Ivo Šebestík  - Ignorování výsledků voleb Hradem provokuje konflikt

28.11.2025 12:51

Komentátor Erik Best, Američan žijící v Praze, označil okolí prezidenta Petra Pavla jako „kolektivní Hrad“, čímž jemně potvrzuje veřejné tajemství, že generál na Hradě je pouhým nástrojem v rukou osob, které se s napojením na mocenské struktury „kolektivního Západu“, a hlavně jeho anglosaského epicentra ve Washingtonu a v Londýně snaží ze všech sil zabránit tomu, aby se Česká republika připojila k Maďarsku a ke Slovensku a posílila tak středoevropskou formaci snažící se odvrátit EU/NATO od vyprovokování velké války s Ruskem, která se velmi snadno může stát příčinou úplného zničení státu a jeho obyvatelstva. A to jen kvůli západnímu dosažení kořisti Heartlandu, onoho pověstného geopolitického centra Eurasie.

Tomuto koloniálnímu úsilí několika bývalých koloniálních mocností evropského Západu a v posledním století i Spojených států, které je ze všeho nejvíce pouhým kořistnictvím, vzdoruje Rusko posledních více než sto let, spíše dvě století. Je to nekonečná zuřivá a nelítostná válka Západu za posílení moci nad velikým eurasijským kontinentem, nad jeho srdcem, a za kořist všech jeho obrovských zdrojů. Je to válka v různých modifikacích, v různých sestavách „ochotných koalic“, válka připomínající rvačku psů o tučnou morkovou kořist, jíž jsou právě staré ruské země obývané a spravované z pohledu Anglosasů a Němců „druhořadým slovanským etnikem“, jaké bylo údajně samotnými dějinami vybráno pro roli podřízeného a závislého plemene. Také pokud možno i nepočetného, o což se snaží Západem často provokované, podněcované a prodlužované bratrovražedné války především na Balkáně a ve Východní Evropě. Pouze v ruském případě se toto východoslovanské etnikum, jediné, které vytvořilo několik staletí trvající a odolávající impérium, brání houževnatě a vytrvale. Ruské slovanské impérium, impérium východní, vlastně byzantské a pravoslavné, ovšem nepatří, nepatřilo a nikdy patřit nebude „do rodiny“ západních impérií, dědiců západního Říma, Franků nebo aspoň krále Artuše. Malé slovanské národy se vůli hegemona podřídily. Mohou se tedy těšit jeho (prozatím) vlídnému zacházení…  

„Kolektivní Hrad“, jak tuto spíše antidemokratickou kliku (volíme to úplně nejmírnější označení) jdoucí proti výsledkům demokratických voleb, proti vůli občanů nazývá Erik Best, dělá a bude dělat vše pro to, aby byla vůle voličů ignorována, popřena, a Česká republika zůstala na trajektorii války za cizí zájmy a za cizí kořist proti národu, který před osmi desetiletími řídil a z velké části fyzicky naplňoval a uskutečnil osvobozující boje Rudé armády, díky kterým národ a s ním i další národy Evropy odolaly německé snaze o zotročení, vykradení i postupnou fyzickou likvidaci. Tomu se asi říká „vděk“. Snaha o zničení Ruska a rozchvácení jeho zdrojů není a nikdy nebyla v zájmu Čechů, Moravanů, Slováků, Chorvatů, Slovinců, Srbů, Černohorců, Makedonců, ani Bulharů. Byla asi v zájmu Poláků, ale už Karel Havlíček-Borovský se po návratu z cesty po Polsku vyjádřil, že Poláci jsou pro slovanskou věc ztraceni. Reagoval na jejich zacházení s Rusíny, v němž žádnou slovanskou vzájemnost nespatřoval. Tato stoletá válka o rozšíření hegemonie Západu a o kořist na úkor největšího slovanského národa zahrnujícího v sobě cca stovku menších národností a spoustu světových vyznání není v žádném případě válkou malých slovanských národů! Nikdy jejich válkou nebyla. Je to válka západního kolonialismu, pouze západního kolonialismu, je to jeho nevyléčitelná deviace, smrtelně nebezpečná pro svět. Hradní sestava s Petrem Pavlem jako viditelnou tváří tohoto „týmu“ se ale snaží, aby se tohle změnilo a Češi i další národy kontinentu za spoluúčast na cizím koloniálním řádění zaplatily nejvyšší cenu. Proč to tolik občanů ještě nechápe?! Mají média hlavního proudu a jejich 24 hodin denně probíhající drásání mozkových buněk rýžákem na podlahu opravdu tak degradující účinek na kognitivní schopnosti občanů?

Odstraňování paměti na epochy vzdoru a nezávislosti jako součást odnárodňování

Češi jsou v současné době rozdělený národ, třebaže jeho většina zůstává, jako je tomu vždy v situaci, kdy „ještě není nejhůř“, v podstatě nezúčastněná, lhostejná. České země byly v dějinách rozděleny na nesmiřitelné tábory několikrát, ale současná situace doslova vyhroceného nepřátelství mezi zastánci míru a nezávislosti na straně jedné a stoupenci bezhlavé služby cizímu hegemonu za každou cenu, připomíná ze všeho nejvíce situaci, ke které došlo před šesti stoletími, na prahu husitské epochy. Pokud se občané rozdělí na dva tábory, které se navzájem nenávidí až za hrob, jak se lidově říká, potom je jakákoliv debata úplně zbytečná. Uši toho druhého zůstávají zality voskem jako uši námořníků Odysseových při návratu na Ithaku. Potom stačí jiskra a vzplane požár, neboť nenávist se hromadí celá léta, jako se nosí suché dřevo na táborák.

Polistopadová politická strategie, jaká pronikla do médií hlavního proudu, a dokonce zachvátila i část akademické sféry, se snaží vytěsnit z českých a moravských dějin všechny epochy či dějinné okamžiky, ve kterých se národ nějakým způsobem vzepřel vůli dominantních sil v Evropě, nebo se snažil od těchto sil odklonit a jednat nezávisle. Tohle v principu představuje přijetí německé optiky na české dějiny, která Čechům upírá právo na samostatnost a vnucuje jim názor, že bez obohacujícího sepětí s Němci, rozumí se bez podřízení se Němcům, Češi nic nedokázali. Cílem je, aby národ žil v podstatě bez národní historie a příkladu skutečných velkých osobností, tedy aby nečerpal z minulosti pokud možno nic, co by mohlo posilovat jeho vlastenectví. Národ by měl zůstat bez opěrných pilířů, aby se kdykoliv snadno skácel do náruče cizí mocnosti, která ho během své dojemné péče vykastruje. 

Takto by se měl národ cítit být provždy svázán s cizí mocí (a nikdy jinak!), samozřejmě s mocí západní. Je toho poměrně dost, co se v moravské a české historii vymyká tomuto zlověstnému úsilí. Velkomoravský kníže Rostislav v polovině 9. století požádal východní Byzanc o christianizaci. Snažil se takto vzdorovat vlivu východofranských (německých) biskupů. Špatně? Několik přemyslovských knížat žádalo Řím o ustavení vlastní arcidiecéze, jaká by české země vymanila z moci německých arcibiskupů. Nebylo dovoleno. Vlastního arcibiskupství sice dosáhl pro Velkou Moravu a Panonii už Metoděj, který byl vysvěcen arcibiskupem v roce 869, ale jeho arcidiecéze se sídlem v Sirmiu, nebyla formálně ustavena. Vliv východních Franků (Němců) byl silný a moravským snahám překážel všude, kde mohl. České království získalo vlastní arcibiskupství až roku 1344, za Jana Lucemburského. Naproti tomu Uhry a Polsko dosáhly na vlastní arcidiecézi už v roce 1000. Právě tak se Přemyslovci Václavu II. nedařilo založit v Praze vysoké učení. Německý císař ani papež nebyli takovýmto emancipačním českým pokusům vůbec nakloněni.

Vzdorování krále Václava IV. zpočátku 15. století a v mnohem ostřejší formě odpor husitské šlechty i lidu proti kostnickému koncilu, proti vůli západní církve a snahám římského a uherského krále Zikmunda Lucemburského, byl rovněž projevem nezávislosti českého království, dokonce i prostého lidu, tedy opět z pohledu současných odnárodňovacích snah špatně! Obě stavovská povstání v Čechách a na Moravě (1547 a 1618 – 1620) byla také projevem sebevědomí a nezávislosti významné části domácí šlechty proti cizímu, habsburskému panovníkovi. Tedy znovu špatně? A poprava 28 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze dne 21. června 1621, to bylo naopak dobře? A vyhnání protestantské šlechty a rozkradení jejího majetku – taky dobře?

Nepřipomínat nic, aby národ nezvedal hlavu, neuvědomoval si sám sebe a neuplatňoval právo na vlastní cestu! Závislost. Věčná závislost a věčná poslušnost. To má být ta cesta. Jiné být nemá. A konečně je zde i samotné národní probuzení, kdy kvůli zprvu jen hrstce vlastenců, kteří chodili od města k městu v kabátech, jejichž kapsy byly plné českých knih od Krameria, místo aby si šli za vlastní kariérou v císařských službách, dnes Češi nejsou Němci, což je z pohledu některých lidí v ČR asi také špatně! Ano, od devadesátých let minulého století se národní probuzení v českých zemích netěší ani v nejmenším ohledu úctě, jakou zaslouží. I zde tedy německá optika vítězí. Jak je to možné? I při vstupu Petra Pavla do Vladislavského sálu Pražského hradu, klenotu vladislavské gotiky, zní úvodní tóny Smetanovy Libuše. Co na to vlastenec Bedřich Smetana odpočívající na vyšehradském hřbitově?

Když nenávist náboženská a národnostní explodovala první pražskou defenestrací…

Ale vraťme se k oné nebezpečně vyhlížející podobnosti současného občanského rozkolu v českých zemích s rokem 1419. Alespoň velice stručně, co se tehdy vlastně stalo? Český král Václav IV. je dodnes obětí protičeské a protihusitské propagandy z počátku 15. století. Tato propaganda má tuhý kořínek. Pravdou je, že Václav nezdědil vladařský talent svého otce, Karla IV., před vladařením dával přednost úniku do lesů na lov se svými oblíbenými loveckými psy. Pravdou je také, že byl poněkud cholerické povahy a měl zálibu ve víně. Naprostou pomluvou je naproti tomu tvrzení jeho nepřátel, že nechal svými psy zardousit svoji první ženu, Johanu Bavorskou. Královna ve skutečnosti zemřela na plicní tuberkulózu. My, kteří se z jistého druhu médií skoro čtyři roky dovídáme, že ruští vojáci vraždí civilisty na potkání a pijí jejich krev, pojídají své mrtvé spolubojovníky, znásilňují děti, jsou ale většinou beze zbraní, hladoví, špatně oblečení, hnáni do zákopů knutou, a soustavně poražení na hlavu, jsme touto středověkou propagandou složenou z nenávisti vůči neposlušnému králi asi sotva překvapeni. Ve Václavově případě se propaganda udržuje už 600 let! I ta protiruská propaganda trvá dlouhá desetiletí, možná i staletí. Ale možná překvapivě také negativní obraz údajně necivilizovaných barbarů pocházející z per římských historiků se drží dokonce už déle než dva tisíce let. A pořád je to obraz hodně barevný a velmi nepřesný. Propaganda je prostě nástroj, velice pevný nástroj, jakého se lidstvo nechce či neumí zbavit.

Král Václav IV. se ovšem ocitl u vlády právě v čase, ve kterém měla církev tři papeže, nacházela se v hluboké krizi, která volala po reformě. Církevní špičky samotné si dobře uvědomovaly, že to takto dál to už nepůjde. Reformu ale neměl připravit a nabídnout vznešenému koncilu nějaký obyčejný český kazatel z Betlémské kaple. Reformu, jaká by ovšem nakrmila vlka, aby koza zůstala celá, tedy aby se církev nemusela řídit Kristovým požadavkem chudoby, si chtěli zařídit učení doktoři teologie z pařížské Sorbony, ne z „kacířské líhně“ vysokého učení v Praze. Český historik Petr Čornej trefně přirovnal pozici Václava IV. k situaci československého prezidenta Edvarda Beneše v čase před Mnichovem 1938. Také Jiří z Poděbrad musel o několik desetiletí po Václavovi bojovat hned na několika frontách, aby udržel království a v něm snesitelné tolerantní poměry. Stál proti němu i jeho bývalý zeť, uherský král, Matyáš zvaný Korvín. Jiří z Poděbrad tehdy zamýšlel vytvořit alianci evropských králů, jaká by dokázala jednotně prosazovat mír a spolupráci a vzdorovat i úsilí římského papeže. Nepodařilo se to.

Václav IV. a jeho druhá žena, královna Žofie, opět původem z Bavorska, podporovali Husovo reformní kázání, Václav nebyl fanatik, osobně směřoval k maximální možné toleranci. Byl si vědom toho, že jeho nevlastní mladší bratr, Zikmund Lucemburský, mu chce vzít českou korunu (dokonce nechal Václava jednou i uvěznit a předstíral před ním, že to s ním a s Čechy myslí dobře). A tak se Václav bránil. Měl proti sobě nového papeže, koncil, Zikmunda a katolickou opozici v samotných Čechách. Měl proti sobě arcibiskupa i několik zvláště aktivních biskupů. Takto čelil hrozbě rozkolu doma a křížové výpravy zvenčí, oblíbeného to nástroje evropské moci proti všem, kteří vzdorují. I dnes se na Západě používají křížové výpravy proti vzdorujícím. Proti občanům se pak osvědčuje tendence nerespektovat výsledky voleb nebo volby manipulovat. Inu, demokracie…

Václav se chtěl bránit, ale měl v rukou slabé karty, a tak musel lavírovat a postupně byl nucen provádět v království opatření, která šla proti husitům. Jedním z vynucených kroků bylo přeobsazení radnice Nového města v pražském souměstí konšely, kteří byli většinově katolíky, Němci, nanejvýš velmi umírněnými husity. Tato nová radnice (asi by se líbila současnému „kolektivnímu Hradu“) začala usilovně pracovat proti husitským spoluobčanům, a hlavně proti kazatelům. Uvěznila několik občanů husitské orientace. Mělo to svoji příčinu.

V létě roku 1419 už docházelo v Praze, ve všech třech pražských městech, k nepokojům a incidentům. Takto 18. června zaútočil dav Pražanů hlásících se k reformnímu učení na kostel svatého Mikuláše. Byla to reakce na zabití jednoho husitského laika rukou katolického kněze jménem Zikmund. Katolický klerik, Mikuláš, se husitům postavil na odpor. Byl zajat a z rozhodnutí staroměstské radnice, která byla v rukou husitů, následně sťat.  Tyto nepokoje v Praze šly ostře proti snaze Václava IV. udržet velice křehkou rovnováhu mezi svým tolerantním postojem a obrovským nepřátelským tlakem koncilu, papeže, a hlavně bratra, Zikmunda. Cholerický Václav se rozhodl s husity vypořádat. Neměl ale v povaze důslednost, a když hněv opadl, tak odhodlání nahrazovala spíše únava a skleslost.

Někdy bezprostředně po tomto datu, 18. června, se král Václav vydal na procházku do kolegiátního kostela svatého Apolináře na Novém městě pražském, kde jej a jeho malý osobní doprovod obstoupil neozbrojený dav husitů vedený Mikulášem z Husi, významným představitelem husitské strany. Mikuláš, který patřil ke králi blízkým osobám, jako ostatně mnozí stoupenci kalicha (utrakvisté, podobojí), přednesl Václavovi požadavek, kterým bylo v podstatě předání většiny svatyní husitům, tedy návrat k tomu, co v Praze bylo ještě předtím, než začal Václav ustupovat koncilu a Zikmundovi. Václav údajně přijal toto poselství v klidu, ale později si uvědomil, že audience pod širým nebem byla vlastně vynucená, což snižovalo jeho královský majestát, na kterém si zakládal. Znovu se rozzuřil a rozhodl se k tvrdým opatřením proti husitské straně v Praze. Jednak dal Mikuláše z Husi vypovědět z Prahy, hlavně ale provedl ono již zmíněné nové obsazení radnice na Novém městě.

Noví konšelé začali okamžitě zatýkat a pronásledovat husitské předáky, mezi nimi účastníky oné „schůzky“ s králem u svatého Apolináře. To samozřejmě vedlo k mohutnému zintenzívnění husitského odporu. V Praze tehdy působil výmluvný a velice radikální kněz, Jan Želivský. Na svých kázáních měl vždy plno. Byl stoupencem Jana Husa, a byl neústupný. Dne 30. června se v novoměstském kostele Panny Marie Sněžné, kde Želivský kázal, sešly osoby, které byly rozhodnuty k radikálnímu vystoupení. Onoho nedělního dopoledne 30. června 1419, byl tedy zahájen útok na novoměstskou radnici. Jím vstupuje na scénu českých dějin Jan Žižka z Trocnova, který se ujal vedení útoku. V čele davu šel kazatel Jan Želivský, duchovní hlava akce. Takto došlo k první pražské defenestraci. V Praze proběhly ještě dvě defenestrace, v září 1483 hned na dvou radnicích, na Starém Městě i na Novém Městě, a potom v květnu 1618, kdy „pražské vyhazování z oken“ zahájilo třicetiletou válku. 

Poměrně malá výška, ze které byli toho červnového dne roku 1419 konšelé Nového Města vyhazováni z oken, sama o sobě nebyla příčinou jejich smrti. Byli ubíjeni davem většinou až po dopadu na zem nebo při dopadu na kopí, sudlice, oštěpy. Je jistě otázkou, co bylo jiskrou, která zapálila následné husitské bouře, zda to bylo nešťastné rozhodování krále Václava IV., který měl možná spíše sbírat po Čechách, Moravě a dalších korunních zemích království velké vojsko na obranu státu před cizí intervencí, než ustupovat nepřátelům a vést tak zemi k v podstatě občanské válce? Země České koruny byly velké. Za Lucemburků ke Koruně náležely vedle Čech a Moravy ještě obojí Lužice a Slezsko, několik enkláv z německého území a Karel IV. v roce 1373 dokonce připojil i Braniborsko. Václav IV. ale o tento zisk později přišel. Nicméně, husitské hnutí zůstávalo omezeno více méně na Čechy a Moravu a korunní země byly typickým feudálním státem, tedy vnitřně málo soudržným, takže sestavení početné armády krále mohlo představovat problém. Ani německý císař mnohdy nedokázal posbírat dostatečné vojsko. Lokální šlechta bývala odbojná a za loajalitu si nechávala hezky platit. Dnes se za ni platí také, ale obráceným směrem. Dokonce někdy i vystavením vlastní země zkáze.

Skutečně byl Václav v podobné pozici, do níž se dostal prezident Beneš o půl tisíciletí později. Na straně krále sice stála docela významná část velké šlechty, ale podobně významná část šlechty a kléru se stavěla proti němu. Proti Benešovi se v jeho těžkém čase postavila ta část finančníků a velké buržoazie, která soudila, že se s Hitlerem domluví snáz než se Stalinem, protože Hitler prý „nebral majetky“. Hitler vyvražďoval národy, ale finančníci a průmyslníci soudili, že jich se hrůzy týkat nebudou. 

Inu, pro krále či prezidenta je velice těžké ocitnout se u moci v čase, kdy svět kolem nich propadá šílenství a směřuje k hluboké krizi, dokonce k válce. Hradní klika kolem Petra Pavla žádným dilema ovšem netrpí. Ona se rozhodla sloužit cizí moci a Masarykovu „českou otázku“ vyřešila jednoduše. Žádná není! Češi nesmí být národem nezávislým na západním centru moci. Konec české otázky! Kdo před třemi lety volil Petra Pavla na Pražský hrad, ten nese svůj díl odpovědnosti právě za takový výsledek! Budou voliči Petra Pavla na to myslet ve chvíli, kdy se země ocitne uprostřed ničivé války? Proti NATO Ruská federace rozhodně nepovede „speciální vojenskou operaci“. Tento „detail“ nebezpečným válkychtivým šílencům zcela uniká.

Defenestrace v sobě obsahuje symboliku „pádu z výšky“. Defenestrovalo se nejenom v Praze, ale o něco dříve i ve slezské Vratislavi. A ještě dříve v Brabantsku a ve Flandrech. Vyhazovat exponenty cizí moci z oken není tedy jen českou (pražskou) specialitou, byl to svého druhu symbol sesazení. Jak se časy kultivovaly (no, dejme tomu), tak se stalo, že defenestrace nemusely vždy končit smrtí zástupců cizí moci. Když se 23. května 1618 vyhazovalo z Ludvíkova křídla Pražského hradu, všichni tři defenestrovaní služebníci vládnoucího Habsburka, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic i písař Filip Fabricius, pád z okna přežili. Spadli snad údajně do hnoje či prostě do měkké hromady odpadků. V moderních časech by mohl být národ před služebníky cizí moci, která žene český stát do úplně nesmyslné války za cizí kořist, spasen snad pouhým vlídným leč důrazným přesvědčením těchto lidí, aby se konečně ztratili národu a zemi z očí. Prostě, aby opustili úřady, jichž nejsou hodni a věnovali se nějakému civilnímu zaměstnání. Třeba aby hlídali veřejné parkoviště, rýsovali bílé čáry na tenisových kurtech nebo roznášeli letáky do poštovních schránek. Prostě aby dělali něco užitečného, při čem nemohou napáchat větší škody. Jak to zařídit v případě hradní kliky s Petrem Pavlem ve funkci prezidenta? Najde vítězná koalice kolem ANO Andreje Babiše dost sil, soudržnosti a vytrvalosti, aby se v jejím středu neobjevil zrádce ochotný s hradní klikou kolaborovat? Vydrží Andrej Babiš nepřátelský tlak anglosaského centra moci, se kterým se propojila nepopulární vláda v Berlíně, nepopulární vláda v Paříži a nepopulární Evropská komise v Bruselu? Vydrží předseda ANO záplavy vulgární nenávisti nekulturních stoupenců nedemokratických sil?

Nová koalice potřebuje vnitřní jednotu a stálou podporu občanů

Ve volbách vítězná koalice, kterou malý hradní „hluboký stát“ nechce pustit k vládě, potřebuje obrovskou podporu občanů. A potřebuje také jednotu uvnitř. Jidášové se najdou vždycky a všude, a případný Jidášek iškariotský uvnitř koalice, kterou si voliči vybrali k vládě, by mohl být příčinou velkého národního neštěstí. Třeba i občanské války. Pověstných „třicet stříbrných“ existuje také v alternativních moderních měnách Západu.

Nelze čekat, že Petr Pavel něco chápe. Neocitl se v roli prezidenta ČR, aby něco chápal. Naopak, jeho hlavní předností, pro kterou byl médii vnucen voličům, je, že nechápe vůbec nic z toho, co se ve světě i doma děje. Nechápe, nedokáže chápat, nechce chápat. Na příčině nechápání v tomto ohledu nezáleží. Důležitý je výsledek nechápání, a ten je ohromující. V České republice se ustavilo alternativní centrum moci, jaké plně v souladu s defektními procesy probíhajícími na Západě nebere zřetel na vůli občanů. Je to centrum moci, která pohrdá lidmi i národy. A z tohoto centra odvozená moc ustavila vládní koalici Petra Fialy a posadila jí na hrad suitu Petra Pavla, která Fialově vládě kryje záda a po volbách, které Fialu právem odvrhly, této vládě dokonce pomáhá držet ztracené pozice a nadále jménem občanů ČR vést národ a stát do neštěstí. Tak jako v Kyjevě se drží u moci bývalý prezident, kterému už před rokem a půl vypršel mandát, a takto vede zemi k totálnímu kolapsu, tak i v České republice hradní klika drží u moci vládu, která ztratila mandát a také vede zemi a národ k velice temné budoucnosti. Je ta podoba čistě náhodná, nebo se západní část Evropy, která integrovala kyjevský režim, už dočista pomátla na rozumu? Kdo to zastaví? Občané! Ale co když většina občanů stále ještě spí?

Tohle je realita hradního postupu proti Andreji Babišovi a jeho koaličním partnerům. V Rumunsku táž arogantní západní moc volební výsledek občanů přímo zrušila, v Moldavsku jej cíleně ovlivnila korespondenčními hlasy a manipulacemi s nimi. Ve Francii a v Německu se snažila a snaží o totéž kriminalizací politických odpůrců. V USA po nich střílí a na Slovensku také. Pro Českou republiku zvolila zákeřnou taktiku odsouvání jmenování nové vlády s cílem dosáhnout rozpadu nové koalice a takto opětovného uchopení moci lidmi z Fialova týmu a osobami ze středu hradní kliky.

V českých zemích (i v Československu) se občané dostávali do vnitřních sporů a konfliktů několikrát. S výjimkou rozdělení společnosti (vysoká i nižší šlechta, duchovní, měšťané i venkovský lid) v husitské epoše, patrně nikdy ale nebylo rozdělení společnosti tak nesmiřitelné, jako je tomu dnes. Ve třicátých letech 20. století se v českých zemích, podobně jako tomu bylo ve většině evropských států, objevovali sympatizanti různých variant šovinismu. Patřila sem například Národní obec fašistická, s níž se kompromitovala dokonce jedna ze zakladatelských osobností 28. října, Jiří Stříbrný. Spolu se svým bratrem, Františkem, vydávali noviny, které získaly označení jako takzvaný „stříbrňáčsky tisk“. Terčem útoků různých sympatizantů s fašismem či nacismem byl například i spisovatel Karel Čapek. Tisk útočil na Beneše, na vládu, která čelila náporu sudetských Němců, kteří přijali heslo: „Čím hůř, tím líp“. Samozřejmě pro ně. A Beneš čelil také tlaku zejména Velké Británie, která obětováním Československa chtěla v podstatě rychle nakrmit Hitlera a posunout ho k válce proti Sovětskému svazu, jaká jí vyhovovala už tradičně a historicky. Případnou dohodou o společné obraně se SSSR se Beneš vystavoval nepřátelství údajných západních spojenců, neboť by byl obviněn (také Polskem), že otvírá bolševikům dveře do Evropy. A tak raději dostal Hitler zelenou pro jeho Drang nach Osten a Československu byl vystaven úmrtní list.

Dějiny se rozhodně neopakují, co se ale opakuje to je špinavost, jaká provází politiku a v ní zejména strategie bezohledných mocenských struktur. Pro většinu malých či nevelkých slovanských (nejenom) národů je důležité ale uvědomění, že válka proti Rusům a Rusku, válka proti největšímu slovanskému národu, není válkou jejich. JE TO CIZÍ VÁLKA! Malé či nevelké národy nejsou největšími jadernými mocnostmi světa a nedisponují několikamiliónovými armádami a cca třemi desítkami miliónů potenciálních záloh nato, aby si mohly dovolit vyprovokovat válku. Nemají zdroje, nemají průmyslové kapacity, nemají dost zbraní a výzbroje. Jako takové nemají nejmenší důvod provokovat války. Pokud tak učiní, stanou se prvními oběťmi. A budou obětovány stoprocentně výhradně jen za cizí zájmy, za cizí zisky, za cizí kořist, za cizí mimořádně nemravnou odsouzeníhodnou politiku. Tak, jak byli obětováni Ukrajinci.

A bude tomu takto i přesto, že občané těch zemí budou přesvědčováni, že bojují za správnou věc, pouze brání svoji vlast, svoji svobodu, svoji nezávislost. Proti agresorovi! I když oním skutečným agresorem je jejich vlastní spojenec. Že válkou s Ruskem vlastně občané plní vlasteneckou povinnost. Nebude to pravda, ale bude to takto postaveno, aby občané nemohli odříct svoji účast v cizí válce, do které je vehnaly jejich vlastní kompradorské „elity“, které pro svoji kolaboraci mají osobní motivy zištné a kariérní.

A to je dalším aspektem, jaký vede k pochopení, jak strašlivým omylem bylo umožnit demokratickou volbou, aby na Pražský hrad usedl Petr Pavel obklopený suitou lidí, kteří nerespektují občany, nerespektují jejich volbami vyjádřenou vůli, ale dělají všechno pro to, aby u moci zůstal v zemi režim, který ji zavedl na cestu zkázy, k podílu na provokování úplně cizí nesmyslné války. Malé národy potřebují bezpečnou Evropu, ne válku za cizí zisky a pro udržení hegemonie, jaká činí svět nebezpečným. Proto je pro malé či nevelké národy uzavírání „spojeneckých“ smluv s hegemonem v důsledcích nebezpečnější než zůstat bez nich a spoléhat se na vlastní síly, na vlastní schopnosti, vlastní potenciál, vlastní diplomacii. Hegemon není nikdy skutečný spojenec…

Jak takovémuto vývoji v režii hradní kliky zabránit? Andrej Babiš a jeho koaliční partneři potřebují obrovskou a trvalou podporu svých voličů, kteří si nesmí dovolit to, co občané obvykle dělají. Nechat věcem jejich průběh. Situace je příliš vážná na takové laissez-faire. Strana nepřátelská nové vládě, prosperitě, míru a bezpečí je sice ohromně hlučná a aktivní, hlavně nevychovaná, nekulturní, vulgární a arogantní, není ale ani zdaleka tak početná, jak se může zdát z médií hlavního proudu, z pražských a brněnských náměstí, ulic, divadel a kaváren. Občanská válka je už nějaký čas v plném proudu, na čemž nic nemění skutečnost, že se prozatím projevuje jen křikem, vulgárnostmi a oplzlostmi proti Andreji Babišovi a několika dalším osobám koalice, kterou si zvolili voliči, ne „hluboký stát“! Copak si občané nevšimli, jací lidé se šikují na straně Fialovy vlády a jejího hradního „křídla“? Vždyť to samo o sobě by mělo stačit bohatě k prozření a na opuštění jejich podpory!

Hradní klika ale zároveň docela riskuje, když pod zákeřně vykonstruovanými nesmyslnými záminkami brání jmenování Andreje Babiše premiérem. Pokud zůstane nová vládní koalice (ta zvolená občany) jednotná, bude Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR vládnout v zemi sama a Petr Fiala s hradní klikou neprosadí nic, naopak dovedou zemi k ústavní krizi, a nakonec třeba i přeskočí jiskra, podobná té, která přivedla dav husitů před novoměstskou radnici. Novodobí Češi jsou sice nejspíš ten úplně nejtrpělivější národ Evropy, na jakém se dá dříví štípat. A také se ho příležitostně naštípají celé hromady. Nejsou to už horkokrevní následovníci Jana Želivského a nejsou to ani ti, kteří dovedli nobilitu Čech a Moravy ke vzpourám proti Habsburkům. Horká krev nejspíš konzumem a obdivem k Západu vychladla. Česká trpělivost je tak trpělivá, až hraničí s lhostejností k vlastnímu osudu. Čirá iluze osobní svobody se nestará o realitu národní nesvobody a ostudné státní závislosti. Nicméně, v letošních volbách přece jenom dali občané Čech, Moravy a Slezska najevo, že Petra Fialu a jeho lidi u moci opravdu nechtějí. Je třeba, aby Češi dali také jasně najevo, že nechtějí Petra Pavla a jeho hradní suitu. Musí přece existovat legální cesta, jak přivést nechápajícího Petra Pavla k pochopení, že jeho setrvání v prezidentském úřadě je na škodu národu i samotné demokracii. Po odchodu hradní suity bude ovšem nutné pozvat na Pražský hrad exorcistu. Bude mít, chudák, práce na celé týdny, ne-li měsíce.

A propos, Petru Pavlovi, který tak dbá na to, aby Andrej Babiš nebyl ve střetu zájmů, nevadila a nevadí stále bitcoinová aféra dotýkající se některých ministrů Fialovy vlády. Konkrétně se jednalo o miliardu korun v bitcoinech, které přijalo české ministerstvo spravedlnosti od odsouzeného drogového dealera. To nebyl střet zájmů, prezidente Pavle? Nevadí prezidentu Pavlovi ani záhadná kampelička Petra Fialy a nesporně mu nevadí ani v nejmenším financování zkorumpovaného kyjevského režimu, také z prostředků českého státního rozpočtu. Ohledně vazeb s korupčníky kyjevského režimu jednou – a doufejme, že brzy – všechno praskne. Jednou ta válka skončí, a všechna špína vypluje na povrch. Asi také proto se tolik lidí v USA a v zemích EU i ve Velké Británii konce války tak ukrutně bojí.

Na místě Petra Pavla by tedy bylo rozhodně daleko odpovědnější dávat si více pozor na podivné raketové sbírky a na předražené nesmyslné nákupy resortu obrany, než na údajný střet zájmů předsedy hnutí ANO. Stejně jako by jej měly zajímat snadno předvídatelné důsledky smlouvy podepsané se Spojenými státy, jaká poskytuje různá území českého státu k dispozici armádě cizí mocnosti. Rozhodne-li se ona cizí mocnost vést z českého území útok (je to její oblíbenou kratochvílí), bude to české území, které obdrží tvrdou odpověď. To by mělo Petra Pavla zajímat především, ne blokování vlády, kterou si vyžádali občané České republiky!

 Ivo Šebestík

www.noveslovo.eu