České národní listy

Co nám naši předkové přes téměř století sdělují o soužití Čechů s Němci v pohraničí 5

Nezapomeňme na jejich utrpení a zmařené životy

Můj otec byl horník a od roku 1918 jsme žili v Hostomicích n. Bílinou. Češi většinou pracovali v uhelných dolech a tvořili největší skupinu nezaměstnaných. Mezi německou a českou mládeží začaly potyčky, někdy dost prudké. Všichni jsme chodili do Sokola a pěveckého spolku Hlahol. Již po první světové válce vznikly spory o školu. Byly tam dvě a Němci museli jít do té menší, protože jich bylo méně než Čechů. V místě byla sklárna a cihelna, ta už tehdy byla doménou Němců. Když se ustavila Henleinova strana, tak se situace přiostřovala. V roce 1935 jsme měli v Duchcově veřejné cvičení Sokola, avšak nesměli jsme uspořádat žádný průvod městem, aby to prý nepobuřovalo Němce. Za rok pak bylo župní cvičení v Chomutově, a tam se průvod městem prosadil. Když jsme procházeli, tak po nás Němci plivali, řvali protičeská hesla a házeli po nás různé předměty.

Zůstali jsme v Hostomicích, neboť ve vnitrozemí jsme nikoho neměli a mysleli jsme si, že když Hitler dostane pohraničí, tak už bude pokoj. Jak jsme pak žili, to už bylo horší. Já jsem se učila švadlenou, ale paní mistrová utekla s rodinou před Němci do Čech a bylo po učení. V německém krejčovství mě nevzali, že prý Čechy nesmějí zaměstnávat. Ještě horší to bylo s mým bratrem. České školy se zrušily, učitelé a vůbec všichni státní zaměstnanci ze spořitelny, pošty a dráhy utekli do Čech.  Jak se s mým bratrem a ostatními českými dětmi v německé škole zacházelo, na to vzpomínám nerada. Těch ran, co dostal, když učitelce neodpověděl německy, a on moc neuměl; jednou o něho přerazila rákosku. To se dělo po celou dobu jeho školní docházky.  Tak byla česká mládež šikanována při každé příležitosti. Jednou nám bratra přivedli, ležel v příkopu zbitý a pomlácený a jeho kolo bylo rozbité na kousky. A nikam jsme si nemohli jít stěžovat.  Do učení Čecha nikde nebrali, mohl jít jedině do dolů. Němci říkali, že Češi jsou „knechtvolk“ a patří na Sibiř. Tak nás stále uráželi.

Nejhrůznější zážitek jsme měli ze 14. na 15. březen 1939. Tu noc se staly z Němců hyeny. Tušili jsme, že se bude něco dít, protože německé vojsko bylo soustředěno na silnici ku Praze a Němci velmi provokovali. Když se večer setmělo, tak to začalo. K našemu domu přišla horda SAmanů, sekerou rozsekali domovní dveře, rozbili okna a našeho domácího zbičovali a zkopali do bezvědomí. Pak se hnali po schodech nahoru – kdo neutekl půdou nebo nevyskočil oknem, byl zbit.

Já v té době sloužila v Teplicích, neboť jsem jinou práci nesehnala, ale tam to nebylo o nic lepší.  Kde zůstal ještě nějaký český obchod nebo hostinec, tak byly zdemolovány a lidé se rozutíkali na všechny strany. Měla jsem kamarádku, její otec také utekl a stále se nevracel. Pak ho našli oběšeného – nebyl schopen dále žít. Také u nás v Hostomicích si několik lidí vzalo život. Tu noc Němci čekali na české horníky, kteří šli z odpolední směny, a zbili je. Potom začalo zatýkání.  V naší obci zatkli šest mužů, možná, že jich později bylo víc, ale na ty první si dobře pamatuji. Všichni zahynuli v koncentračním táboře. Pro našeho domácího přišli později.

Když byly zavedeny potravinové lístky, tak my Češi jsme dostali menší příděly než Němci a bez lístků nám nikde nic neprodali; ani ovoce pro děti, to prý je jen pro děti německé. Příděly byly malé a dost lidí mělo hlad. My jsme měli kousek políčka, takže pár brambor a zrní jsme měli, to zrní jsme mleli na ručním šroťáku – tajně, to se nesmělo a Němci stále špehovali. Z toho mletého zrní se daly dělat jen takové placky, které jsme jedli s omáčkou nebo se sirobem, který jsme vařili z cukrové řepy. Můj bratr byl stále hladový, tak si umyl pár bramborů a jen tak je upekl v troubě na sucho a snědl.  Chodili k nám známí a prosili alespoň o pár brambor. Někdy jsme měli štěstí, že ve mlýně byl jen starý mlynář, ten nám obilí vyměnil za mouku. To byly hody, protože mouku nám zase pekař vyměnil za chleba, kterého byl také nedostatek. Byl-li ve mlýně přítomen mladý mlynář, tak nás hnal s nadávkami ven.  Naše pole o rozloze 17 arů jsme si nechali vždy orat, ale po zabrání se němečtí sedláci vymlouvali, že už orat nesmějí. Tak můj otec, matka a bratr pole zryli ručně. Dnes by nikdo neuvěřil, že je to možné, ale hlad byl hlad.  Také s mlácením obilí byla potíž, ty prvé roky se muselo mlátit jen s cepy, až později otcův známý sehnal starou ruční mlátičku, kterou spravili, a navzájem si pomáhali. Byla to všechno velká dřina, ale věřili jsme, že to skončí dobře.

Němci provokovali stále. Otec mé kamarádky vyšel jednou z domu a viděl, že jde nějaká skupina Hitlerjugend a rychle se vrátil. Ale to už ho zahlédli a jeden za ním skočil do chodby, tam mu nafackoval a vytáhl ho ven, kde musel vzdát poctu německé vlajce. Když jsme byli nuceni jít na úřad, tak jsme museli zvednout pravou ruku a říci „Heil Hitler“. Stále nás hlídali, zda neposloucháme cizí rozhlas.

Také můj strýc musel s rodinou narychlo utíkat, vzít si mohli, jen co unesli. Byl vedoucím dělnického konzumu a náčelníkem DTJ (Dělnické tělovýchovné jednoty). Byl upozorněn jedním známým Němcem, že SA mají seznam Čechů, které budou zatýkat, a on je mezi nimi. Tak v noci odjel a skutečně za pár dnů ho hledali. Všichni Němci nebyli zlí, ale museli mlčet, nebo by na to doplatili. Také někteří němečtí majitelé domů  vypovídali české nájemníky. Majetek Čechů, kteří utekli, samozřejmě Němci zabavili.

Já jsem později pracovala v Teplicích v pekárně, ale v roce 1942 nás Češky přeložili do Velvět u Ústí n. Labem do muniční továrny, kde se plnily bomby (nyní se tam vyrábějí spreje a laky na vlasy Lybar). Tato práce byla nejen nebezpečná, ale i značně nezdravá. Po čase byl každý přiotráven, zmodraly mu rty a špatně se mu dýchalo. Tak nás poslali pracovat na pole, které také patřilo k továrně, a když se náš stav zlepšil, musely jsme zpět do továrny. Byli tam nasazeni i chlapci z protektorátu a zajatci – Francouzi a Jugoslávci. Se všemi se však špatně zacházelo, i za domnělé přestupky se zle trestalo. Až do konce okupace jsem tam však  nezůstala, měla jsem štěstí, že potřebovali větší počet děvčat na úklid do rodin úředníků, lékařů a všech vedoucích, kteří si přivezli z Říše rodiny. Byla jsem také vybrána.

Hned jak bylo po válce a naši vojáci obsadili továrnu, šla jsem si pro osobní doklady, které jsme musela při nástupu odevzdat. Dozorčí důstojník měl v kanceláři asi dvacet dokladů, ale mé mezi nimi nebyly. Než prý Němci utekli, všechno spálili. Tak pro mě skončila okupace našeho domova v pohraničí.

 B. V., tehdy Hostomice nad Bílinou

Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938