České národní listy

Ztracené domovy díl II, část 4

(Vystěhování českého obyvatelstva ze severní části Vyškovska)

II.

Ing. Josef Mikš, PhDr. Dagmar Stryjová

Stěhování posledních obcí etapy 3b

Zůstávalo stěhování posledních třinácti obcí, což z celkového počtu plánovaných tvořilo více než jednu třetinu. Přesídlovací kancelář sice zahájila všechny potřebné práce, ale v obcích rostly nálady a snahy stěhování zpomalit, nebo úplně oddálit. Bylo tajně dohodnuto, že se k tomu podniknou všechny dostupné kroky a využijí všechny legální prostředky a instituce. Hlavním organizátorem se stal starosta Lipovce. Nastal závod o čas a doslova boj o přežití.

Již 31. ledna 1944 se třináct ohrožených obcí obrací dopisem na protektorátní ministerstvo vnitra a žádá pomoc a podporu. Závěr dopisu vyúsťuje v požadavek, aby vzhledem k vylíčené situaci bylo stěhování odloženo na dobu po skončení války, nebo aby bylo alespoň podstatně omezeno.

Dne 13. února 1944 se setkává delegace zmíněných třinácti obcí v Brně při osobní audienci s protektorátním ministrem zemědělství Hrubým, který je tam na oficiální návštěvě. Líčí mu, že termín vystěhování se blíží (konec dubna), a jen třetina z 9 000 přesídlenců má zabezpečeny byty, že se jedná o další existenci 2 500 rodin. Hrubý přislíbil, že věc projedná s K. H. Frankem, v té době již státním ministrem s neomezenými právy.

Aby náhodou „nezapomněl“, zasílají Hrubému 18. února 1944 písemné vyjádření problémů, které mu byly vylíčeny v Brně 13. února.

Dne 3. března 1944 hlásí četnická stanice z Jedovnic, že část obyvatelstva se odmítá stěhovat a to ovlivňuje ostatní tak, že se nestěhuje nikdo.

Mezitím 9. března je z Lipovce jménem třinácti obcí odeslán další dopis s podrobným popisem problémů a žádostí, které již byly vylíčeny Hrubému. Tentokrát je dopis adresován zplnomocněnci wehrmachtu u říšského protektora generálu Schaalovi a v opisu K.H. Frankovi.

Nastávají horečná jednání, korespondence, telefonáty a dálnopisy mezi představiteli v Praze, mezi Prahou a Berlínem a Prahou a Vyškovem.

Konečně 13. března 1944 je na poradě starostů vyhlášeno rozhodnut nejvyšších míst. Stěhování nelze odložit na dobu po válce. Evakuace musí pokračovat. K tomu, aby po dokončení vystěhování byly vytvořeny výhodnější podmínky, je vysloven souhlas s rozložením poslední etapy na delší období. Nové termíny jsou stanoveny takto:

• k 1. květnu 1944 – vystěhovat obce Lipovec, Baldovce, Kulířov, Marianin, Krásenko,
• k 1. červenci 1944- Kotvrdovice, Rogendorf, Senetářov,
• l 1. září 1944 – Podomí, Ruprechtov, Housko a Molenburk.

Současně bylo stanoveno, že všichni obyvatelé jmenovaných vesnic, kteří již mají zajištěno náhradní ubytování, jsou povinni se rovněž vystěhovat do 1. května 1944 bez ohledu na to, že obec, ve které bydlí, má stanoven pro stěhování pozdější termín. Nakonec bylo sděleno, že vyklizení určité části Jedovnic se zatím odkládá na neurčito.

Toto rozhodnutí bylo písemně potvrzeno nařízením Bodenamtu z Prahy a současně doplněno sdělením, že pokud vystěhovalci nenajdou včas jiné náhradní byty, mohou se ti, kteří se mají vystěhovat do 1. května 1944, dočasně ubytovat v obcích, které se budou stěhovat v pozdějších termínech. Následná porada, konaná 25. března 1944 v Ruprechtově byla seznámena s rozhodnutím obcí Ruprechtov a Podomí přispět na pomoc přestěhovalcům. Pomoc spočívala v tom, že Ruprechtov se uvolil ubytovat 40 rodin a Podomí 30 rodin z obcí, které mají být vystěhovány k 1. květnu 1944. Jednalo se o pracovníky zbrojního průmyslu, což jak uvidíme později, hrálo pro tyto obce vyznanou úlohu. Na poradě byl také sdělen požadavek plukovníka Hamerschmiedta, aby v prvém pořadí byla vystěhována obec Lipovec, kde německá vojenská správa předpokládala umístit své lesní a zemědělské dělníky. Po těchto opatřeních se situace poněkud uklidnila, obyvatelé však zdaleka nebyli spokojeni. Ale přípravy pokračovaly s neúprosnou pravidelností a nakonec nezbylo nic jiného než se vystěhovat. Tak přes všechny problémy a potíže byly ke dni 1. května 1944 obce Baldovec, Kulířov, Marianin a Lipovec vystěhovány. Současně se z ostatních obcí stěhovali ti, jež již měli zajištěny náhradní byty.

Výjimku tvořilo Krásenko, kde přes všechna opatření úřadů se termín nepodařilo dodržet a vystěhování bylo ukončeno teprve k 1. červenci 1944. Tím více však obec byla zničena. Takřka všechny vystěhované obce byly poničeny. Ale Krásenko bylo během čtyř měsíců po vystěhování zpustošeno tak, jako žádná jiná obec v evakuovaném území německého cvičiště. Možno doslova říci, že Krásenko bylo zničeno stoprocentně, jako by se nacisté chtěli pomstít i na jeho jménu.

K 1. červenci 1944 byly vystěhovány i obce Kotvrdovice, Rogendorf a Senetářov, tak jak bylo určeno časovým rozvrhem.

Nyní tedy zbývalo vystěhovat do 1. září 1944 poslední čtyři osady. I zde však došlo ke změnám. Již na poradě z 6. června byl tlumočen požadavek velitele výcvikového prostoru plukovníka Hamerschmiedta,  aby stěhování obce Ruprechtov a Podomí bylo zahájeno až od 1. září 1944 – tedy po původním termínu vystěhování, což bylo po souhlasu Prahy schváleno…

Na jeho místo (pluk. Hamerschmiedta) nastoupil válečný invalida generálmajor Müller, který, jak brzy uvidíme, se do záležitosti stěhování českého obyvatelstva zapojil stejně intenzivně jako jeho předchůdce. A úřední kolotoč pokračoval dál i když jeho účinnost slábla a celé stěhování se stávalo stále více nepřehledným, protože po celé období pokračovalo i stěhování jednotlivých rodin. Když se přiblížil první zářijový den, bylo konstatováno, že termín stěhování zase nebyl dodržen. K tomu datu byla vystěhována jen část osady Housko a Molenburk. Ruprechtov a Podomí se ke stěhování teprve připravovaly. Stěhování osady Housko bylo dokončeno až koncem října a u ostatních pokračovalo velmi pomalu.

Pak přišla časná zima a nepříznivé povětrnostní podmínky situaci ještě ztížily. Ale přes všechny námitky občanů, poukazování na nedostatek bytů a stěhovacích prostředků vydávala přesídlovací kancelář ještě ke konci roku nařízení k potahové povinnosti v okolních obcích, které hraničily s pozemky rozšiřovaného cvičiště, aby vystěhování urychlila…

Ale takové ani jiné vytáčky nepomáhají a stěhování přece jen pokračuje. Následuje další přípis na Okresní úřad v Boskovicích.

„Přesídlovací kancelář ministerstva vnitra se sídlem ve Vyškově, Věc: Rozšíření vojenského cvičiště u Vyškova, nasazení potahů

Zařiďte, aby z obcí Ostrov u Macochy, Vavřinec, Petrovice, Sloup a Veselice denně, počínaje 11. prosincem 1944 až včetně 16. prosince 1944, odjelo v ranních hodinách 5 povozů z každé obce do vesnice Molenburk a tam se hlásilo k převozu přestěhovaleckých svršků. Přednosta A. Nováček v.r.

A tak jsou molenburští do konce roku 1944 přece jen přestěhováni. Byly to smutné poslední válečné vánoce. Přesto, jak konstatovala porada konaná ve Vyškově 5.-7. prosince 1944 „ještě 500 rodin určené etapy 3b se dosud nevystěhovalo a konečný termín nelze stanovit, protože v prostoru stěhování jsou výjimečně nepříznivé povětrnostní podmínky“. Přijaté stanovisko bylo sděleno ministerstvu vnitra v Praze. To však obratem odpovědělo, že rozšíření vojenského výcvikového prostoru Vyškov a stěhování obyvatelstva  je vrchním velitelstvím pozemního vojska wehrmachtu hodnoceno jako „válečně rozhodující“ a proto trvá na jeho dokončení. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo tomu tak. Vystěhování tří vesnic bylo v době, kdy již každému normálně  myslícímu člověku bylo jasné, že se blíží konec nacistické říše jako „Kriegsentcheindende“.