Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jsme Češi! 1

3. 11. 2022

Jsme  Češi! 1

 Ano, jsme Češi. Stále, přestože v českých školách naše děti odnárodňují již desítky  let, přestože se některá média, a to i česká, letitě a usilovně snaží to češství z nás dostat, naši vlast  poplivat, naše dědy a otce představit jako zločince, a to dokonce i genocidní. Uvedeme dále i některé konkrétní příklady těchto aktivit.

 

S námi ve společném domově žijí též  národnostní menšiny, které se těší všem menšinovým právům. Bohužel naši krajané v některých státech se k menšinovému postavení dosud nedopracovali, např. v Německu, ač německá menšina v ČR má rozsáhlá práva. Tímto nedobrým stavem se však nebudeme nyní dále zabývat. Jde nám především o méně známé, ale  zajímavé skutečnosti.

 

Někteří z nás se např. považují za böhmy. Nevěříte? Jen si vzpomeňte na rozhovor, který vedl někdy asi před deseti lety pan Karel Schwarzenberg s německou novinářkou. Tehdy zastával funkci ministra zahraničních věcí ČR. Naslouchající dámě sdělil, že se Čechem necítí být, že je böhme.  Kolik bémáků u nás žije, nevíme.

 

Jsou i další, kteří se označují  za sudetské Čechy, např. pan Pavel Bělobrádek, jenž tehdy, když světu a městu sdělil, že je sudetským Čechem, zastával funkci prvního místopředsedy v sobotkovské vládě. Dále můžeme mluvit o českých germanofilech a sudetomilech. Je jich celá řada. Je zajímavé, že o nich nemluví nejen média, ale ani někteří z nich se o svých zvláštních vztazích k Německu či „sudetským Němcům“ také nezmiňují.

 

Nedávno média uváděla životopisy kandidátů na prezidenta. Byl mezi nimi i Josef Středula, známý odborový představitel. Dočetli jsme o něm mnohé, ale to, že je členem Rady Česko-německého diskusního fóra (ČNDF), a to opakovaně, jsme se však nedozvěděli, ač jde o skutečnost, která mnohé z nás by jistě zajímala. Proč tomu tak je?  „Sudetoněmecký“ tisk o panu Středulovi již dříve pochvalně psal.Bez zajímavosti též není, že členem  Rady ČNDF již po několikáté období je RNDr. Miroslav Prokeš, předseda komise strategie životního prostředí (KSČM). Ani tato informace není obecně známá. Samozřejmě se nepíše ani o tom, že členem tohoto fóra není žádný skutečný český vlastenec, ač několik z nich se řádným způsobem o členství v Radě ČNDF vážně ucházelo. Na naši otázku proč se tak stalo, odpověděl příslušný činitel MZV ČR, že pan ministr je nevybral.

 

Kdo ví, že existuje i Česko-německý fond budoucnosti, který za dobu své existence financoval tisíce akcí, přidělil na ně ročně miliony korun. Nevíme však ani o jednom případu, že by tento fond financoval nějaké skutečně české vlastenecké aktivity. Komu tedy slouží? Jakým zájmům?

 

Kdysi dávno prohlásil J. Jungmann, jeden z předních buditelů českého národa, že Čechem je ten, kdo česky myslí a mluví. Mluvit česky ještě zvládne mnoho „takéČechů“, česky myslet již však neumějí. Další takéČechy rozeznáte též podle toho, jaké zájmy obhajují a prosazují. Mnohdy jsou to německé, americké či i jiné, české zpravidla jen verbálně, nikoliv však fakticky a pokud ano, pak výjimečně, omezeně. Bohužel, takové postoje jsou vlastní  části našich vládních elit, a to jak minulých, tak i současných.

Vezměme jeden příklad za mnohé. ČR jako nástupnický stát Československé republiky má podle Pařížské reparační úmluvy právo na reparace od Německa. I jeden z principů mezinárodního práva říká, že agresor je povinen zaplatit své oběti škody, které jí vznikly v důsledku agrese. Že Německo bylo agresorem a my jeho obětí, nikdo soudný nepochybuje. V současnosti jde o řadu bilionů korun. Dříve se mluvilo až o 360 miliardách předválečných korun. Německo nám dosud zaplatilo asi necelých půl procenta z dlužné částky. Také je méně známou skutečností, že několik německých ústavních činitelů, počínaje kancléřem W. Brandtem  až po H.-D. Genschera, ministra zahraničních věcí,  veřejně slíbila, že  sjednocené Německa nám zaplatí  reparace, které nám dluhuje. Slib, který nám dal H.D. Genscher ještě v roce 1990, byl planý, velmi slušně řečeno. Právě diplomaté tohoto pána po sjednocení Německa a po vykonání celoněmeckých voleb o tomto slibu nechtěli ani slyšet. Co dnešní Německo může říci k těmto veřejným ústavním prohlášením svých ústavních činitelů?  

 

Proč česká diplomacie na získání reparací od Německa nepracuje? Jde o biliony korun. Kde kdo ve vládě a jejích odborných orgánech se nyní snaží získat nějakou miliardu úspor. Samozřejmě na řadě jsou i důchodci a důchody a nakonec to bude většina obyčejných Čechů, kdo náklady inflace, stagnace, krize ponese na svých zádech. I proto je získání reparací od Německa jedním z předních českých národních zájmů. Udělá něco současná vláda v čele P. Fialou k získání reparací?  Řekne k nim alespoň několik slov? Nebo bude dělat, že se jí reparace netýkají? Uvidíme! Je přece lehčí nakládat břemena na vlastní občany, než oficiálně požadovat po Německu zaplacení reparací.

 

Je neméně důležité, co řekneme k tématu reparace my, lid český. Náš štafetový běh je již dlouhý, štafetový kolík  podává jedna generace druhé. Kdo tedy z českých vlasteneckých politiků, aktivistů poběží štafetu dále? Nestačí však  jen občas napsat článek o reparacích, pronést projev o nich v parlamentě, interpelovat vládu a spokojit se s její zpravidla nic neříkající odpovědí. A za delší čas opět vše opakovat s obdobným výsledkem. Zápas  o reparace musí být záležitostí značné části národa, jež jej povedou intenzivně dennodenně, měsíce či roky všemi zákonnými prostředky. Pokud sami nehodíme do ringu ručník a vytrváme, nemůžeme prohrát. Řekové i Poláci o německé reparace usilují již oficiálně na vládní úrovni. Zatím bez výsledku. Věří však v panství práva. A jdou dále za svým cílem. Následujme je!

Dr. O. Tuleškov