. „Krvavé slzy by člověk nad tím lidem ronil:“ „Kde je láska křesťanská?“ Ptala se. Kritizovala ale i alkoholismus chudých vrstev a došla k přesvědčení, že tito lidé potřebují vedení, vzdělání, spravedlnost. Policie již v této době rodinu sledovala, což některé přátele odcizovalo. Lidé se báli. Z každého pobytu dovedla vytěžit poklady, které byly reflexí důležitých aspektů venkovského i městského života lidí. Lidé k ní měli důvěru a vyprávěli jí pověsti, příběhy, které ona umělecky přetvářela. Nejvíce dojmů si odnesla z Domažlic.
Od konce 40. let začala chodit do Vídně udání, že se stýká se sedláky, což se na ženu v postavení jejího muže nehodilo a bylo v očích úřadů velkým prohřeškem, zvláště když se Němcová netajila svým češstvím, svým sociálním cítěním, svými názory na spravedlnost a rovnosti lidí. Inspiraci pro své sociální názory, víru v rovnost lidí, spravedlnosti a právo na důstojný život nacházela hlavně u kněze Františka Matouše Klácela, který byl církevní hierarchií pronásledován pro svůj příklon k původnímu křesťanství a k osvícenství. Byli dobří přátelé. Ale Klácel občas žárlil na lidi kolem Němcové, nakonec kvůli vládnímu pronásledování odešel do USA. Němec byl překládán z místa na místo a plat mu byl stále snižován. Zvláště po revoluci 1848 byl pronásledován jako tisíce dalších Čechů. Když byl r. 1850 přeložen do zapadlé oblast v Uhrách, Němcová se už odmítala stěhovat a živořila v Praze, kam se vrátila. Ale peníze vydělané psaním na živobytí nestačily, rozprodávala, co se dalo, muž posílal peníze nepravidelně a málo. Děti se jí podařilo umístit po rodinách přátel, přes přátele jim zajistila umístění ve školách, a sama těžce onemocněla. Ujal se jí opět Čejka. Přátelé občas pomohli, ale ona potřebovala pravidelnou pomoc. Když se trochu pozdravila, vydala se na jaře 1851 za mužem do Uher, ale když dostala zprávu, že je Hynek těžce nemocný, okamžitě se vrátila do Prahy. Zemřel jí v náruči.
Zoufalá, osamocená, jen mezi jejími intelektuálními přáteli občas pookřála. Na některé se mohla alespoň občas spolehnout pro ulehčení své bídy, například Staněk, Purkyně, Hanuš, Palacký, Jaroslava Čermáková, Ferdinand Füngerhut, J. V. Frič, hraběnka Kounicová byli pravidelně, ale skromně nápomocni. Jejich víra v hodnotu její tvorby pro ni znamenala téměř vše. Jan Helcelet, přítel z nejbližších, jí psal vroucí dopisy z Brna , což bylo vzpruhou i inspirací jejímu srdci i duši. Syn Karel, který ji dělal nejvíce starostí, se učil v Zaháni zahradníkem, Dora a Jaroslav při svém studiu žili u známých. Němec ji časem začal vyčítat, že málo vydělává a nechtěl přispívat ani na děti. Byla doba, kdy ji nedával nic. Když se hlad, nedostatek spánku a přepracovanost začaly odrážet na jejím vzhledu, Němec ztrácel zábrany a došlo i k horším věcem, i policie musela zasahovat. Její názory o manželství jako takovém byly hodně nelichotivé. Ale čím více Němcová pronikala do kultury, tradic českého národa, úsilí a tím do jeho tragické historie, jakoby by se s ním více a více ztotožňovala, jakoby touha po spravedlnosti spojovala jejich duše.
Koho vlastně dnes v tvorbě zajímají vznešenější ideály, emoce, nadřazenost duševna nad tělesným, materialistickým? Na Němcovou jsou přenášena kriteria současných falešných liberálních přístupů k sexuálnu. Ani 19. století jich nebylo zcela prosto, dokonce již před Freudem (1856-1939), typickým příkladem byla George Sandová (1804-1876). U níž to však bylo jen falešné přizpůsobení se nakladatelům, jak napsala své přítelkyni. Ale v našich poměrech a humanitní tradici, možná dokonce slovanské, a hlavně obrozenecké a masarykovské, mravní rovina, sdílení pozitivních a mravních principů a nadosobních zájmů, a oboustranné sympatie a zodpovědnost, stály ve vztazích jako nejvyšší ideál. Samozřejmě, ne příliš často naplňovaný, neboť obecná chudoba a politický a církevní systém dávaly jen nepatrný prostor k pozitivnímu rozvoji chudých vrstev a ke svobodné volbě. Němcová byla plná ideálů, snů, hladu po znalostech a ještě v sedmnácti letech nebyla dotčena erotickou vnímavostí. Ve snaze zlehčit význam Němcové a zvýšit pozitivní zásluhy jejího muže, řada autorů mu přikládá hlavní zásluhu, že se Němcová stala českou vlastenkou a spisovatelkou a součástí české vlastenecké elity. Nechceme upírat zásluhy Němcovi, byl svědomitým zaměstnancem a opravdu zaníceným českým vlastencem neochotným dělat kompromisy. V dobách lepších podporoval snahy své ženy, v dobách horších tomu tak nebylo. Je pravda, že zpočátku přispíval k lepší češtině Němcové. Ale kde se dobrou češtinu měla naučit, když české školy nebyly? Základy její češtiny položilo české venkovské prostředí Ratibořic, šestiletá docházka školy v České Skalici a její babička, Magdaléna Novotná. Ta měla po několik let spory se svou dcerou Terezkou, orientovanou na němectví jako něco vyššího. Babička rozvíjela zájem Barunky o češtinu, o české pověsti a historii, zpívala jí české národní písně. Spory nakonec vedly k tomu, že babička z rodiny Panklových po několika letech odešla. Barunčin zájem o češtinu, mohl být posílen i tím, že ji matka neměla ráda, fyzicky ji trestala za každou maličkost. Nemohla jí odpustit, že se jí narodila jako nemanželská. Ale naučila ji dobře vařit. S otcem měla vřelý vztah, podobně jako s většinou svých sourozenců, z nichž ze dvanácti dorostlo do dospělosti šest. Ale naučila ji dobře vařit. S otcem měla vřelý vztah, podobně jako s většinou svých sourozenců, z nichž ze dvanácti dorostlo do dospělosti šest. Babička, která byla po několik let její útěchou, zanechala v Barunčině srdci trvalou, hlubokou lidskou a kulturní stopu, ke které se svým srdcem a tvorbou vrátila v dobách nejtěžších, po smrti Hynka, svého nejstaršího syna. To nebyla zvláštní zásluha Josefa Němce, že jeho žena svou tvorbou vynikla nade všechny. Bylo to hlavně její nadání, její láska k lidem, k českému národu a pracovitost. Obdiv a podpora přátel ji sílily a podstatně přispěly k tomu, že se stala naši největší spisovatelkou. A také zdravé emoce a laskavý půvab, které jí otvíraly dveře přátelství významných českých vlastenců. Politické poměry a záludnost vlády vědomě pracovaly k jejímu zničení. Je těžké uvěřit, že utrpení Josefa Němce bylo větší než jeho ženy, jak tvrdí jeho filmový představitel. Jeho utrpení neplynulo z bezmocnosti, z mravního, upřímného postoje pomoci jí i rodině v dobách těžkých, z rozhodnutí omezit své potřeby nebo dočasně vzít jakoukoli práci. Plynulo hlavně z pocitu ukřivděnosti, neochoty omezit své potřeby, například kouření, a z neochoty pochopit podstatu problémů a skutečnosti, že si ho mladinká, krásná a na svou dobu poměrně vzdělaná Barunka vzala z donucení a že časem odmítla brát intimní vztah jako svou povinnost. Je také otázka do jaké míry Němec chápal, že jeho problémy měly příčinu také v politických poměrech, které vnímaly české vlastenectví jako zločin. Němcová, aby pomohla dětem ke vzdělání, aby se najedli, sháněla v nejhorší době jakoukoli práci, styděla se stále žádat o pomoc své přátelé. Svou hubeností, sešlostí a ošumělým oblečením nedělala na lidi moc dobrý dojem, raději nevycházela. Do poslední minuty svého života se snažila vydělat peníze psaním, ale ne na úkor kvality, aby uhájila svou samostatnost a pomohla dětem. Je otázka do jaké míry k ní byli nakladatelé skoupí, jak se domnívala. Němec se nechtěl dělit ani o svou penzi, bylo mu dokonce jedno, jak se budou děti živit. I česká vlastenecká společnost mu musela domluvit, když opustil hladovou a nemocnou ženu. Němcová své děti, které přicházely jedno za druhým, aniž se jí někdo ptal, milovala a děti milovaly ji, včetně služebné, která s nimi raději hladověla, než aby milovanou Němcovou opustila. To, že děti dostaly nakonec slušné a užitečné vzdělání a mohly se v životě dobře uplatnit, byla její zásluha, posvěcená jejím vlastním utrpením, ponižováním a prosbami k přátelům. Nejstaršího nadaného Hynka Němcová milovala nejvíce a vkládala do něho největší naděje. Hynek však podvýživu zdravotně neunesl, měl sklon k tuberkulose. Zemřel v říjnu 1853 v náruči matky, která se rychle vrátila ze své cesty na Slovensko. Tato rána zůstala otevřená po zbytek jejího života. Nutno poznamenat, že to byla i pro Němce bolestná rána. Němcová se v bolesti ponořila do šťastného dětství, do Ratibořic, do doby, kdy u nich pobývala babička, matka Terezky, přetížené porody a prací. Vytvářela ideál moudré ženy z lidu a zidealizované představy o vztazích mezi lidmi v sepětí s prostředím, které tak intimně znala. Babička byla veřejností přijata vřele, s nadšením a obdivem, což Němcovou velmi potěšilo. Finančně mnoho nepřinesla, ale spojila řadu přátel, kteří se téměř denně začali navštěvovat. Němcová byla na čas opět šťastná, zkrásněla, měla své přátelé ráda, záleželo jí na nich. Pomluvy pražské společnosti vzkvétaly, ale Němcová k nim byla lhostejná. Zároveň byla pod přísným policejním dohledem a někteří přátelé se k ní raději nehlásili. Ve své chudobě prožívala svůj „poslední sen o štěstí“, který nemohl skončit dobře. S láskou se cítila silnější, psala povídky, opravovala Babičku pro nakladatele. Když tvořila, byla nejšťastnější. A do této situace se z jara 1855 vrátil Němec ze Slovenska s požadavky na normální život. Nikdo z přátel nevěděl, že přijel bez peněz a jejich finanční podpora ustala. A přece i v této době horečně píše Němcová krásné povídky plné života ze svých vzpomínek z Chodska i z jiných oblastí Čech, spojených s přírodou, tradicemi, bídou udřeného lidu ale i dobrodiním lidí laskavých.
Za zmínku stojí její dochovaná korespondence se synem Karlem, který se učil zahradníkem v Zaháni. Nepsal často, někdy i několik měsíců a dělal jí velké starosti svou lehkomyslností. Její dopisy jsou unikátním svědectvím lásky starostlivé matky, které jde o zdraví fyzické i mravní svého dítěte. Dokonce mu občas posílala peníze, sháněla u známých starší šatstvo, které přešívala a spravovala. Její názory na hygienu a zdravý způsob života jsou zcela moderní. A stále psala. Unavená, ale potěšená úspěchem Babičky, se rozhodla, že si zopakuje svou cestu na Slovensko, že navštíví různá města a přátele a pokusí se v lázních vyléčit svou nemoc. Hrabě Kolovrat ji na cestu přispěl 250 zlatých. Z podrobných a půvabných dopisů Němcovi víme, jak ji cesta a slovenští přátelé těšili, a měla jich tam od předešlých návštěv hodně. Slováci se o ni dobře starali. Byli vděční, že měla zájem o jejich život, kulturu, že pracovala na vydání slovenských pohádek. Jejich srdečnost jí byla velmi blízká a milá. Těšila se, že ve lázních ve Sliači vyléčí svůj chronický zdravotní problém, což se nepodařilo. Zajela i do Vídně prosit u vlády o zaměstnání pro svého muže. Její naděje se však nesplnily, naopak mu byla penze snížena. Němec odpovídal na její dopisy mrzutě a stále si stěžoval a požadoval, aby se vrátila, že nemá na nájem, atd. Její pobyt na Slovensku byl zkalen tím, že se ukázalo, že byla celou dobu sledována maďarskou policií. Přesto toužila se na Slovensko vrátit Ne, přes všechnu prchlivost a sebestřednost, Němec nebyl špatný člověk, jak zdůrazňuje řada tvůrců. Ale neunesl osud svůj ani své geniální ženy. Věděl, koho si bere, dokonce na to byl hrdý, i na její úspěchy, kterým však nerozuměl. Je zvláštní, že vlastně nikdy zcela nepochopil, že jejich manželská bída, způsobená brutálním a nelegálním zacházením vlády k jeho profesní existenci a živiteli rodiny, byla ve skutečnosti záměrně namířená ke zničení Němcové, neboť vládě nesmírně vadila její tvorba, která ukazovala, že český národ má kulturu, historii, nadané lidí. Také ukazovala lidskou bídu a nespravedlnost mocných vůči chudým lidem, jichž byla v českém národě většina a měla málo naděje na zlepšení svého života navzdory nadání a pracovitosti. Ukazovala v různých formách i národnostní útlak. Když Němcová ve svých téměř dva a čtyřiceti letech naprosto vyčerpaná a zničená zemřela, vláda Němcovi vrátila všechny peníze, které mu dlužila. Četl vůbec Němec práce své ženy? Byl si vědom uměleckých, mravních a vlasteneckých hodnot jejího úžasného díla vycházejícího ze života lidí v prostředí značně pustého českého literárního pole? Ne, nemám dojem, že k sobě našli někdy cestu. To, co vzácně nacházíme v jejich korespondenci, je daleko více výplod tvůrčí fantazie Němcové vyvěrající ze samoty, možná i nepatrné naděje, že by mohla být mužem respektována jako žena i jako spisovatelka. Věděla, že to je marná naděje, měla dar hlubokého vhledu do lidských povah. Měla také dar snadného odpuštění, který ji mnohokrát ublížil. Je téměř zločinem, když interpretace života Němcové, plného lítosti nad trpkým a nespravedlivým osudem většiny lidí i menších národů, zároveň však plného pochopení ceny jejich kultury, tradic a víry v možnost nápravy láskou v různých formách, je pošpiněn hlavně pubertálním zájmem o pikantnosti, věci nepodstatné, který zamlžuje téměř vše, co pro nás zůstává pokladem trvalým.
