Bienertův českomoravský stát již v roce 1945 2, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc
Bienertův českomoravský stát již v roce 1945 2
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Řešení vojenskými prostředky
Himmler a Frank neuspěli se svými nabídkami na separátní mír na západní frontě a náladový Hitler pod tlakem objektivní situace změnil své rozhodnutí, situaci bude řešit vojenskými prostředky. Nadřadil maršála Schörnera nad K. H. Franka a jmenoval ho nejvyšší politickou a vojenskou hlavou v Čechách, na Moravě a v pohraničí, byl mu tedy podřízen i K. Henlein. Franka přitom nesesadil, ale nedovolil, aby byl zástupcem pro zbraně SS.
A Schörnerovo stanovisko bylo jednoznačné. Je nutno vytrvat v boji, neobracet se zády, to by armáda utrpěla největší ztráty. Vést ústupový boj na zdrženou, ustoupit podle již dříve vydaných dispozic do Alp a tam vyčkat třetí světové války, zaměřené proti SSSR. O politické změny v protektorátní správě nejevil zájem, chtěl jen klidné zázemí a volnost cest. Předpokládal, že každá reformovaná administrativa protektorátu by musela pro vytvoření a udržení své autority něco udělat ve prospěch české věci. Logika vývoje by vedla k nepokojům, odpírání poslušnosti a povstání by se stejně prosadilo. Zakázal pod trestem smrti zrádcovství a jednání s Čechy: Rozkaz měl všeobecný charakter a platil pro všechny jemu podřízené jednotky. My si zatím jen zapamatujeme, že i pro německou stráž v pražském rozhlase.
Skupina armád Střed
Hitler byl nadšen vojenským fanatismem maršála Schörnera a ten se stal jeho oblíbencem. Nařídil mu tedy obranu českomoravského prostoru. Dokonce i po smrti A. Hitlera Dönitzova vláda ve Flensburku žádala ještě 4. května 1945, aby skupina armád Střed (Mitte) v ústupovém boji držela protektorát co nejdéle, buď pro odchod do Bavorska, v nejhorším případě se německé divize měly odebrat na západní levý břeh Vltavy, kde se již předpokládalo americké pásmo. Dönitz také doporučil, aby Praha byla prohlášena za otevřené město a tím se předešlo případnému povstání či revoluci. K. H. Frank to však zkomolil do formulace „lazaretní město“, což nebyl uznávaný termín mezinárodního práva, ale měl chránit německé obyvatelstvo a četné lazarety. Dönitz také žádal, aby německé divize vydržely nejméně do 16. května. Na tom, že se tak nestalo má zásluhu také květnové povstání 1945.
Proti skupině armád Střed stálo 84 divizí 1. ukrajinského frontu, 60,5 divizí 2. ukrajinského frontu a 38,5 divizí 4. ukrajinského frontu. V sestavě 1. ukrajinského frontu bojovalo také 76 000 příslušníků 2. polské armády, v řadách 2. ukrajinského frontu se na válce podílelo 96 000 příslušníků 1. a 4. rumunské armády a do 4. ukrajinského frontu bylo vřazeno 60 000 příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR. Proti síle 180 divizí stálo ve strategické obraně s taktickými protiútoky 80 německých divizí a řada samostatných praporů a oddílů Volkssturmu.
Na straně sovětské to činilo 2 100 000 mužů, na straně německé 900 000 mužů. K tomu je možno přičíst ještě 3 až 4 divize 7. německé armády, stojící na západních hranicích Čech proti 6 divizím USA. Američané neměli v tomto prostoru síly, které by mohly řešit vojenskou situaci zásadním způsobem.
Nelze přehlédnout ani tvrzení historika Jana Wannera, který ve svém třetím díle Zápasu o Evropu sděluje, že Churchill se ještě 24. dubna pokusil přesvědčit Eisenhowera, „ale ten poukázal na přítomnost tří německých divizí v západních Čechách a s odvoláním na zkušenosti z bojů o Cheb možnost rychlého obsazení Prahy vyloučil. (str. 149)“.
Pouhé tři divize zabraňovaly bleskovému postupu na Prahu? A kolik divizí německé armády musela překonat sovětská vojska při pražské operaci? Americká vojska se v tu dobu blížila k linii Žandov - Domažlice - Železná Ruda. Z německých pramenů vychází informace, že proti Američanům stály 4 německé divize a několik samostatných praporů, ale po povstání v Praze byly některé odeslány do středních Čech. Tím se situace Američanů ulehčila. Naposledy o tom hovořil německý učitel českého jazyka Walter Hartl, což otisklo Právo 29. 1. 2005.
Britská diplomacie vzhledem k USA přišla s nehorázným tvrzením, že není nutno žádat žádné oprávnění ke vstupu do Československa, myslelo se tím patrně nejvyšší spojenecké velení, neboť Čechy a Morava jsou území protektorátu a tedy součástí Německa. A chovat se tu tedy lze podle stejného mechanismu jako u vyčleněných okupačních zón (tamtéž, str. 149). Objektivně je nutno připomenout, že Američané respektovali skutečnost, že jsou na území západního Československa a ani podobný argument ze strany K. Henleina neuznali.
Do Prahy pronikla, jak je známo, americká zpravodajská skupina, méně informací je o francouzské rozvědce. Obě hlásily, že cesta na Prahu je volná, průjezdná, ale neodvážily se tvrdit, že tím okamžikem byla Praha osvobozena, což tvrdí neseriozní pravicoví novináři. Pokud byla 6. a částečně ještě i 7. května cesta na Prahu průjezdná, tak se situace záhy změnila.
Štáb maršála Schörnera pochopil, že německé divize nevydrží nástup sovětských sil a hrozil se zcela objektivně, že skupina armád bude obklíčena. Již 6. května vydal rozkaz k evakuaci divizních lazaretů a jednotek zázemního zajištění, které již nepotřeboval k nasazení na frontě. Silnice na západ byly neprůjezdné pro postup na Prahu.
