Jak jsme si mohli dovolit řešit po válce vlastizradu sudetských Němců odsunem
Dnes v médiích včetně ČT sílí názor, jak jsme si mohli dovolit řešit po válce vlastizradu sudetských Němců odsunem
Komentátor JS dnes napsal: „Ano, dnes v médiích včetně ČT sílí názor, jak jsme si mohli dovolit řešit po válce vlastizradu sudetských Němců odsunem. Program Henleina byl připojení Sudet, což ani není historický název, k říši. To zn. rozbití čs. státu. S tímto programem vyhrál v r. 1936 volby s asi devadesáti pěti procentním výsledkem. To znamená, že s tímto programem souhlasila v tajných volbách drtivá většina sudetských Němců. Šlo tudíž o svobodné rozhodnutí každého jedince. Proto se nejedná o kolektivní vinu. Bohužel to podpořila Anglie, Francie a Itálie Mnichovskou dohodou. Daly jasně najevo, že když se budeme bránit jsme jejich nepřátelé. A jak to dopadlo ví snad každý. Učitel dějepisu, který tuto dobu prožil, říkal, chtěli do Německa, tak jsme jim to umožnili.“
ČNL odpovídají: Germanofilové a sudetomilové, zvláště ti, co patří k „naší politické elitě“ se snaží udělat z odsunu Němců z Československa záležitost mezi Čechy a Němci a nadto bohatě přitom mluví o odsunu jako o morálním problému. Ani jedno, ani druhé. Spojenci, Anglie, Sovětský svaz a USA, reprezentovaní svými nejvyššími představiteli již během druhé světové války jednali o tom, co bude s poválečným Německem a německými menšinami, které byly silně znacizované. U nás to byli tzv. sudetští Němci, kteří pomáhali rozbít republiku a nastolit německou vládu nejen v pohraničí ale i na zbytkovém našem území, které bylo prohlášeno za součást Německa. Nejvyšší moc v protektorátu patřila říšskému protektorovi, jímž byl po určitou dobu von Neurath.
Otázku přesídlení Němců, a to nejen z Československa, nastolili Angličané již na počátku války. Proč zrovna Angličané? Na návštěvu do Anglie přijel několikrát i K. Henlein, který Angličanům věšel bulíky na nos. Mluvil o potlačování sudeťáků, o jejich těžkém životě v ČSR. Toto téma měl v oblibě i A. Hitler. Ten dokonce přesvědčil i vedení anglické konzervativní strany, zvláště N. Chamberlaina, že to je jeho poslední požadavek, který vznáší. Když Němci v pohraničních oblastech ČSR, kde tvoří většinu obyvatelstva, budou přičleněni k Říši, pak zavládne v Evropě mír. A jaká byla pravda? Ani ne rok poté Němci přepadením Polska rozpoutali druhou světovou válku. Postupně Německo okupovalo jeden evropský stát za druhým. Na všech frontách Evropy i v Africe bojovali „sudetští Němci“ nejen v armádě, ale i v SS, SD, gestapu a dokonce někteří sloužili i v koncentračních táborech či věznicích. Panský národ, Němci, měli vládnout nejprve Evropě a pak i světu. Již připravovali plány na vyvražďování slovanských národů, aby tak získali nový životní prostor.
Rozhodující význam pro řešení budoucnosti znacizovaných německých menšin měla Postupimská konference, na níž otázku odsunu sudetských Němců vnesl W. Churchill, nikoliv Stalin. A tak se o přesídlení Němců jednalo. W. Churchill dokonce odmítl sudetské Němce přijmout v anglické okupační zóně. O přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska spojenci v Postupimi definitivně rozhodli.
Tuto skutečnost nám spojenci sdělili diplomatickou cestou. My jsme toto rozhodnutí o přesídlení německého obyvatelstva z Československa akceptovali a o této skutečnosti jsme též diplomatickou informovali spojence. Celý proces přesídlení Němců řídila Spojenecká kontrolní rada (SKR) v Berlíně, která vydala usnesení z 20. listopadu 1945 o plánu organizace odsunu. Stanovila především počty německého obyvatelstva, které bude přesídleno do americké, sovětské či anglické okupační zóny. Dále stanovila též časový plán odsunu, který počínal prosincem 1945 a podle tohoto plánu měl skončit v létě 1946. Ve skutečnosti však k ukončení odsunu došlo až v posledních měsících roku 1946.
Jakmile velvyslanci americký a sovětský potvrdili usnesení SKR, zahájil československý hlavní štáb a velitelství okupačních armád obou okupačních armád obou spojeneckých zón jednání o technických podmínkách a způsobu provedení odsunu. S Američany jsme jednali přímo ve štábu amerických vojsk ve Frankfurtu n/M, dále s americkými zástupci ve SKR v Berlíně a konečně se zástupci 3. americké armády v Praze plk. Fayem.
K projednání podmínek odsunu do sovětské okupační zóny byl poslán do Berlína div. gen. Hrabčík, který již dříve jednal o stejných záležitostech s maršálem Žukovem. Po některých odkladech byl přijat 19. prosince náčelníkem štábu maršála Žukova armádním generálem Sokolovským.
Jak hodnotily provedení odsunu spojenecké orgány?
Citujme přímo ze zprávy pplk. Štěpána Andrease, vládního zmocněnec pro provádění odsunu Němců:
„Ukončení odsunu Němců z Československa. Informace československého vládního zmocněnce pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o jednání s představiteli Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně v září 1946
Ve dnech 16.–18. t. m. jednal jsem v Berlíně za účasti odborných expertů ministerstva národní obrany hlavního štábu (pplk. gšt. Žampach) a ministerstva zahraničí (mjr. Dr. Ševčík) s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících se skončením transferu, resp. o modalitách organizace odsunu v posledních fázích. V rámci jednání učinil jsem návštěvu u amerického generála Lucia D. Claye a ruského genlejtnanta Lukjačenka.
Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. V duchu tohoto pro nás potěšujícího uznání probíhala potom ovšem i všechna další jednání s americkými a ruskými činiteli, takže výsledek sjednaných dohod je pro nás optimální a poskytuje definitivní a plnou záruku, že transfer bude skončen včas a důsledně.
* Archiv ministerstva zahraničních věcí, Německo 19454–1950, k 13, o 5, č. 201 004/46. Zpráva uložená v tomto fondu je nedatovaným a nepodepsaným opisem. Z dalšího materiálu je zřejmé, že československým vládním zmocněncem ve Spojenecké Kontrolní Radě pro všechny záležitosti transferu Němců byl pplk. Štěpán Andreas.
Takto hodnotili přesídlení německého obyvatelstva z Československa americký generál Lucius D. Claye a ruský generál Lukjačenko. Nenechme si vnucovat od landsmanů a jejich německých patronů jejich vidění „vyhnání“, které je krajně pochybné a nadto v rozporu s historickou pravdou. Tito pánové nás viní ze zločinů válečných, zločinů proti lidskosti a genocidy. Podle nich jsme se měli dopustit krvavých etnických čistek založených na kolektivní vině.
Problém pro tyto „přátele“ českého národa spočívá v tom, že po oněch krvavých etnických čistek zbylo v republice téměř 250 tisíc Němců a kolem 90 tisíc německých antifašistů zcela dobrovolně a za zvlášť výhodných podmínek pro ně přesídlilo v samostatných transportech do Německa. Mnozí z nich odešli do východní zóny, která je oslovila s nadějí, že přijdou a účastní se výstavby nových německých orgánů.
Tyto skutečnosti zcela přesvědčivě svědčí o tom, že jsme se žádných etnických čistek nedopustili a vůbec ne těch, které údajně byly založeny na kolektivní vině.
Prosíme, srovnejte písemné svědectví pplk. gšt. Žampacha a tvrzením H. Seehofera a jistě dojdete k vlastním závěrům.
Připravil Dr. O Tuleškov
