České národní listy

Myšlenka mezinárodní konference už jistý čas visela ve vzduchu. Navrhoval ji dokonce i americký prezident Roosevelt, který se vmísil do německo-československého napětí a jeho politických důsledků. Oslovil 26. září Hitlera, Chamberlaina, Daladiera a Beneše poselstvím, v němž žádal vyjednávání, dokud je to možné. Beneš mu ihned odpověděl. Psal, že byl hluboce dotčen. To mohlo mít dvojí výklad: Roosevelt zklamal tím, že nerozlišoval mezi útočníkem a obětí, zároveň však projevil zájem o celý případ, což mohlo být pozitivní. Beneš zdůrazňoval, že Československé republice jde o mírové řešení, ale republika by se bránila, kdyby byla napadena. Byl však s Rooseveltem hluboce přesvědčen, že válka nakonec nic nevyřeší a že má zvítězit rozum, cit lidskosti a zásada spravedlnosti. (R. Kvaček, Poslední den, s. 53.)

S prvním poselstvím Roosevelt neuspěl, opakoval je 28. září. Zároveň se dalším telegramem obrátil na Mussoliniho, aby něco podnikl pro záchranu míru. Shodou okolností hned poté došel do benátského paláce Chamberlainův dopis informující, že premiér právě nabídl Hitlerovi jednání o převodu sudetského území do říše. Mohly by se jej účastnit také Francie, Československo a právě Itálie. Mussolini by měl Hitlerovi slíbit, že do Německa přijede, a zároveň na něj naléhat, aby Chamberlainův návrh přijal.

„Hitler v noci z 27. na 28. září prohlásil v mé přítomnosti,“ napsal si do poznámek státní tajemník Weizsãcker, „že zničí Čechy vojensky. Řekl to pouze Ribbentropovi a mně … proto by nebylo správné předpokládat, že vůdce jen rozdmychával velký bluf.“ Odklad oficiální mobilizace nemusel znamenat, že válka nebude. Německo ostatně již mobilizovalo skrytě. Ribbentrop Hitlera neustále v odhodlání k válce povzbuzoval. K nátlaku a vydírání válečné přípravy také sloužily, a nakonec opravdu dosáhli Němci svého. Právě z Weizsãckerových zápisků víme, že myšlenku svolat mezinárodní poradu o německých žádostech vůči Československu „poprvé vyslovil vůdce“.

Ze západních diplomatů v Berlíně se jako první o časovém posunu německé mobilizace dověděl francouzský velvyslanec André Francois Poncet. Ráno 28. září se naléhavě domáhal přijetí u Hitlera. Přinášel mu plán na realizaci územních požadavků vůči Československu, který dal požadavkům ultimáta z Godesbergu přijatelnou formu. Velvyslanec jej zpracoval podle pokynů ministra Bonneta, jeho usmiřovací politika v něm měla profesionálně zdatného diplomata. Francouzský návrh rozložil plnění Hitlerových požadavků na delší dobu a některé z nich vyloučil. Šel dále než obdobný britský časový rozvrh. Bonnet a F. Poncet nevěřili, že jej Hitler přijme, a tak přišli s vlastním námětem. Vůbec se ani nesnažili se svým československým spojencem se poradit. Teprve když Poncet poslal vojenského přidělence do německého generálního štábu se sdělením, že má pro Německo výhodnou nabídku; zavolali mu, aby se u Hitlera ohlásil o půl dvanácté.

Francouzský přidělenec na mapě Hitlerovi ukázal, že se mu nabízí vítězství bez rizika, ohromný zisk. S válkou by si to mělo Německo rozmyslet. „Nepochybujte, půjde o velký konflikt,“ varoval Poncet. „Budete mít proti sobě Francii, Anglii a Rusko. Za několik týdnů do něho vstoupí Amerika. Celý svět se proti vám postaví!“ Místo toho může Německo tolik získat bez boje.

Velvyslanec opakoval, že válka je opravdu zbytečná. Západní velmoci se postarají, aby Československo splnilo vše, co mu bude přikázáno. Do pracovny vstoupil pobočník s tím, že italský vyslanec žádá o okamžité přijetí. Hitler vyšel z pokoje. Tlumočník přeložil jeho slova: „Duce se dověděl, že německé požadavky budou téměř úplně splněny bez války. Doporučuje proto německou mobilizaci odložit. Za chvíli byl Hitler u Ponceta. „Také Mussolini mne prosí, abych počkal,“ řekl Francouzovi a dodal, že mobilizaci odloží. Na francouzský plán o převodu území odpoví písemně. Zanedlouho již nebylo této odpovědi zapotřebí. Hitler o plánu prohlásil, že byl docela rozumný. Francois Poncetovi pak udělil vysoké německé vyznamenání.

Hitler již vojenské přípravy posunul do rejstříku nástroje politického nátlaku. Byly tam sice již dříve, ale teď měly svrchovanou funkci. V přípravě války zřetelně zakolísal, chyběly pro ni uvažované důvody a podmínky.