České národní listy

Od Hronu k Vltavě II

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa

Komandér Max Rausch byl krutou a bezohlednou osobou, právě takovou, jakou nacisté na přelomu roku 1944-1945 v Brně potřebovali. Velitel brněnské vojenské posádky generálporučík Poel po něm žádal neodkladnou evakuaci všech vězňů mimo město. Obával se totiž, že by ozbrojenou akcí mohlo dojít k jejich osvobození a přeměně v ohnisko protiokupačního povstání. Vyšetřující soudce tzv. Lidového soudního dvora, který měl svou úřadovnu v budově zabavené právnické fakulty i představitel Německého zemského soudu v Brně dali Rauschovi na srozuměnou, že nadále už nebudou od gestapa přejímat žádné soudní případy a připravují svou evakuaci. Venkovní pobočky požadovaly instrukce, jak mají nakládat s osobami ve svých věznicích. Otrlý Max Rausch je osobně poučil rázně: Každý zkušený policista si v takových situacích vždy ví rady. Vězeň se přece může pokusit o útěk! Této rady vedoucí venkovních služeben bohatě využili. Podle svého názoru, že nyní při jednání s vězni musí jít všechny průtahy a ohledy stranou, dal Rausch v Kounicových kolejích zřídit nové popraviště. Po střeleckém stavu a šibenicích bylo v pořadí třetí formou likvidace nacistických odpůrců. Mezi kolejním A-blokem a jídelnou dal navézt a rozprostřít vrstvu písku, na níž byli vytypovaní vězni vražděni střelou do týla. Kolik statečných partyzánů "na písečku", jak zjemněle ostatní vězni popraviště nazývali, zahynulo, nevíme. Poválečný odhad se ustálil na počtu asi 120 popravených.

Likvidace vězňů po malých skupinách na písku nepřinesla žádaný efekt. Provést hromadný sonderbehandlung - zastřelení několika set protivníků najednou na nádvoří kolejí se gestapáci neodvážili, ačkoliv o tom velice vážně uvažovali. Jednak se obávali reakce domácího odboje na takový čin, jednak si nevěděli rady s tím, jak uklidit mrtvoly a zahladit stopy takového barbarského činu. Ne že by to bylo proti jejich svědomí, ale obávali se poválečného mezinárodního ohlasu i toho, že by se důsledky mohly obrátit proti německé menšině. Z těchto důvodů dostala přednost praxe přesouvání hromadných vražd do koncentračních táborů. Na 24. leden 1945 připravili gestapáci odsun 833 vězňů do koncentračního tábora Flossenbürg, kam transport dorazil 26. ledna. Současně s nimi opouštěl Brno i vyšetřující rada dr. Weber i s rozpracovanými akty Lidového soudního dvora (Volksgerichtshof). Do transportu bylo zařazeno 708 Čechů a 125 příslušníků jiných národností. Na aktech 200 z nich byla už předem uvedena zlověstná zkratka SB - tedy smrt bez jakýchkoliv průtahů. První popravy v táboře začaly již 6. února 1945. Další byly prováděny také v Norimberku a v různých pobočkách tábora, kam byli vězni přemístěni. V likvidačním díle pokračovala tyfová epidemie a nakonec 20. dubna nastoupený pochod smrti. Flossenburg byl osvobozen o tři dny později. Kolik mužů toto martyrium přežilo, to ještě nikdo nevypátral. Bylo jich poskrovnu.

Zanedlouho zaplnili Kounicovy koleje vězni odeslaní sem venkovními pobočkami a protipartizánskými komandy pro zvláštní použití a historie s přeplněnou věznici se opakovala. V noci ze 6. na 7. dubna 1945 vyvolali vězeňští dozorci z cel bezmála 200 mužů na transport. Ráno k nim přidali asi 55 žen z věznice na Cejlu a společně je odeslali ve dvou nákladních železničních vagónech přes Jihlavu do Mauthausenu. Transportní listinu měl u sebe vedoucí transportu kriminální zaměstnanec gestapa Johann Baar z Přízřenic u Brna (1913). Samozřejmě si o převozu nic nepamatoval, avšak při poválečném vyšetřování připustil, že přepravovaných mohlo být i 240 osob. To by odpovídalo tehdejší normě 120 stojících lidí na jeden vagón. Po příchodu do tábora byl z transportu vyňat pouze jeden Rakušan. Ostatní bez výjimky byli 10. dubna 1945 zavražděni v plynové komoře. Poněvadž oběťmi byli vesměs partyzáni a jejich spolupracovníci, dostal transport spontánně ustanovený název - partyzánský. Tento zločin byl proveden v době, kdy Rudá armáda, jak bude uvedeno později, bojovala již na řece Moravě.

Další evakuaci vězňů z Kounicových kolejí po železnici z Brna přes Jihlavu znemožnili partyzáni tím, že 10. a 11. dubna zničili mosty u Beranova a Kralic. Poslední dva transporty vypravené 10. a 17. dubna musely proto jet po trase Brno-Česká Třebová-Praha a dál ve směru na Plzeň, čímž se stále víc dostávaly do bojového pásma 3. ukrajinského frontu Rudé armády, který postupoval od Vídně vstříc svazkům 3. americké armády gen. George Pattona. Nakonec uvázly v Mirošově u Rokycan v bývalé donucovací pracovně. Po útěku stráží se 765 brněnských vězňů dočkalo 5. května 1945 svobody.

O poslední vagon, určený pro zbývající vězně v Kounicových kolejích se na nádraží v Brně-Slatině (vlastní město už bylo po bombardování neprůjezdné), pohádali se gestapáci sami mezi sebou a nakonec si jej vynutili pro sebe a své rodiny. Stovka posledních heftlingů musela zpět do věznice a počkat až na 19. duben, kdy stráže uprchly a tím barbarská věznice v Kouničkách zanikla. Úplně nakonec zanechalo gestapo po sobě 14 popravených. To ale nebyl konec jeho katanského díla. Po osvobození Brna v něm pokračovalo jinde.

Protože silnice z Brna do Jihlavy byla už částečně v rukou Rudé armády, měli prchající nacističtí pohlaváři k dispozici poslední volnou komunikaci ve směru na Svitavy. Odtud velkým obloukem přes Havlíčkův (tehdy Německý) Brod ujížděli ke svým jihlavským kolegům. Komandéru bezpečnostní policie Maxu Rauschovi a vedoucímu služebny gestapa Hansu Krausovi poskytl útulek přímo v budově gestapa jeho tamější šéf Rudolf Blume. Velitel četnictva SS-Standartenführer, plk. G. Attenberger a jeho nástupce plk. četnictva Haischman, jakož i Oberlandrat Groer a další se ubytovali v kasárnách. Na právnické fakultě, kromě velikého nepořádku, zůstal po nich výhružný nápis: "Wir kommen wieder! Aber dann!" - "Přijdeme opět! Ale pakl" Škoda, že nezůstal zachován. Opravdu už nemá lidem co připomínat?

První dějství pro rudou jízdu

Své naděje na osvobození z hitlerovské teroristické okupace spojovali jihomoravští obyvatelé, s výjimkou Němců, zrádců a kolaboranta s jarní ofenzívou Rudé armády. O její koncepci, způsobech boje a důsledcích frontových střetnutí, měli jen velice povšechné představy. Jen ohlas detonací a odlesk požárů, který chodívali za setmění pozorovat z různých návrší, jim naznačovaly, že se fronta blíží odkudsi z jižního Slovenska k Hodonínu a představí se v celé své drtivé podobě. Kdo by také tušil, že se jednou bude mluvit o bratislavsko-brněnské útočné operaci Rudé armády. Základní strategický plán nejvyššího sovětského veleni vycházel z představy, že 2. ukrajinský front pod velením maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského se po osvobození Bratislavy probojuje jižní Moravou na Brněnsko a po osvobození hlavního města Brna bude pokračovat v náporu ve směru na Vyškov-Prostějov a Olomouc. Současně na protilehlém směru 4. ukrajinský front gen. Andreje Ivanovice Jeremenka měl po osvobození Moravské Ostravy proniknout Moravskou branou rovněž k Olomouci. Po spojení s vojsky maršála Malinovského mělo tímto způsobem dojít k obklíčení západního Slovenska a moravsko-slovenského pomezí a uzavřené nepřátelské síly donutit ke složení zbraní. Přes nepředpokládané modifikace štábních plánů zůstával tento záměr stále v platnosti.

Pro jarní ofenzívu se 2. UF připravoval východně od řeky Hronu na Slovensku. Budeme-li sledovat jeho rozložení zprava doleva, dostaneme následující schéma. Napravo 40. armáda generálporučika F. F. Žmačenka spolu s přiřazenou 4. rumunskou armádou gen. Nicolae Dascalescu zaujímala pásmo od Března nad Hronom až po Sv. Kříž nad Hronom. Tam navazovala postavení 55. armády generálporučíka I. M. Managarova a jí přičleněné 1. rumunské armádě gen. Vasilae Atanasiu. Obě rumunské armády přidělila STAVKA (specifický ruský výraz pro označení nejvyššího polního velení) maršálu Malinovskému poté, co Rumunsko ukončilo válečné akce po boku hitlerovského Německa a 12. 9. 1944 podepsalo v Moskvě příměří vůči celé spojenecké trojce. Jedna z kapitulačních podmínek bylo ustanovení, že se rumunská armáda zúčastní 12 divizemi (později tento počet vzrostl na 17 divizí) v rámci Rudé armády bojů proti Německu a jeho satelitům.

Pásmo 55. armády končilo u Kozmálovců a hned také začínaly pozice 7. gardové armády generálplukovníka M. S. Šumilova. Jižně od Dunaje, na maďarském území bojovala v součinnosti se 3. UF 46. armáda. Jejich strategickým směrem byl postup vytyčený městy Budapešť a Vídeň (dobyta 13. dubna 1945). Za řekou Hronem, v týlu dotykových křídel 23. a 7. armády, se připravovala na své útočné zasazení 1. gardová jezdecko-mechanizovaná skupina generálporučíka Issy Alexandroviče Plijeva. Poněvadž bývala před bojem vždy soustřeďována v týlu střeleckých vojsk, bývá nesprávně označována za týlovou anebo druhosledovou. Skupinu tvořily dva jezdecké sbory o šesti divizích, přičemž každá měla svůj vlastní tankový pluk. Mimoto skupina disponovala dvěma pluky samohybných děl vedle dalších posilových jednotek. K večeru 21. března obsadila Plijevova vojska prostor soustředění Horša-Slatina-Ladzany.

Plijevovy kombinované jezdecko-mechanizované svazky náležely k neobvyklému druhu sovětských vojsk, jejichž způsob bojového nasazení je výrazně odlišoval od střeleckých (pěších) vojsk. Jízda patřila k tradičním částem sovětských vojsk, avšak hledání jejího specifického uplatnění ve válce tanků a samohybných děl nebylo snadné. Její nové pojetí mělo svůj původ v bitvě pod Moskvou. Tehdy plukovník Plijev spolu s generálem Devaterem uskutečnili první odvážné "rejdy" - nájezdy do týlu německých vojsk, aby tam ničili nepřátelské týlové objekty - autoparky, muniční sklady, ženijní techniku, železniční koleje i živou sílu. Nečekaný přepad způsoboval zpravidla v řadách protivníka chaos a velké ztráty. Jakmile se však nepřítel vzpamatoval a jízda naproti tomu ztratila výhodu překvapení, vyrazila zpět ke svým vojskům a předem dohodnutým průchodem ve frontě zajela do jejich týlu k odpočinku a doplnění. Rejdy netrvaly dlouho, vždy pouze několik málo dní.

Na stalingradské frontě přemýšlel Issa Alexandrovič Plijev nad tím, jak skloubit specifika tankových a jízdních vojsk. A tehdy se svolením nejvyššího velení připravil a vycvičil první kombinovanou jednotku, která se stala základem tzv. jezdecko-mechanizovaných skupin. Novým vojskům nenáleželo podstupovat boj s nepřítelem na mnohakilometrových souvislých frontových úsecích, k tomu nebyla přizpůsobena a takový způsob boje volila jenom z nezbytí, když je k tomu přinutil nepředvídaný vývoj situace. Jezdecko-mechanizované skupiny nebyly rovněž předurčeny k překonávání pevné a do hloubky vybudované nepřátelské obrany. Nezbytným předpokladem jejich nasazení bylo rozvrácení německé obrany těžkou technikou a střeleckými vojsky. Teprve pak, až v nepřátelských pozicích vznikl náležitý průchod, začaly tudy najíždět rychlé kombinované svazky do protivníkova zázemí. Na sovětském území operovaly rychlé skupiny 50 i 60 kilometrů v nepřátelském týlu a spojení s vyššími štáby udržovaly pomocí radiostanic. Vzhledem k jejich odlišnostem od jiných druhů vojsk jim neurčovali vyšší velitelé ani tak šířku průniku, jako především hloubku nájezdu a operační cíle. Za takový bývalo například určeno vytypované město. Skupina je obchvatným manévrem dobyla a držela je tak dlouho, dokud na její úroveň nepostoupily hlavní armádní síly a nepřevzaly je do své moci. Obdobné posláni měla Plijevova vojska v průběhu bratislavsko-brněnské operace (25. 3. - 5. 5. 1945). Od Hronu měla dlouhými útočnými klíny rychle pronikat k Brnu, obcházet připravená opevnění, oboustranným obchvatem osvobodit město a udržet je až do příchodu 53. armády generála Managarova. V první fázi bojů o Brno byla na jeho osvobození orientována výhradně Plijevova rychlá skupina a tento velitelský záměr lze sledovat ve všech následujících proměnách frontových bojů o město. Koneckonců i Stalinův rozkaz k osvobozeni Brna ze dne 26. 4. 1945 (č. 345) vyzvedává na prvním místě "mistrný obchvatný manévr".

Podle směrnice velitele 2. UF měla jeho 7. gardová armáda nejprve na levém křídle osvobodit Bratislavu, k čemuž došlo 4. dubna 1945. Na pravém křídle 40. armáda v součinnosti se 4. rumunskou armádou měla překročit řeku Vah v prostoru Púchov-Trenčín a po zdolání Bílých Karpat postoupit na východní Moravu přibližně ve směru na Uherský Brod a Kroměříž. Hlavní úder frontu se dělil na dva směry: 7. gardová armáda po osvobození Bratislavy dostala za úkol sledovat cestu Zistersdorf (v Rakousku)-Mikulov-Znojmo-Plzeň na setkání se západními spojenci. Proto také na tento směr byla od Vídně přesunuta 6. gardová tanková armáda generálplukovníka A. G. Kravčenka. Zasáhla do boje 19. dubna. Pravou větev úderu vytyčovaly Malacky-Hodonin-Brno a po osvobození hlavního města Moravy byla za další cil určena Olomouc, v jejímž okolí se měla setkat vojska 2. a 4. ukrajinského frontu, jak už bylo naznačeno. Ačkoliv začátek bratislavsko-bměnské operace byl původně stanoven na 15. březen, byla ve skutečnosti zahájena o deset dnů později. Zdržení způsobil silný německý protiúder vedený proti sovětským vojskům mezi maďarskými jezery Balaton a Velence. Teprve po skončení tzv. balatonské obranné operace byla obnovena útočná iniciativa 3. i 2. ukrajinského frontu.