České národní listy

100 let života od vzniku Československa 4

Vzpomínky na uplynulých sto let

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Zabrání pohraničí byl ovšem pouze začátek temného období.

V mém dětském památníčku se mezi barevnými obrázky a průpovídkami, opisovanými z památníků maminek a babiček, najde jedna stránka výrazně odlišná. Je na ní jednoduchá kresba černou tuší: u cesty, vedoucí klikatě někam za obzor, se ve větru kymácí skupinka stromů, vítr lomcuje jejich korunami a rve jim listí. To listí ve větru bezmocně poletuje. A pod obrázkem je dětským písmem napsáno: „Na památku dnešního dne, 15. března 1939“.

Ten den byl nevlídný, studený, záblo a zalézalo za nehty. Poletoval drobný bodavý sníh. Ulicemi města se od rána valily motorizované jednotky německé armády. Zdálo se, že nemají konce. Šel z nich strach a hrůza. Lidé na chodnících strnuli. My děti jsme se dověděly, že to je okupace.

Přestože velmoci slíbily garantovat zmenšené území Československa v nových hranicích, Hitlerův režim pokračoval v rozbíjení i okleštěné republiky. Všemožně podporoval slovenské separatisty a jejich spory s pražskou vládou. Po návštěvě jejich hlavního představitele, J. Tisa, prohlásili Slovensko samostatným státem pod Vůdcovou ochranou. Téhož dne se na Hitlerův příkaz dostavil do Berlína i prezident E. Hácha a na „naléhavé Hitlerovo přání – vložil osud českých zemí také do Vůdcových rukou.“ Hitler triumfoval. Podařila se mu kýžená revanš, napravil nenáviděné následky porážky Německa v 1. světové válce, anuloval versailleské smlouvy, likvidoval Československo.

Zatímco Slovákům přes jejich koloniální postavení rafinovaně poskytl zdání samostatného státu s prezidentem Tisou v čele a s podporou Hlinkových gard, budovaných po vzoru nacistických úderných oddílů, pro Čechy zřídil ponižující „Protektorát Čechy a Morava“, kde byl skutečným vládcem nikoli prezident, ale dosazený říšský protektor. Nejdříve K. Neurath, pak ho zastoupil R. Heydrich. Státním tajemníkem se stal henleinovec K. H. Frank. Likvidaci a okupaci bývalého Československa Hitler odůvodnil potřebou zabezpečit ve střední Evropě klid a mír.

V „protektorátu“ zavládl fašistický teror a drancování národního hospodářství ve službách válečného průmyslu Říše. „Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace země a lidí.“ „Konečné řešení – všechny Čechy vystěhovat a jejich území osídlit Němci, nebo rasově vhodné Čechy ponechat v protektorátu a germanizovat je, zbytek vystěhovat za hranice Říše nebo je fyzicky likvidovat.“ Takové byly projekty pověřených správců protektorátu, K. H. Franka, R. Heydricha a ostatních.

Nástup k projektované germanizaci: omezování školství všech stupňů, omezování a přímý dozor v kulturních institucích, dvojjazyčné nápisy (němčina první) na směrovkách, názvech, vyhláškách, plakátech, úředních spisech, ba i na školních vysvědčeních. Výuka dějepisu zrušena, zeměpis omezen jen na území Velkoněmecké říše. Popravy vlastenců, Sokolů, legionářů, komunistů, Židů, universitních profesorů a docentů, spisovatelů a umělců. Zrušeny české vysoké školy po studentských protestech 17. listopadu. Překrucování dějin. Vzpomínka na Československo trestána jako velezrada. Nepředstavitelně hrůzný teror po atentátu na Heydricha, Lidice, Ležáky. Na konci války Javoříčko a četná jiná místa nacistického běsnění. Je bezpočet zločinných projevů pronásledování příslušníků našeho národa a nositelů jeho kultury, které se začalo odvíjet od neblahého, zlověstného 15. března 1939. Šlo o bytí a nebytí. A navzdory vládě okupantů a kolaborantů a zrádců národ se začal tiše šikovat k novému odporu, k novému odboji. Pryč s okupanty! Za návrat svobodného a samostatného Československa!

Počátkem okupace Židé začali povinně nosit žlutou hvězdu na šatech. Odcházeli ze života města a mizeli bůhvíkam. Zmizeli okouzlující představitelé postav ze hry bratří Čapků „Lásky hra osudná“.

Hráli ji jako oktaváni ve školním představení na konci školního roku. Zmizela trojice mých vrstevníků, dva bratři a sestra, se kterými jsem chodila do hudební školy. Všichni jsme se tam učili hrát na klavír. Zmizel učitel hudby, který s námi, primánkami, nacvičil pro školní akademii dva Dvořákovy „Moravské dvojzpěvy.“ Z koncentráku se nevrátili dva sokolští manželé, zatčení jako „rukojmí“. Zůstaly po nich dvě naše mladší kamarádky - sokolské žákyně. Osiřely.

Někteří spolužáci zůstávali sice ve městě, ale jakoby v jiném světě. Už jsme se neznali. Jejich rodiče se přihlásili k německé národnosti a oni přešli na německou Oberschule. Já jsem tak přišla o nejlepší kamarádku, se kterou jsem seděla v jedné lavici. Když odcházela, plakala a chtěla pověsit na stropní lampu časopis „Mladý svět“, který měl na titulní straně A. Hitlera. Také žák z tatínkovy třídy, který představoval Jana Nerudu, když zdramatizovali pro besídku „Fejeton tříkrálový“, byl převeden na Oberschule. Maminka byla Němka. Potajmu jsme se zdravili šeptaným „Nazdar“, když jsme se potkali. Začal nosit uniformu Hitlerjugend a pak ho poslali na východní frontu. Tam padl. Bylo mu 17 let.

Občasná maminčina švadlena, manželka Němce z pohraničí, sedíc u šicího stroje sděluje novinky z města a praví, k úděsu přítomných: „Židy už vystěhovali. Tak kdypak vystěhují Čechy?“

V třetím roce okupace (bylo to ještě před atentátem na Heydricha) přišly na Gestapo dva udavačské dopisy. Anonymní. Obsahovaly urážky nacistického režimu a vedoucích osobností Říše a podepsáni byli – žáci Rašínova gymnázia. Byl zmíněn i můj tatínek, zeměpisec na gymnáziu, který v protiříšském duchu radil uschovat mapy států, které Německo okupovalo, a po zavření Vysokých škol projevil důvěru, že se to zase změní. Tatínek byl předvolán k výslechu. Třikrát a vždycky ho mořili 4 hodiny. Přicházel zmožen a s obavami. Gymnáziu hrozilo zrušení a jemu a celému sboru koncentrák. Ztráta života. Ale pak se tatínkovi s pomocí české policie podařilo pachatele najít.

Kdo a kdy mohl slyšet tatínkovy výroky, zaslané v anonymních dopisech? Byl to student, který před časem odešel na Oberschule a mstil se gymnáziu za nevalný prospěch. Pachatel byl usvědčen, anonym jako podvrh neplatný a tatínka propustili.   

Je válka. Všude jsou přítomní hroziví ozbrojenci v uniformách. Pochodují v útvarech po silnici, potloukají se ve skupinkách po chodnících. Povinné protiletecké zatemnění všech domů, zákaz tanečních zábav, nákup potravin, oděvu a obuvi jen na skromný příděl. Tma, ticho a strach.

Ročník 1921 byl totálně nasazen do Říše k vyčerpávající práci ve válečném průmyslu. Později šel na práci ročník 1924 a nakonec byl povolán ročník 1928. Ten kopal zákopy na Moravě, jižně od Brna. Fronta se již tehdy tak velice z východu přiblížila a s ní i toužebně očekávaný konec války

Má generace dospívala v okupované zemi.   

Toho, co nám zbylo z kultury, jsme si velice vážili. Neoficiálně mezi námi kolovaly svazečky „Sbírky souvislé četby školní“ z Topičovy edice. Češtináři s tím mlčky počítali. A to byla bohatá dokumentace vlasteneckých tradic. Měli jsme také film, který ztvárňoval předlohy některých literárních děl naší klasiky.

Na prvém místě to byla pietně zfilmovaná „Babička“ Boženy Němcové, věrně podle ilustrací Adolfa Kašpara. Důvěrně známé postavy, jejich řeč a chování, prostředí, v kterém žily, okouzlující kousek krajiny rodné země a krásné povědomé hudby, kterou svým věrným věčně zní. Počátkem okupace nemohlo být poselství silnějšího a povzbudivějšího. Do kina ve městě proudily zástupy školáků i starší mládeže z města i blízkého okolí, lidé se sjížděli i ze vzdálenějšího venkova. Vstupenky vystáté v dlouhých frontách u pokladen se posílaly i poštou blízkým jako vzácný dar. Sledovat tehdy zfilmovaný odkaz „Naší paní“ bylo jako účastnit se posvátné meditace nad budoucností národa. V závěru babička připomíná, že českou zem mají děti milovat jako svou matku, nade všecko. A že pro ni mají pracovat. A že na její slova nemají zapomenout. Na to odpovídá Barunka, a to jsou poslední slova filmu: „Já na to nikdy nezapomenu, babičko.“ A mládež vstává a opouští kinosál, zardělá a hořící nadšením a dojetím, se slzami něhy a lásky a s odhodláním zachovat milovanému odkazu věrnost.

Většina dochovaných filmů z té doby jsou veselohry s naivním lidovým humorem, ale není v nich nikdy vulgárnost a sprostota. Přinášely chvíle uvolnění a smíchu do bezútěšné doby. Řada filmových výtvorů je však vážnější povahy. Za předlohy tu slouží klasická díla české literatury a tím přispívají jak ke kultu mateřštiny, tak k povědomí o národní kulturní tradici. Obsahuje i jinotajné humanitní poselství o nezdolnosti prostého, obyčejného života, který má svou hrdost a čest. Uvedu některé tituly: „Mlhy na Blatech“, „Jan Cimbura“, „Muzikantská Liduška“, „Humoreska,“ „Turbina,“ „Pantáta Bezoušek“, „Za tichých nocí“, „Tulák Macoun“, „Řeka čaruje,“ „To byl český muzikant“, „Z českých mlýnů“, „Barbora Hlavsová,“ „Městečko na dlani“. Jak kamera a výtvarné pojetí, tak scénická hudba kreslí tu většinou okouzlující obrazy rodné země a mluví k duši národa.

A v Městských lázních natáčeli film „Muži nestárnou“ a Jan Pivec tu skákal z vysokého prkna, jako my nejednou před ním. Však v hradeckých lázních bylo umělé vlnobití, první v naší zemi.

Na zimu přijížděla do Hradce olomoucká opera. Se studentskou slevou na vstupenky k stání jsem s kamarády absolvovala celý repertoár, světový i český.  Nevím již kolik sezon jsme tu měli olomoucké umělce. Ale to vím, že naši oblíbení zpěváci přešli po osvobození do Národního divadla: E. Haken, B. Blachut, L. Červinková.

Soustavně jsme s velkým zájmem sledovali rovněž činohru Východočeského divadla. O tu se dělil Hradec s Pardubicemi. A vážili jsme si koncertů Městské filharmonie a návštěv umělců, jako byl např. klavírní virtuos Jan Heřman, učitel mých učitelek. A také můj spolužák, houslový virtuos Václav Snítil, se již připravoval koncertovat.

Za okupace rychle za sebou vznikaly a zanikaly utajované skupinky přátel veršů na improvizovaných, nezvyklých místech. Vládla přísná cenzura a my jsme si vyměňovali chatrné průklepy veršů, které svou láskou k mateřštině jistě byly protiokupační a trestné. Horovy „Máchovské variace“, Hrubínova „Země sudička“, Seifertův „Vějíř Boženy Němcové“.

Na poslední recitační soutěži ve škole (za protektorátu se nekonaly) byl povinný „Svit lásky“ od Petra Křičky. Jako báseň podle vlastního výběru jsem přednesla verše „Jdu“ od Jiřího Wolkera. Dostala jsem za přednes knížku, byla to „Frantina“ od Karoliny Světlé.

Na první recitační soutěži po osvobození jsme poprvé slyšeli bolestnou báseň „Zbědovaný“ od Josefa Čapka a nádherný „Zpěv rodné zemi“ od Josefa Hory. A mezi tématy písemné maturitní práce z českého jazyka jsem si vybrala rozbor básně. Byla to „Rodná řeč“ od Jana Čarka.

Ale stalo se ještě za války. Jednoho jarního večera jsem se za tmy vracela se spolužákem z víceméně utajené akce Ludmily Pelikánové, která recitovala verše Rabíndranátha Thákura. Plni krásných dojmů jsme se náhle stali zděšenými svědky pronásledování. Kolem nás se mihl  stín  prchajícího  mladíka a za ním burácel   okovaný dupot tlupy  ozbrojených okupantů. Přitiskli jsme se do výklenku nejbližšího domovního vchodu, oni přeběhli kolem nás a v zápětí bylo slyšet výstřel. Prchající hoch byl zastřelen. Byl to 20letý odbojář, dopadli ho, když stříhal nějaké telefonní spojení. Má v Hradci pomníček a ulice se jmenuje po něm. Byl to Karel Šimek,….byl zastřelen již na samém konci války, 30. dubna 1945.