České národní listy

Osmnáctý bod Programu 20. bodů z hlediska mezinárodního práva                                  

„Ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru ponechává zása­da sebeurčení národů různá státní a mezinárodněprávní řešení. Jedno řešení, odpovídající právu sebeurčení národů, je však neslučitelné s pokusem začlenit Němce a Slováky do centra­listického národního státu, v němž jim bude přiznáno postavení menších částí („čechoslova­kismus").“

Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.,:

„Poprvé v dvacetibodovém programu připouštějí tzv. sudetští Němci, že zásada sebeurčení národů ponechává „ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru" různá státní a mezinárodněprávní řešení. Jediná konkrétní státoprávní varianta je však obsažena až v 19. bodu, jejíž kritiku uvedu v dalším textu.

Různá státní a mezinárodněprávní řešení tzv. sudetské otázky byla snad možná před sjednáním tzv. mnichovské dohody a vnucením tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Např. bylo možno jednat o širší autonomii německého obyvatelstva, ovšem v rámci jednoho státu - Československa, v němž Němci nebyli a ani nemohli být více než početnou národnostní menšinou. Proto také jiné než státní (rozuměj vnitrostátní) řešení v souladu s československou ústavou není představitelné.

Nějaké „mezinárodněprávní řešení", jež by poskytlo příslušníkům menšiny další práva a výhody, než tento režim mezinárodně předpokládá, nebylo se svobodným souhlasem Československa teoreticky, natož pak prakticky možné. Což nějaký stát, byť mající na svém území dokonce i více národ­nostních menšin (u nás německou, maďarskou, polskou, ukrajinskou či romskou) sjedná svobodně mezinárodní dokument o svém rozčlenění, rozpadu nebo zániku?

Československo na mezinárodním poli sjednalo po svém vzniku tzv. Malou saint-germainskou dohodu, která měla zajistit národnostním menšinám příhodný a vysoký status, do té doby v mezinárodních vztazích nevídaný. Plnilo poctivě tuto dohodu a nemělo později žádný důvod pro její rozší­ření. Příslušníci národnostních menšin měli zaručené stejné občanskoprávní postavení jako občané čeští. Navíc požívali práva výhod zajišťujících jejich nerušený vývoj jako národnostních menšin. K žádným pokusům o násilnou asimilaci příslušníků národnostních menšin nebo jiným aktům ome­zujícím práva příslušníků menšin nedocházelo. Každý československý občan bez ohledu na svou ná­rodnost, náboženské vyznání, rasu nebo barvu kůže mohl svobodně rozhodovat o své národnosti.“