Jen aby v Turecku nenastal „vietnamský syndrom“
Jen aby v Turecku nenastal „vietnamský syndrom“
Dmitrij Sedov
28. října 2020
Mohou být útočné drony předmětem zbožňování? Neuvěříte tomu, ale v Turecku ano. Když dá Erdogan na dron svůj podpis, navštěvují hangár s ním guvernéři provincií a předvádějí své nadšení. Veřejnost pak kráčí v zástupech na letecký spektákl. Důvod je v tom, že drony si vytvořili na vysoké technické úrovni sami Turci. Dá se říci, že jsou hrdostí tureckého vojensko-průmyslového komplexu. Vláda z nich navíc udělala symbol bojových úspěchů turecké armády. Televize práci dronů nadšeně ukazuje a k obrazovkám tak láká miliony diváků.
Například na zabití jednoho z kurdských vůdců Ismaila Ozdena v srpnu 2018 bezpilotníkem Bayraktar TB-2 se dívala celá země. Politik se ukrýval v severním Iráku a v posledním dni svého života navštívil obřad vzpomínky na zabité ve městě Koho. Obřad sledovala turecká rozvědka a dron navedla na cíl. Při odjezdu kolony aut dron zaútočil na auto s Ozdenem. Ten byl raněn a ochranka jej přemístila do jiného vozu, ale i na ten zaútočili. Zahynul jak Ozden, tak dalších 10 lidí z jeho doprovodu. Lidé sledovali atentát ze záznamu s nadšením a Erdoganova popularita stoupla.
Ve válce proti Kurdům zabily bezpilotníky TB-2 jen v roce 2018 celkem 450 lidí a navedly jiné bojové prostředky na dalších 600 lidí. Dvacet dronů hlídkovalo kolem hranice Turecka s Irákem a Sýrií a krylo ty, kteří překročili hranice s jasně protistátními cíli. Samozřejmě že operátoři dronů věděli, kdo byli kurdští teroristé, a i kdyby nevěděli, nic se nedělo. Kurdové jsou občané Turecka, a to si s nimi dělá, co chce.
Zvláštní zábavou v Turecku byla podívaná na zničení gigantického portrétu kurdského vůdce Abdullaha Öcalana na svahu hory v Sýrii. Celé Turecko sledovalo jak drony bijí do jednotlivých částí obličeje na portrétu. Diváci nepřemýšleli o tom, že to všechno probíhá na území jiného státu. Poté následoval útok bezpilotníků na nemocnici v Afrinu, útok byl mezi Turky natolik populární, že se objevila na toto téma i elektronická hra pro smartphony.
Drony jsou pro Turecko tak moc důležité, že čtyřicetiletý vynálezce dronu Bayraktar TB-2 Seldžuk Bayraktar, který vystudoval v USA, pojal za manželku nejmladší Erdoganovu dceru. A samozřejmě se stal národním hrdinou. Sám prezident se široce rozpřáhl: Ani v Libyi, ani v Sýrii se nikdo nedokázal vypořádat s jeho drony, které úspěšně pomáhaly pozemním vojskům a občas rozhodovaly osud válečných operací. Turecko prý má přes 100 takových kusů a jsou v první řadě používány proti vlastním občanům – tureckým Kurdům.
Sláva je také určitým břemenem. Nejdřív začala vláda maršála Haftara v Libyi turecké bezpilotníky sestřelovat s pomocí ruských přenosných protiletadlových raketových komplexů (manpads) Strela-10, které sestřelily nejméně 10 kusů. Turecké drony se obzvláště rozdováděly v Idlibu. Za několik dní je však z oblohy sundaly Panciry a Buky. Už tehdy se objevilo podezření, že se proti tureckým zbraním používají ruské systémy radioelektronického boje. Turecko to ignorovalo a začalo připravovat vpád Ázerbájdžánu do Karabachu. Ankara tam poslala 20 svých Bayraktarů. Nejdříve vše vycházelo podle plánu, turecké drony měly vliv na průběh bojových akcí, ale od 26. října se vše začalo měnit. Naráz se všechny zřítily. Zasáhl ruský komplex radioelektronického boje Krasucha-4. Efekt byl takový, že Turci od hranice s Arménií odtáhli všechny své stíhací bombardéry F-16.
Ruské systémy radioelektronického boje se objevily i v Sýrii. Pokud zapracují na základně v Kamišli poblíž tureckých hranic a na základně Hmímím nedaleko Idlíbu, bude to pro potomky janičářů špatné. Patrně to ministerstvo obrany RF naznačilo, když ruské letecké síly ve stejný den jako v Karabachu nenechaly ani ve výcvikovém táboře protureckých bojovníků v Idlíbu kámen na kameni. Přibližně 150 z nich odešlo k Alláhovi. Možná se ruské ministerstvo obrany také urazilo po slibu Erdogana osvobodit krymské Tatary.
To pořád není to nejdůležitější. Precedent je ve vietnamské válce v letech 1965 až 1974. Americká letadla ve formacích bombardovala Vietnam z výšky, na kterou kulometná palba Vietnamců nestačila. Až na jaře 1965 se armáda B-52 a Fantomů začala na obloze jako na povel rozpadat a hořet. Někteří piloti se katapultovali z nepoškozených letadel. Tehdy vypálil první salvu raketami S-75 nově uspořádaný pluk PVO Sovětského svazu. Válka prudce změnila směr. Následně měli Američané dlouhý a bolestivý „vietnamský syndrom“. Některým Američanům pomohl vyléčit se z pocitu nadřazenosti a pohrdání životy jiných. Vypadá to, že ne všem.
Jen aby v Turecku nedošlo na „vietnamský syndrom“.
Převzato z Fondsk.ru
outsidermedia.cz
