T.G. Masaryk a krásná literatura

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Prolog

Před časem jsem shlédla v Muzeu knihy ve Žďáru nad Sázavou výstavu Knihovna Národního muzea - známá i neznámá. Místnosti i chodby plné exponátů - literární vývoj od vzniku písma v nejstarších civilizacích až po současnost. Poučné i zajímavé, vzorně uspořádané. Náhle jsem se octla mezi dvěma kójemi, instalovanými v jednom prostoru naproti sobě. Byl to záměr vystavovatelů nebo nezamýšlené kouzlo nechtěného? Do přímé konfrontace se tu dostaly dva odlišné celky, výmluvná svědectví epoch, které ctíme (tu první) či milujeme (tu druhou).

Po pravé straně stojí 35 foliantů nezvykle velkého formátu, nádherných, mohutných, v kůži vázaných svazků slavné francouzské encyklopedie v celé její kráse. Monumentální dílo lidského ducha, pýcha osvícenství, souhrn veškerého tehdejšího poznání z oboru věd, umění a řemesel. Vydávána v letech 1751 až 1772 (s dodatky a rejstříky dokončena 1780). Hlavní redakce d´Alembert a zejména D.Diderot, spolupracovali Voltaire, Montesquieu, Condillac, Condorcet, Helvetius, Holbach, La Mettrie, Turgot, Necker, Rousseau a jiní.

Folianty tu stojí bok po boku jak mocná hráz, hradba, ztělesněná armáda tvůrčího ducha, vědění epochy a zároveň ostrá kritika sociální nespravedlnosti a náboženských předsudků. Vyplňují dvě velké skříňové příhrady, které se jim zdají malé a těsné - jen je rozvalit.

Levá strana je věnována počátkům našeho národního obrození. Na policích - v takřka prázdném prostoru - daleko od sebe - osamělé krejcarové knížečky - každá by se vešla do dlaně. Literární výtvory, které nás po staletích neexistence legitimovaly ke vstupu mezi evropské národy. Několik čísel Krameriových císařsko-královských vlasteneckých novin (1791 až 1825), veršíky Thámovy a Hněvkovského z přelomu 18. a 19. stol., časoměrné Básně Jana Kollára (1821), sešitek Palackého Dějin, které vycházely na pokračování (1836), Čelakovského Ohlas písní ruských (1829) a Českých (1839), dokument o „zrození básníka“ - Máchův Máj (1836), Erbenova Kytice (1853) a Babička Boženy Němcové (1855). Návštěvník si s pohnutím uvědomí, že v té době, kdy vycházela ve Francii Encyklopedie, byli naši předkové ještě negramotní nevolníci (povinná školní docházka od r.1774, nevolnictví zrušeno r. 1781). Nedlouho po tereziánských a josefínských reformách se objevují první díla naší novodobé kultury, ovšem až 80 až 100 let od vydání prvních dílů Encyklopedie. Masaryk je pokládán za dovršitele našeho národního obrození. Byla mu tři léta, když vyšla Kytice, pět let, když vyšla Babička. A bylo mu 32 let, když v Praze nastoupil jako docent na právě obnovenou českou universitu, která začala budovat první stolice (katedry, ústavy) české vědy - filosofie, filologie, historie, estetiky. Bylo to r. 1882, sto let poté, co byla dokončena Encyklopedie.

Možná vás napadne otázka: Dostaly se knížky naší obrozenské klasiky Masarykovi do rukou v dětském věku? Nikoli. Sám o tom říká (v Hovorech) : „Kdežpak, o Praze a Čechách jsem tehdy nevěděl. Pro náš kraj bylo centrum jen jedno město - Vídeň. ...Neměl jsem co číst, slýchal jsem málo, cestovat jsem nemohl. V Čejkovicích jsem dostával knihy od pátera Satory. Byly to … moralizující povídky pro děti a mládež. Z jedné takové knížky, která vyprávěla příběh potulné rodiny, putující s vozíkem do Prahy, jsem se také dověděl, jak je Praha krásná."

Masaryk jako čtenář, literární kritik a společensko-politický myslitel

Z životopisů (J.Herben, Z.Nejedlý, K.Čapek, E.Ludwig) i z vlastních vzpomínek (viz Světová revoluce např.) víme, že Masaryk od dětství rád a hojně četl, po celý život se z krásné literatury dovídal mnohé o světě, o životě, o člověku, o společnosti. Četba mu byla nutností, potřeboval ji pro svůj vnitřní život jako pokrm své duše. Kniha provázela jeho dospívání, snění o lásce, nad knihami se vytvářelo citové pouto s budoucí ženou, knihy oduševňovaly pak jejich společný rodinný život. Paní Charlotta pilně četla českou literaturu, aby pochopila duši národa, jeho sklony a tužby.

Masaryk důvěrně znal klasická díla evropské literatury, řeckou a římskou antiku. Velké moderní literatury četl v originále, německy, francouzsky, rusky, anglicky. Menší literatury severské, románské a slovanské poznával většinou v překladech do světových jazyků.

Prof. J.B. Kozák, Masarykův žák a jeden z „pátečníků“, zaznamenal tuhle „literární" vzpomínku. Jako čerstvý absolvent studia filosofie a filologie byl mladý Kozák r.1913 pověřen přípravnými pracemi k založení European Revue, společného projektu Setona Watsona a T.G. Masaryka. Masaryk tehdy dopisoval Rusko a Evropu. Při pracovním jednání Masaryka s Kozákem se řeč stočila i na Dostojevského. Pěkně si mě vyzkoušel, uvedl Kozák po létech, zjistil, že jsem sice všechno četl, ale Výrostka nikoli, a že to nečtu v originále. „Tož to se naučte", pravil pan profesor, když mu na rozloučenou podával svou pevnou ruku..

Krátce po příchodu do Prahy vydal Masaryk spisek O studiu děl básnických (1884). Původně to byla přednáška pro Americký klub dam. U Halánků, v němž světa znalý Vojta Náprstek pořádal rozmanité akce k povzbuzení pokrokových snah české společnosti. Text vyšel v Lumíru a současně knižně. V doslovu k 2. vydání napsal Mil. Hýsek, že k tomuto vystoupení přiměly Masaryka tehdejší literární poměry, názory a spory (je to doba katedrového herbartismu, příchodu O.Hostinského, boje Ruchovců a Lumírovců), podobně jako ho zanedlouho poté vyprovokovaly poměry ve vědě a naposledy v politice.

Spisek podává ucelenou obecně estetickou koncepci, empirikou (nikoli metafyzickou), usiluje o vyváženost vztahu objektu a subjektu v umění, akcentuje poznávací a kultivační funkci umění. Připomeňme si několik myšlenek: Umění není nápodoba, ale tvorba, neopisuje skutečnost (naturalismus), ale podává ji pravdivě a hodnověrně (realismus). Není jen odrazem života, je i výrazem umělcova názoru na svět, vyjadřuje i niterné hodnoty, touhy a ideály člověka. Umění není hra, ale práce, námaha, úsilí ztělesnit tvůrčí ideje. Činnost intelektu, citu, vůle, intenzivního prožívání, obrazotvornosti. Scelení prvků obsahu a formy je podmínkou jasnosti, jednoty, souladu, krásy. Umělecké poznání je bezprostřední, konkrétní, neabstrahuje, podává obraz celistvé skutečnosti včetně jednotlivin. Tím předčí poznání vědecké. Ve vědě nový objev ruší starší. V umění je každé dílo svět sám o sobě a pro sebe, nezrušitelné. Věda a poesie spolu úzce souvisí, poznání vědecké a poetické se mohou doplňovat (Platonovy Dialogy, Dantova Božská komedie, Goethův Faust). Jen z bohatého pokladu nashromážděného poznání lze tvořit, ne z chudoby nebo prázdnoty ducha. Velcí umělci měli důkladné vzdělání (Homér, Sofokles, Dante, Shakespeare, Lessing, Goethe, Schiller, Leonardo, Michelangelo, Dürer, Balzac...). Umění není pro zábavu, ale pro zušlechtění. V nové době - vlivem trhu - objevují se i negativní tendence, které protiřečí povznášeni ducha. Umění je všelidské, i když je podáváno jazykem mateřským a ve shodě s národním duchem.

Masaryk byl v etice i estetice proti všem formám iracionalismu, subjektivismu (romantickému titanismu!), redukcionismu, formalismu (umění pro umění), ale zejména proti liberalismu, který mu představoval „pokleslost ducha i srdce, který se spokojuje klidně a s cynickým optimismem se skutečností...tedy alibismus lhostejnosti, povrchnosti, neopravdovosti, pohodlné sofistiky". Šalda označil Masyrykův přístup za sociálně etický.

O proudech a směrech, které soupeřily na přelomu 19. a 20.stol. o duše mladé generace, píše výstižně a s vtipem D.Markalous (J. John) : "... mysl štvaná amorálním symbolismem a novoromantismem, dekadentním aristokratismem, plněná Masarykovým moralistním realismem, Drtinovým humanismem, ruským pesimismem a věčným - do bílého rána „debatismem", otázkou drobné práce, tvořením si světového názoru, mučená ujasněním si otázky náboženské neméně jako otázkou sociální, zajímající se o anarchismus Nového kultu jako o problém ženské otázky (která - pozor - byla a je otázkou mužskou), přišlo Tolstého křesťanství, otázka židovská, osvětové snahy, kravály proti Masarykovi, hilsneriáda, společenský klub Slavia a nevím, co ještě..."

Mládež přelomu století nebyla ve vlnobití různých názorových směrů a programů ponechána sama sobě. Jak upozornil A.Pražák, tehdy vystoupila silná generace kritiků, kteří se téměř všichni narodili v roce uzákonění dualismu (Šalda, Krejčí, Vodák, Gamma-Jaroš, Bouška, Tille, Šrobár...) a navázali na společné východisko - Masaryka a Vrchlického, dvě nejžhavější ohniska doby. Daleci jakéhokoli neangažovaného liberalismu šířili poučený pohled na národní kulturu, sledovali aktuálnost a potřebnost toho kterého směru či díla. Přemíru efeměrních a exklusivních experimentů neschvalovali. Doporučovali hlediska životní pravdivosti, obecné přístupnosti, zasazovali se o společenský román, drama, literární útvary, které mohou přispívat k mravnímu a sociálnímu obsahu národního života.

Kritik se „nevyvyšoval“ nad čtenáře či diváka - jak zní stereotypní diskvalifikace angažované umělecké kritiky z řad liberálních odpůrců - čtenář (divák) měl vlastním setkáním s uměleckým dílem změřit správnost kritikových postřehů, které nebyly chápány jako závazné kategorické soudy. Kritik byl ochráncem kulturního dědictví i průvodcem do světa nových proudů a inspirací.

Doba je dnes jiná. Úlohu kdysi nejrozšířenějšího prostředku umělecké komunikace už neplní umění slova, ale audiovizuální média. To ovšem neznamená, že lide nepotřebují kritické postřehy, rozbory a návody umělecké kritiky. Dnešní estetickou „metanormu“ by Masaryk a jeho stoupenci odmítli jako produkt i katalyzátor nebezpečné kulturní destrukce. Neboť co jiného je princip „narušovat stávající normy", absolutizovat k absurdnosti „uměleckou svobodu a originalitu za každou cenu" a škodolibě sledovat očekávaný „šok" recipientů umění jako ukazatele hodnoty díla. Liberalismus a tzv. postmoderna si oškliví výchovné a vzdělávací funkce umění. Bez nich ovšem nelze kulturní úroveň lidských společenství udržet. Masaryk to zdůraznil i ve svých osobních projevech k spisovatelům. V odpovědi na uvítací řeč A.Jiráska na Wilsonově nádraží 21. prosince 1918, když se po válce vrátil do vlasti, a potom v blahopřání „nejstaršímu básníkovi" A.Heydukovi, kterého pozdravil 5. června 1920 v Písku (bylo mu tehdy 85 let). Poděkoval spisovatelům za práci perem pro naše osvobozeni a pro humanitu, vyjádřil přesvědčení, že bez literatury a umění by stát nebyl pevný a že i pro umělce nastal čas přispívat k budování naší republiky.

Od svého prvního spisu, Sebevražda a jako sociální hromadný jev moderní civilizace (1881) Masaryk sleduje symptomy krize nové doby. Prostřednictvím krásné literatury ukazuje úpadek společnosti, která postrádá pevné mravní zakotvení. „Krize moderního života je obecná, je to krize celého člověka, všeho duchovního života; celý moderní život, všechny instituce, názor na svět a na život vyžadují revizi; vnitřní rozpolcenost a nejednotnost moderního člověka a jeho života, rozpolcenost a nejednost společnosti a obecná duchovní anarchie, spor přítomnosti a minulosti, dětí a otců, boj církví s vědou, filosofií, uměním a státem proniká celou moderní kulturou. Svědčí o tom literární hrdinové, jejich zápasy o uskutečnění lidských tužeb v konfliktu se společenským řádem, zápasy většinou marné, končící zoufalstvím a nejednou dobrovolným odchodem ze života. Ukazuje to Byron, Musset, Carborg, Strindberg, Zola, Bourget, Krasiňski, Mickiewicz, Tolstoj, Dostojevskij o mnozí jiní. Goethovým Faustem jako hledačem smyslu lidského života a osudově chybujícím při rozlišování hodnot pravých a nepravých se Masaryk dlouhodobě zabýval.

Krizi nové doby signalizovali romantikové, počínaje Rousseauem. Útěk do idealizované nedotčené přírody nebo do glorifikované minulosti nabídli ve svých prvních pokusech, jak se vyyrovnat se skutečností. Ale jsou pokusy povážlivější a Masaryk je odmítá. Pesimismus navrhuje potlačit vůlí k životu a utéci se k askezi nebo do slonové věže umění (Schopenhauer, Wagner). Nietzsche předkládá radikální aristokratické přehodnocení hodnot, jež prý přivedla k úpadku rovnost, vzpoura otroků, demokracie, křesťanská morálka, sokratovský racionalismus a moderní věda. Stirner vyhlásil neomezenou svobodu jedince, ne prostou občanskou svobodu od násilí, ale vyvázání ze všech společenských vazeb a kulturních ohledů. Masaryk podobné sebezbožnění jedince, které ústí do sebezničení odsoudil jako „titanismus“, známý již od revoltujících básníků, jako byli Byron či Shelle.

Jeho program byl prostý: humanita. Místo absolutizace svobody doporučil omezit ji odpovědností, egoismus radil překonat ohledem na druhé. Usilovat o lidské, všelidské ideály v národě. A pracovat. Bez velkých gest a velkých slov. Věnovat se drobné, každodenní práci, na které spočívá všechen lidský život.

Také pozoruhodný spis Rusko a Evropa se opírá (mimo jiné) zvláště o studium krásné literatury, která v nesvobodné zemi zastupovala „parlament“', fórum idejí, jimiž jednotlivci vyjadřovali historická a sociální fakta. Masaryk odmítl představu o naprosté „jinakosti" Ruska. Vlivem historických okolností se v ekonomicko-sociálním vývoji opozdilo. Ale ruští slavjanofilové a západníci, liberálové a radikálové, oficiální režimisté i disidenti a odpadlíci jsou tak či onak ovlivněni idejemi, které přicházejí ze Západu a přispívají ke krystalizaci ideologií, k utváření sociálně politických postojů, k formulování programů. Masaryk analyzuje hospodářsko-politickou situaci Ruska v historickém pohledu, s účastí rozebírá názory spisovatelů a básníků jako symptom doby a doklad o duševním stavu společnosti. Despotické a teokratické samoděržaví bezpochyby vysvětluje nešťastné osudy ruských umělců: Puškin,_Lermontov, Gribojedov zabiti, Bestužev, Ryljějev oběšeni, Radiščev se zastřelil, Baťuškov se zbláznil, Gogol a Žukovskij upadli v mysticismus a pološílenství, Lomonosov, Milonov, Kostrov, Sumarokov, Sokolovskij, Guber, Jazykov, Poležajev, Grigorjev, Mej, Ševčenko, Pomjalovskij aj. kořalkovali . . .

Z třísvazkového Masarykova díla, které vyšlo v předvečer první války světové a stalo se základem pozdějšího bádání o Rusku, jsme donedávna znali jen první dva díly, označené jako Sociologické skizzy. Je to plastický obraz, duchovních proudů v Rusku na základě historie, sociologie , filosofie dějin a náboženství. Třetí díl vyšel poprvé anglicky až r.1967, česky 1995. Přinesl nejedno překvapení. Tradovalo se, že Masaryk pokládal Dostojevského za „zrcadlo revoluce" a že převzal i Dostojevského pravoslavně křesťanskou rezignaci. Ale to vůbec není pravda. Masaryk při práci, jak svěřuje v úvodu, upustil od záměru učinit Dostojevského ústřední postavou, protože se mu nedařilo spojit s ním všechny souvislosti, které ukazovala literatura vědecká, filosofická a krásná. „Zrcadlo revoluce" je mnohem širší, je to celá galerie literárních portrétů „od Puškina ke Gorkému", přes Tolstého, Lermontova, Gončarova, Turgeněva, Arcybaševa, Andrejeva, Čechova. Masaryk sleduje vývoj ruského duchovního života, jednotlivá poselství lidskosti a je přesvědčen, že tak hluboké rozpory, kterými strádalo staré Rusko, nelze odstranit bez revoluce. Dostojevskij je vynikající umělec, tvůrce silných uměleckých obrazů, analytik ruské duše, ale Masaryk nesouhlasí s jeho pravoslavným dogmatismem, jezuitismem (velhává se do víry), césaropapismem. Zastává se proti němu Turgeněva a odmítá znevažovaní představitelů zápasu o nové Rusko, i když si říkali třeba nihilisté. A Gorkého vítá jako představitele nové etapy vývoje, básníka-myslitele silného, svérázného, osobitě cítícího. Masaryk pokládal ruskou literaturu za orgán boje za vyšší pojetí světa a života, za pomocníka pozitivních sil, za hlas revoluce, ale ovšem – i reakce. I v oblasti umění existuje diferenciace.

Na závěr připomeňme slova již zmíněného J.B. Kozáka, Masarykova žáka: „Masaryka nectí, kdo sám také za něčím nejde, nehledá, netvoří, nezápasí. Nebylo by správné, kdybychom pouze opakovali dějinné události, v kterých měl Masaryk vynikající úlohu. Nesmíme je zapomenout, ale naším tématem musí být - Masaryk a dnešek.

I na naše dnešní otázky doma i ve světě mohou být hledány v díle Masarykově odpovědi. Ty odpovědi nejsou ovšem (konkrétně) situační, nýbrž ideově směrové. „Věrnost Masarykovu dílu neznamená lpět na každé dobově podmíněné liteře, ale na duchu jeho spisů, na jeho odkazu, kterým je úsilí o důstojný život demokratického národa v opravdovosti a v duchovním bohatství.

Literatura:

J.B. Kozák, O lidu a lidech. Žikeš, Praha 1948

K.Čapek, Hovory s T.G.Masarykem. Borový, Čin, Praha 1946

F.X. Šalda,, Kritické projevy 2, Melantrich, Praha 1950

Markalous, Estetika praktického života. Odeon, Praha 1989

A. Pražák, Míza stromu. Topič, Praha 1940

V.K. Škrach (red.), Kniha duší člověka. Stati a rozmluvy T.G.Masaryka o knihách. Kopecký, Kolín 1948

Citovaná díla T.G. Masaryka