České národní listy

O české vině za holokaust 4

Ivo Cerman

Podle Kateřiny Čapkové měl Frommer objasnit „podhoubí společenských mechanismů, které vedly k tomu, že se spousta Čechů stala spoluviníky.“ Frommer jen přináší jednu jedinou rekonstrukci údajného mechanismu tlaku od lokálních iniciativ, když popisuje výše zmíněné pouliční bouře brněnských fašistů (s. 282), které měly přinutit ministra vnitra protektorátní vlády vydat výnos o vztazích árijského a neárijského obyvatelstva z 3. VIII. 1939. Je to čirá spekulace, nesedí ani chronologicky – nejsilnější demonstrace v Brně byla až 15. VIII. – a navíc je známo, že aktivistický ministr vnitra Josef Ježek jednal spíš ze strachu před německou říšskou správou, než kvůli několika moravským fašistům. Navíc i toto nařízení podléhalo schválení protektorem, nebyl to žádný autonomní výkon.

Při popisu transportů se Frommer omezuje na obecné řeči o tom, že nacisté svezli Židy „na centrální místo, v některých oblastech do sídla oberlandratu (…), jinde do jiných měst“ (s. 306–7). To je věru brilantní rekonstrukce! Mimochodem zase neopomene výklad o transportech uvést tím, že „český tisk na podzim 1941 opakovaně požadoval naprostou ghettoizaci a odstranění Židů z protektorátu.“ (s. 300) Přitom by právě tady bylo třeba objasnit řadu nesouladů, které se o organizaci transportů tradují. Frommera nezarazí, že mimopražští Židé měli mít shromaždiště v oberlandrátech, jak se často tvrdí, a přitom sám bez uzardění cituje vyprávění kolínského rabi Richarda Federa o jeho zážitcích ze shromaždiště v Praze u Veletržního paláce. (s. 303) Kolínští Židé měli shromaždiště ve škole v Kolíně–Zálabí. Upozorňuji na tento nesoulad, protože jsem to sám řešil, když jsem psal o holokaustu kapitolku do naší knihy Střední Čechy 1918–2018. Další komplikací je, že během transportů proběhla výše zmíněná Heydrichova reforma správy, jíž se zvětšily hranice oberlandrátů a vše se změnilo. Například příbramští Židé byli jednou odvezeni z jihočeského Tábora, jindy z Prahy. Historiografie, která se snaží rekonstruovat a vysvětlovat, by měla takové mezery a nesoulady řešit.

Frommer má jasné obviňovací schéma, takže se u zádrhelů nezastavuje, zato neopomene zdůraznit, že Židé od Veletržního paláce na nádraží Bubny pochodovali „pod dozorem české policistů“ (s. 303) Tentýž kolínský rabi Feder ve svých vzpomínkách vypráví, že nacisté je nutili pochodovat v noci, aby je neviděli civilní obyvatelé Prahy. Proč by nacisté byli tak opatrní, když by je obklopovalo antisemitsky naladěné české obyvatelstvo?

Místní úřady měly zajisté úlohu třeba při naplňování výnosů, které měly zamezit Židům pohyb ve veřejném prostoru. Tento jev se v literatuře dokazuje většinou jen příklady z Prahy, ale samozřejmě je nesmysl, aby se třeba v Poděbradech vydával zákaz vstupu na pražský Václavák. Bohužel v tomto ani Frommer regionální historii moc nerozšiřuje. „Místní úřady“ se mohly angažovat i v dohledu nad tím, zda Židé omezení dodržují. Rabi Feder, který ve svých pamětech své české sousedy nijak nešetří, popisuje, že hlavní úlohu mělo gestapo, kterému museli kolínští Židé starší šesti let odevzdat svoje podobenky, aby je na Němci mohli na ulici poznat, kdyby náhodou vyšli ven. (Feder, s. 22) Zároveň si hořce stěžuje na udávání od českých sousedů (Feder, s. 26–27). I on ale sarkasticky dává hlavní „dík“ za tyto poměry „našim šlechetným německým pánům“.

Škola šoku

Frommerova teze o českém holokaustu není založena na nových objevech, ale na manipulativní stylistice, která pracuje s obecnými pojmy, zobecňováním a selektivním výběrem příkladů a manipulativní prací s memoáry přeživších. Ztotožňování české veřejnosti s fašisty a vlajkaři je v rozporu s fakty, teze o sílící nenávisti je v rozporu se slábnoucím vlivem českých fašistů na veřejnost. V protektorátu rozhodovali okupanti a mechanismus, jakým je měly místní iniciativy a místní úřady nutit k antisemitským opatřením, není vysvětlen. Místo toho je čtenář zavalen spoustou příkladů, jež mají hlavně šokovat a připomínají „jump–scare“ mechanismus béčkových hororů. Ani není objasněno, proč by měly případné souhlasy „místních úřadů“ s takovými opatřeními vyjadřovat většinové mínění Čechů. Zajisté existovali čeští fašisté i čeští arizátoři, ale byli to jen okrajoví příštipkaři, ne iniciátoři, ani hlavní hnací síly perzekuce Židů za okupace. Manipulativní soustředění na jejich činnost, při přehlížení všeho ostatního, nevede k lepšímu pochopení holokaustu, ale k zastírání faktorů, které skutečně rozhodovaly. Frommer a Čapková se pokusili „vyrobit“ Čechům jejich fašistickou minulost, ale myslím, že bychom jim za to neměli být vděční.

aktualne.cz/blogy/ivo–cerman.php?itemid=35774,  03. 02. 2020 | 11:02

Předseda ing. A. Fischer prohlásil, že židé se cítí solidární

s československým národem v dobrém i zlém a hlásí se k čs. státu bez výhrad a výjimek

Poslanec dr. Goldstein uvedl, že žádný jiný stát neposkytl svým menšinám tolik práv jako Československá republika.

Lidové noviny, 16.5.

Dnes skončil v Brně čtvrtý celostátní sjezd židovské strany volbou nového předsednictva a schválením rezolucí: … Předseda ing. A. Fischer prohlásil, že židé se cítí solidární s československým národem v dobrém i zlém a hlásí se k čs. státu bez výhrad a výjimek. … Poslanec dr. Goldstein uvedl, že žádný jiný stát neposkytl svým menšinám tolik práv jako Československá republika.

Z díla "Rok 1938 očima žurnalistů a dokumentů", autorka PhDr. M. Novotná

ČNL:

Srovnejme uvedené skutečnosti s tím, co o nás, Češích, šíří kniha "Mezi Prahou a Mikulovem", v níž jsme vydáváni za antisemity, kteří sami iniciativně zřizovali ghetta pro Židy. Kolik dalších zlých nenávistných tvrzení o nás tato kniha obsahuje. Její prezentace byla uvedena na německém velvyslanectví v Praze a také na čs. velvyslanectví v Berlíně. Kdo za to vše nese odpovědnost? Nikdo! Vše se přešlo, aniž by příslušné české ústavní orgány namítly např. nepravdivost či dokonce lživost některých tvrzení.

A právě tak se přepisují naše dějiny. Cílem v tomto případě je  zřejmé učinit z nás spolupachateli Němců na genocidě Židů.