Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dni světlý, Prof. PhDr.Stanislava Kučerová,CSc.

6. 5. 2023

Dni světlý

Prof. PhDr.Stanislava Kučerová,CSc.

 

Blížící se konec války na jaře roku 1945 přerušil vyučování i na naší škole. Bylo to z různých důvodů. Všeobecný společenský rozklad, prázdné vyučovací třídy. Studenti vyšších ročníků byli již dříve válečně nasazeni v různých místech Říše. Moji spolužáci spolu s vrstevníky z jiných středních škol byli  počátkem dubna shromážděni na nádraží a odveleni z domovského Hradce Králové na Moravu, aby jižně od Brna (Sokolnice, Slavkov) kopali zákopy. Fronta od východu  se rychle blížila. Zákopy měly přispět k tomu, aby se zpomalila a zdržela. S napětím jsme četli zprávy  od  našich hochů  i o   střelbě, kterou bylo na těch zákopech  stále více slyšet.

 Ale  pak přišly nečekaně vzrušující zprávy o Praze. O tom, jak vypuklo povstání, jak se Pražané vzbouřili proti nacistické nadvládě, jak staví barikády, jak bojují o rozhlas, o mosty, o telefonické ústředny. Začalo to 5. května.

 

Boje to byly nerovné. Vojenské obsazení Prahy mělo  přirozeně nesrovnatelnou  převahu co do počtu ozbrojených mužů a co do množství zbraní. Mělo navíc nejen pušky a granáty, ale i tanky a letadla. A  vrchní velitel hitlerovské armády „ Mitte“(středu Čech, maršál Schörner, vydal rozkazy  tvrdě a bezohledně povstání potlačit. I s využitím bezbranných civilistů, žen a dětí jako štítů proti střelbě. Povstalci měli  navíc ovšem  morální sílu  a odhodlání bojovat proti nelidskému útlaku, proti  bezpráví a teroru. Bojovat za vlast, za svobodu a samostatnost. Za ideály demokracie a lidskosti. Tak jako  bojovali  jejich předchůdci nejednou  v minulosti. Obyvatelé celé země cítili s nimi, kdo mohl, spěchal Praze na pomoc. Na pomoc v boji  proti  všem zničujícím křivdám  minulosti.

 

7. května jsem po prvé  po létech  ujařmení  v protektorátu uviděla  československou vlajku.  Vlála ve větru  proti šedému, deštivě  zataženému nebi jako  předzvěst přicházejícího osvobození. Hleděli jsme na ni s dojetím, s obdivem, s nadšením. Vznášela se  vysoko nad městem,  připevněná asi  na  některém továrním komínu. Ale po dvou hodinách zase zmizela. Doslechli jsme se, že maršál Schörner pohrozil  potrestat podobné projevy náletem  letadel, připravených na blízkém  letišti a  totálním vybombardováním celého města. Vzrostlo napětí, vzrostly obavy.  Báli jsme se o sebe,  o Prahu, o osud  celé vlasti. Trnuli jsme v očekávání věcí příštích celý další den.  

 

Ale pak jsme se probudili do jasného, slunečního rána. Po obavách ani památky. Ulicemi projížděli Rudoarmějci, kteří spěchali Praze na pomoc. Ti první z jejich proudu už  tam dávno byli a bojovali od 4. hodiny ranní. A my jsme se  posléze dověděli, že toho dne Pražské povstání s jejich pomocí skončilo. Ten den skončilo povstání, ten den pro nás skončila válka. Vítali jsme a vděčně zdravili projíždějící motorizované kolony Rudoarmějců. Radovali  jsme se a slavili  bez zábran a omezení  z celého srdce, ze všech sil. Byl to Den osvobození, Den vítězství. Byl to 9. květen 1945. Byl to den štěstí, na který jsme čekali  dlouhá léta okupace a války.  

 

Po 9. květnu se společnost s chutí vracela  k navyklým způsobům mírového života. Žáci naší školy se postupně vraceli z různých míst nuceného nasazení v Říši. Moji spolužáci se vrátili ze zákopů  na Moravě. Odevšad byli osvobozeni vítěznými  vojsky. Na slavnostní zahájení obnoveného vyučování bylo pak svoláno  celoústavní žákovské shromáždění do tělocvičny. Před tím, než jsme se tam  všichni sešli , přišel  za mnou do naší třídy profesor řečtiny a přinesl mi báseň, kterou  ve sborovně opsal z denního tisku. Opsal  ji černou tuší  a ornamentálním písmem a donesl mi ji, abych  ji na slavnostním  shromáždění k zahájení

 vyučování v osvobozené vlasti  přednesla. Byla to báseň Josefa Hory:

 

Dni světlý, v němž se vyplnilo,

o čem jsme snili po šest let,

dni, k němuž rostlo vaše dílo

a do něhož se měnil svět,

jsi tu. A Čechy proměněné

zas tvar svůj mají v šíř i v dál.

Vytesán pevně do kamene

náš povzdech zákonem se stal.

Dni světlý. Osvoboditelé,

dělníci teplých přístřeší!

Zas rudá krev nám proudí v těle,

zas jsme, Staline, Beneši!

 

Všichni jsme byli dojati a všichni svorně jsme cítili odhodlání snažit se ze všech sil o nápravu válečných škod a o vzestup národa a vlasti, milované, těžce zkoušené, ale zase svobodné vlasti.