Z prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v Lublani v roce 2009 13
Z prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v Lublani v roce 2009 13
Návrat do vlasti
Teror, hlad a ponížení skončily v létě 1945. Tisíce těch, kteří přežili, se toužily vrátit do svých domovů. Po pádu fašismu a nacismu Slovinci, jako mnoho jiných, si přáli vrátit se do Slovinska a do svých zpustošených domovů. Zůstali jsme bez movitých majetků, mnozí z nás bez místa bydliště a hospodářských stavení. Němci z Kočevje a ostatní, kteří žili v našich domech, ničili naše lesy, vinice, hospodářská stavení, domácí a pracovní vybavení, zabili naše zvířata a poškodili mnoho domů. Velká část majetků, patřící deportovaným Slovincům byla v zájmu německých osídlenců a k posílení jejich národnosti vyvlastněna DAG /německou osidlovací společností/. Jednotlivá území nedostávala odpovídající pomoc k zajištění normálního života po skončení těžké zkoušky. Po skončení 2. světové války slovinští deportovaní neobdrželi status obětí válečné agrese, nedostali zdravotní, sociální ani penzijní pojištění, ani válečné reparace. Přijatá legislativa byla zaměřena výhradně na posílení práv odbojářů, kteří se zbraní bojovali s okupanty. Žádná z vlád bývalé Jugoslávie neudělala něco pro oběti válečné agrese.
Jedině nezávislý stát Slovinsko vyslyšel požadavky deportovaných Slovinců a jiných obětí válečné agrese. Byl přijat zákon o obětech válečné agrese a speciální zákon, uznávající reparace pro trpící psychologicky a fyzicky následkem deportace. Otázka materiálního odškodnění zatím však zůstává do dnešního dne otevřena.
O založení a práci Slovinské společnosti vyhnanců 1941-1945
8.000 Slovinských vyhnanců, nasazených na nucené práce a uprchlíků se shromáždilo na zámku Rajhenburg v Bretanici poblíž Krško dne 9. června 1991, v následném roce po vyhlášení nezávislosti Republiky Slovinsko a založilo Společnost Slovinských vyhnanců 1941-1945 /DIS/.
Křesla a stáje Rajhenburgského zámku byla svědkem jednoho z největších shromáždění deportovaných Slovinců v roce 1941, přibližně 63.000 Slovinců prošlo tímto táborem, aby se vydalo na cestu, vydlážděnou trním. Proto zde byla založena Slovinská společnost vyhnanců, na tomto místě jako připomínka a varování, týkající se tragedie deportací.
Iniciativy, požadavky a již prosazená práva
Po sjednocení Německa a deklaraci nezávislosti slovinského státu, my vyhnaní a uprchlí ze Slovinska jsme začali požadovat reparace za na nás spáchané bezpráví. Napsali jsme desítky dopisů, petic a materiálů, adresovaných úřadům slovinského státu, úřadu německého kancléře a různým úřadům německého státu.
Všechen shromážděný materiál, argumenty a iniciativy pomohly kompetentním ministerstvům utvářet jejich stanoviska a legislativu, týkající se neřešených otázek statutu válečných reparací. Materiály, které DIS shromáždila, ovlivnily postupně legislativní vedení právních nároků slovinských deportovaných a uprchlíků, jakož i ostatních obětí válečné agrese.
Vláda Slovinské republiky /RS/ posoudila zprávu, týkající se otevřených otázek válečných reparací v červnu roku 1993 a poslala ji Národnímu shromáždění Slovinské republiky k dalšímu posouzení. V roce 1994 Slovinský parlament přijal 20 resolucí, týkajících se statutu a práv slovinských vyhnanců a ostatních civilních obětí válečné agrese.
Národní shromáždění Republiky Slovinska schválilo zákon o obětech válečné agrese dne 17.října 1995, který zaručuje následující práva oprávněným:
zdravotní péči, zdravotní a klimatickou léčbu,
přiznání penze za kvalifikované období, právo na penzi s příznivými podmínkami,
nárok na válečné reparace v souladu s příslušným zákonem,
symbolickou měsíční rentu do konce života, která představuje 1,25 EURO za každý měsíc v koncentračním táboře pro ty, kteří byli uvězněni v táboře, za ukradené děti a věznění 0,84 EURO za deportaci a internaci, 0,50 EURO pro ty, kteří byli deportování a využíváni na práce a ti, kteří uprchli.
Národní shromáždění Republiky Slovinska schválilo změnu zákona o platbách náhrad obětem války a poválečné agrese, což zaručuje reparace za fyzické a psychologické utrpení a za zemřelé příbuzné. Podle tohoto zákona slovinští vyhnanci mají nárok na 104,32 EURO a uprchlíci 50,08 EURO za každý měsíc fyzického a psychologického utrpení. Za zemřelé rodiče je přiznána částka 834,50 EURO.
Německý zákon o založení fondu Paměti, Odpovědnosti a Budoucnosti byl přijat v srpnu 2000, zatím co Mezinárodní Organizace pro Migraci IOM s jejím sídlem v Ženevě byla označena za podobnou organizaci nežidovských obětí. V souhlase s příslušným zákonem bylo odškodné vyplaceno 10.910 Slovincům. Rakousko se rovněž připojilo a dostálo svým závazkům v souhlase s Aktem usmíření a zaplatilo reparace 2395 Slovincům.
Na základě dohod na tématické konferenci DIS byla podepsána dohoda mezi Mezinárodní organizací pro migraci a slovinskou Společností vyhnanců 1941-45 dne 28.února 2001, která se týkala spolupráce při posilování reparačních nároků, týkajících se nucených prací v souhlase s německou legislativou.
Přestože naše společnost byla nucena pracovat na statutu a posílení práv od našeho založení 9.června 1991, podařilo se jí věnovat po celou tuto dobu zajišťování historických faktů a sbírání vzpomínek i svědectví, muzejním a archivním aktivitám zároveň s vydáváním knih, brožur a prospektů.
Mimo vydávání vlastních novin, Vestnik DIS, a rozsáhlé publikační aktivity, také renovujeme náš stánek v zámku, který byl jedním z největších deportačníchtáborů pro Slovince v roce 1941. Muzeum současné historie spolupracuje dodávkami Muzeu Slovinských vyhnanců v Rajhenburgském zámku u Brestanice, které bychom rádi rozšířili o výstavu, týkající se vyhnanců z jiných evropských národů.
Přeložil: Ing. Antonín Smrček
