Nedobrá hra, podaří se Rusku zastavit rozšiřování NATO?

Jevgenij Fjodorov

Bossům NATO se mistrovsky povedlo přelstít poslední sovětské vedení a počáteční vedení ruské. Před třemi lety byly odtajněny dokumenty, v nichž jsou odhaleny lži západních diplomatů, sdělených tehdy jen ústně. Těmi přesvědčovali Gorbačova. Jedním z jeho podstatných selhání, která po sobě zanechal, bylo umožnění rychlého přesunu NATO na východ, které proběhlo v devadesátých letech.

Po sjednocení Německa připadla NDR pod jurisdikci NATO a dalo se předpokládat, že stejně to dopadne s Poláky, Maďary a dalšími členy rozpadlého Varšavského  bloku.

Gorbačov měl ještě v roce 1999 žádat písemné potvrzení nerozšiřování aliance na východ, ale spolehl se jen na ústní ujištění, i když bylo zveřejněné. Několik měsíců po oficiálním spojení SRN a NDR vyhlásil začátkem roku 1990 německý ministr zahraničí Genscher, že „změny ve východní Evropě a sjednocení Německa nesmějí poškodit sovětské bezpečnostní zájmy“. V soukromé korespondenci i  při osobních setkáních přesvědčovali západní funkcionáři Gorbačova, že „nikdo a nikdy, za žádných okolností“. Vše v tomto duchu.

Pro úplné uspokojení duše Michaila Sergějeviče mu byla v říjnu 1990 udělena Nobelova cena míru.

Ministr zahraničí USA Baker prášil na mozek prezidenta Sovětského svazu a britský ministerský předseda Major otevřeně lhal ministru obrany Jazovovi. Poté následovaly dvě ohromné vlny rozšíření NATO na východ. V této situaci se západní establishment bez skrupulí vytahuje svým diplomatickým „úspěchem“.

Reportér Kim Simons v rozhovoru s Vladimirem Putinem na kanálu NBC fakticky potvrdil, že před třiceti lety Gorbačova podvedli. „Kde je to napsáno, že tento slib existoval?“

Odpověď Putina: „Jste chlapík! Správně, podvedli hlupáčka čtyřmi pěstmi – u nás se to tak říká. Je potřeba všechno jistit na papíře.“

Těžká devadesátá

Po rozpadu Varšavské smlouvy a Sovětského svazu představovalo Rusko pro málokoho nebezpečí. Samozřejmě jen s výjimkou jadrného arzenálu, poslední linie strategické obrany státu. Západní militaristé pohotově zaplnili vakuum vytvořené ve východní Evropě.

Velkou jistotou diplomacie posledních století je to, že skupina nárazníkových států nemůže nikomu nepatřit. Polsko, Rumunsko, Maďarsko a všechny ostatní země musejí být na orbitě cizího vlivu. Buď Západu, nebo Ruska. Stalo se, že Kreml nebyl schopen kontrolovat bývalé sousedy, proto se toho ujalo NATO. Nikdo se ani nesnažil maskovat rozšíření na východ humanitárními nebo mírovými motivy.

Předseda výboru náčelníků štábů USA Shelton promluvil o tom, že se žádné nové NATO nevytváří, NATO se nesmí změnit na strukturu  míru. Je to především vojenská aliance.

Likvidace Sovětského svazu a triumf NATO fakticky odsunuly OSN na druhou kolej. Za „mír ve světě “ nyní neodpovídala Rada bezpečnosti, ale štáb aliance v Bruselu, ve skutečnosti šéfové Pentagonu. Došlo na „globalizaci struktur euroatlantické bezpečnosti“. Jestliže jsou takové ambice, bude slyšen názor Moskvy?

Nezkrotný rusofob Brzezinski v článku Geostrategie pro Eurasii poukázal v roce 1997 naprosto jednoznačně na místo Ruska v současném světě. Moskva se bude muset smířit se vstupem Pobaltí a Ukrajiny do NATO a sama země se musí připravit na rozdělení přinejmenším na tři nezávislé části – Evropskou Rus, Sibiřskou republiku a Dálněvýchodní republiku.

O něco mírnější byl předseda zahraničního výboru Senátu USA Helms. Řekl: „Na počátku dalšího století bude právě Rusko nejspíš usilovat o hegemonii. Proto se musí stát ústředním strategickým cílem rozšiřování NATO a ochrana před obnovou nacionalistického nebo imperiálního Ruska.“

Američané jednali jako vítězové studené války a diktovali svoji vůli poraženým.

Budoucí zástupkyně USA v OSN Albrightová prohlásila: „Historie dává Rusku možnost předložit důkazy. Jeho politika a jednání na mezinárodní aréně musejí odrážet ten fakt, že již není obklopeno vazaly, ale nezávislými svéprávnými státy.“ Tedy žádné zóny vlivu, ani na regionální úrovni.

V určitém okamžiku ztratili západní stratégové půdu pod nohama, když oznámili nepochybný zájem Ruska ohledně  rozšiřování NATO na východ.

V roce 1994 naspal ministr zahraničí Christopher o posílení aliance: „Jestliže můžeme podpořit a pomoci konsolidovat demokratické a tržní reformy v Rusku, … můžeme napomoci změnit bývalé nebezpečí v region cenného demokratického a ekonomického partnerství.“

Oni nám strkají k hranicím tanky a my jim tržní ekonomiku a demokracii. Není úplně pochopitelný mechanismus a logika takových přeměn, ale Američané svatosvatě věřili, že v Rusku jejich standardy radostně přijmou.

Rusko reálně od dvou vln rozšiřování NATO pochopilo znatelně vyšší pravděpodobnost zničení vlastních sil jaderného odstrašování. Když byla do NATO přijata ČR, Polsko a Maďarsko získaly protiruské síly 290 letišť a několik námořních vojenských základen. V Rumunsku a Polsku jsou rozmístěna odpalovací zařízení MK-41, vhodná k vypouštění Tomahawků. Všechno je v bezprostřední blízkosti ruských hranic.

Papírové důkazy

Na rozdíl od Gorbačova dokázal Jelcin realizovat v roce 1997 společný dokument s NATO. Objevil se Zakládající akt Rusko-NATO. Na první pohled je to dobré. Rusko a NATO zde nejsou protivníky a je závazek nerozmisťovat na území nových členů aliance jaderné zbraně. Nakonec je přece špatný mír lepší než dobrá válka.

Při bližším pohledu je vidět, že Rusko nemá v dokumentu žádnou možnost ovlivnit chování aliance a není v něm právní síla. Evropané spolu s Američany mohou Zakládající akt odmítnout naráz, bude-li se jim to hodit. Nedávno se to stalo – Stoltenberg přímo oznámil možnost rozmístění jaderných zbraní NATO ve východním Německu. Jelcinova diplomacie nebyla úspěšnější než Gorbačovova.

Dalším pokusem o mírová jednání byla iniciativa Vladimira Putina ukotvit pravidla hry s NATO na papíře. Při ceremoniálu předání pověřovacích listin velvyslancům dne 1. prosince prezident jako mimochodem navrhl podepsat dokument zaručující nerozšiřování aliance na východ. Moskva si silně nepřeje mít Ukrajinu a Gruzii ve vojenské alianci a požaduje to písemně právně potvrdit. Nikoliv politicky jako v Zakládajícím aktu.

Nyní je napětí mezi Ruskem a Západem tak velké, že i sám fakt jednání o deeskalaci situace je přijímán s ulehčením v Evropě i v Americe. V Evropě i v USA donekonečna projednávají, co se děje okolo hranice Ruska s Ukrajinou, obviňují Rusko a vyhrožují mu.

Putinova iniciativa zatím nenašla pochopení u vedení USA. Podle tiskové mluvčí Bílého domu Psakiové „mohou rozhodovat jen země NATO o členství v alianci. Není to Rusko.“ Pokus o smír byl učiněn, dobře tedy, pracujme dál.

8. prosince 2021

Převzato z Topwar.ru

outsidermdia.cz