České národní listy

Ženy ve válce a v boji

V roce 80. výročí osvobození naší  vlasti z nacistické okupace se vyrojilo i mnoho polopravd, lží i mýtů. Cílem je přepsat historii a zpochybnit největší zásluhu Rudé armády na osvobození Evropy od nacismu a fašismu. Opět se objevilo  téma, že Rudá armáda při osvobozování jen rabovala a znásilňovala ženy. Téma, které útočí na city zvláště mládeže, postrádá  objektivní pohled na strasti války, jak pro vojáky, tak pro civilní obyvatelstvo. Válka je vůl. Toto samotné rčení vystihuje, že válka nastoluje  nepřirozené podmínky pro normální život. V nepřirozených podmínkách dochází i k jevům v době míru ojedinělým. Je skutečností, že vojáci všech armád,  sovětské i spojenecké se dopouštěli znásilňování žen. A ve všech, kromě nacistických a fašistických, bylo znásilňování považováno za válečný zločin, který se v sovětské armádě trestal zastřelením, podobně jako v armádách spojeneckých. Zveličování jen na jedné straně slouží dnes k protiruské propagandě a snaze vylíčit spojenecká vojska jako morálně nadřazené nad morálkou sovětských vojáků. Není tomu tak. Dobové snímky svědčí o opaku.  V rodinách zůstalo mnoho vzpomínek na srdečnost sovětských vojáků, jejich vztah k malým dětem i k ženám, které jim připomínaly ty, které mnozí zanechali doma a neví, jestli se s nimi ještě někdy setkají.

Faktem zůstává, že ke znásilňování docházelo.  Je nutné ale objektivnější pohled na problematiku mužů a žen v době války. Pud sebezáchovy, kam patří i sexuální pud jsou nejsilnější lidské pudy zajišťující zachování lidského rodu. Je to zákon přírody. Proto v době nemožnosti přirozeného výběru partnerů je nutná dávka sebezapření ze strany strádajících mužů i žen. I ženy v době průchodu vojsk se musí přizpůsobit a potlačit v sobě ženskou přirozenost,  neprovokovat válkou strádající muže, nevystavovat se nebezpečí a zvláště mladé ženy by měly zůstávat obezřetně v pozadí při setkávání s vojáky. Někdy pud převládne nad rozumem a vůlí.

Při všech těch oslavách však postrádám  vzdání úcty  těm sovětským   ženám, které byly vystaveny stejnému nebezpečí ze strany okupantů, které čelily strádání a musely převzít nejen péči o děti, ale i nahradit chybějící muže v průmyslu a zemědělství. Kolik žen a dětí bylo okupanty zavražděno, kolik jich zahynulo při vypalování vesnic a kolik jich padlo v bojích. To všechno má na svědomí německý nacismus. Německo v minulém století způsobilo 2 světové války a opět začíná zbrojit. Na to bychom neměli zapomínat.

Mnoho žen se zařadilo dobrovolně do armády, aby po boku mužů nejen bojovaly, ale zajišťovaly nenahraditelnou zdravotní a logistickou pomoc.

 A nebyly to jen sovětské ženy. I mnoha našim československým ženám patří v těchto dnech vzdát úctu. Také naše ženy bojovaly po boku mužů.

Stejně jako mnoho našich mužů se nesmířilo se ztrátou svobody a zapojilo se do odboje. Podíl žen na pomoci partyzánskému hnutí by si zasloužilo hodně  prostoru. Mnoho jich nepřežilo.

 Bojovaly i na mnoha frontách.  Některé ženy v čs. vojenské jednotce v SSSR, v Anglii, na Středním východě a v československých jednotkách v Jugoslávii. Byly to většinou emigrantky z republiky  z rasových nebo politických důvodů. Mnoho žen to pojalo jako projev svého politického a vlasteneckého přesvědčení.

Nejvíce českých, slovenských, židovských i podkarpatsko ruských žen se zařadilo do jednotek na východní frontě. Uvádí se, že na konci války jich  bylo  přes  tisíc, v jiných armádách po desítkách. V Buzuluku se připojily k volyňským ženám a ženám s českými kořeny dlouhodobě žijícím v SSSR. Po výcviku byly zařazovány jako zdravotnice, telefonistky, radistky, spojařky, v polních kuchyních, prádelnách, ale i jako ostřelovačky a u protiletadlového dělostřelectva. Zdolávaly boj o život zraněných vojáků, při epidemiích tyfu, úplavice, žloutenky  apod. Měly velký podíl na vydávání novin pro vojáky, organizovaly pro vojáky osvětová a umělecká vystoupení.

Naše ženy se zúčastnily bojů o Sokolovo i nejtěžších bojů na Dukle. Při Slovenském národním povstání bylo na území Slovenska vysazeno např. 15 našich výsadkářek. V  bojích o Duklu padlo 5 našich žen.

Po příchodu československých vojáků do Velké Británie projevilo i zde několik žen zájem stát se součástí Československé smíšené brigády. Byly zařazeny do pomocných služeb letectva jako zdravotnice, letecké mechaničky nebo operátorky radarů, překladatelky a administrativní pracovnice. Až na výjimky nepodstupovaly výcvik ve zbrani.

Některé naše ženy, židovky, Češky a Slovenky hledaly bezpečí v Palestině. V Jeruzalému působila od září 1940 čs. vojenská mise, u které se hlásili dobrovolníci do čs. zahraniční armády na Středním východě. Mezi dobrovolníky byly i ženy. Tyto však nebyly do armády přijímány. Své uplatnění si proto nacházely v řadách Červeného kříže. Teprve od r.1942 mohly na základě výzvy čs. mise v Jeruzalému vstupovat do mezinárodního ženského útvaru ATS v Palestině, útvaru pomocných služeb britské armády. Přihlásilo se 30 našich žen.

Také v Jugoslávii se zapojilo od r.1943  v rámci 1.čs. brigády Jana Žižky do bojů s německými fašisty a chorvatskými ustašovci na 3 tisíce našich občanů. Mezi nimi bylo i 23 žen. V r.1944 byla ve Vojvodině založena 14.úderná slovenská brigáda, v níž bylo 92 slovenských krajanek. V bojích v Jugoslávii zahynulo 24 českých a slovenských žen.

Svým vlastenectvím, osobní statečností a maximálním nasazením si československé ženy právem zaslouží naši vzpomínku a úctu.

„K článku jsem využila knihu Ženy v boji 1939 -1945, kterou vydala Společnost Ludvíka Svobody. Zde zájemci najdou podrobnější informace.“

                                                                                                   A.Š.