Antonín Hudec, sokol a legionář V
Antonín Hudec, sokol a legionář V
PhDr. Dagmar Stryjová
Po měsíčním pobytu doma v rodných Račicích obdržel Antonín Hudec nabídku zakotvit natrvalo jako voják v armádě. Nakonec však, aby se mohl plně věnovati svému milovanému Sokolu, přijal místo textilního dělníka v brněnské továrně. Přes týden zůstával v Brně a o nedělích se vracel do rodné vesnice, kde byl v lednu 1921 zvolen náčelníkem Sokola. Sám o tom později napsal:
„V lednu 1921 jsem byl při valné hromadě Sokola v Račicích zvolen náčelníkem, starostou Střelec, obuvník, jednatelem Nimmrichter. Byla to trojice šťastně zvolená. Výsledek se brzy dostavil a jednota dobře prosperovala jak technicky, tak finančně. Technicky jsem uplatňoval bohaté zkušenosti nabyté v tělocviku v legiích a snažil se vypěstovati zdárný a vyspělý dorost. V dorostu byli znamenití a nadějní hoši, mezi nimi dva vlastní bratři František a Lojza. Věnoval jsem jim největší péči. Byl jsem vůči nim velice tvrdým. Často jsem jich ve cvičení i zpolíčkoval. Byl jsem k nim neoblomný a nepovolný. Výsledek byl brzy patrný. Hoši měli znamenitý pokrok a v krátkém čase byli jedni z nejlepších v župě Milíčově. Nacvičil jsem s nimi devítku Dandovu, kterou jsem cvičil v Rusku a Kanadě. Autor klasické devítky Danda, padl v Sibiři v bojích u vesnice Paselné, kde mu byl na jeho hrobě postaven vysoký monolit. Devítka vyžadovala dlouhého nácviku, ježto bylo třeba každého prvku zvláště nacvičovati. Stoje o rukou, kotoule nazad do stoje spatného a přemety vpřed. Byla to novinka a zvláště provedena dorostem, a to vždy bezvadně. Devítku jsem s nimi cvičil při župním zájezdě na krajském sokolském sletu v Novém Jičíně na akademii. Z programových čísel bylo to jedno z nejlepších a z nejskvělejších. Obecenstvo bouřlivým potleskem si vynutilo opakování devítky. Kluci sklidili obrovský úspěch, což bylo vzpruhou k další jejich práci. Po tomto vystoupení musela býti devítka dorostu zacvičena též na župní akademii ve Vyškově.
Nacvičování dělalo mně velké potíže a dlouhých příprav, neboť domů z práce jezdil jsem pouze v sobotu. V sobotu jsem byl nucen k večeru cvičiti dorost, večer členstvo. V neděli dopoledne členstvo odpoledne dorost. Před veřejným vystoupením byl jsem nucen cvičiti i žactvo. Byla to práce nadmíru namáhavá, nikým neoceněná, jež mne vyčerpávala jak tělesně, tak duševně. Vždy v pondělí vykašlával jsem z plic černý hlen od mluvení, prach a bolelo mne na prsou. V lednu 1922 na valné hromadě Sokola v Račicích byl jsem zvolen po druhé náčelníkem.“
V té době se však značně zkomplikovala situace v Hudcově osobním životě. Koncem roku 1921 textilní továrna v Brně zkrachovala a Antonín Hudec se ocitl na dlažbě. Odjel proto za prací na Slovensko do Trnavy, kde zůstal do června 1922. Když se vrátil zpět domů do Račic, zjistil, že během jeho nepřítomnosti veškerá tělocvičná činnost v Sokole upadla a on musel těžce dávat cvičení znovu dohromady. Dokonce začal tvořit i vlastní skladby pro dorost i pro mužstvo, které se u obecenstva setkávaly s velkým ohlasem. Nakonec se mu podařilo najít i slušné zaměstnání u brněnské policie, což mu opět umožnilo věnovat se plně Sokolu. Sám o tom po létech napsal:
„Za mé nepřítomnosti práce v Sokole i tělocvičná činnost úplně přestala a po příchodu jsem musel cvičení znovu dáti dohromady. Činnost v Sokole byla uvedena opět do původních kolejí a pracoval jsem s neztenčenou mírou. Tvořil jsem vlastní skladby, jak pro dorost, tak pro mužstvo, by cvičení bylo vábivější a pružnější. Neboť dosavadní způsob cvičení byl těžkopádný a loudavý, pro diváka nudný. Obecenstvo bylo vždy překvapeno novým rytmem prvků různě se seskupujících v neustálém pohybu, neopakujíce jednotlivých oddílů. Stačilo ukázati se družstvo Račic na veřejnosti a sklízelo velkých ovací. Vyžadovalo to však velké námahy a veškerý volný čas. Ku konci září přišel se podívati na přípravu tělocvičné akademie do Račic Křička z Tučap, jenž byl zaměstnán jako zástupce doplňovacího vojenského velitele v Brně. Po Brně známý a vlivný člověk. Překvapila ho připravená nádherná čísla svou přesností a divil se velice, že jako nezaměstnaný mohu vykonávati takovou službu jednotě bez porozumění a přislíbil mně podporu. Napsal vzor žádosti a vybídl mne, bych si podal žádost k policii do Brna a Bratislavy a městským hasičům v Brně. Do měsíce mi přišly dvě žádosti příznivě vyřízeny, a to k městskému hasičstvu a k policii v Brně. Vyvolil jsem si službu policejní.“
1. ledna 1923 nastoupil Antonín Hudec do šestiměsíčního kurzu u policie v Brně a náčelnictví po něm převzal lesní adjunkt Karel Kasal. Cvičit však nepřestal a pilně navštěvoval cvičení na nářadí v Sokole Brno na Francouzské ulici. Současně se změnil i jeho osobní život. 17. června 1923 vstoupil do stavu manželského s Marií Kalouskovou, dcerou tesaře Ludvíka Kalouska z Račic a po absolvování šestiměsíčního kurzu začal působit na policejní stanici na Křenové ulici. Po složení závěrečných zkoušek začal opět dojíždět pravidelně do Račic a věnovat se práci v Sokole. V té době již byl náčelníkem jeho bratr Josef, společně s nímž začal pilně nacvičovat a připravovat členstvo na závody VIII. všesokolského sletu v roce 1926 v Praze.
Těchto závodů se zúčastnilo družstvo račických sokolů složené ze čtyř bratrů Hudcových Antonína, Josefa, Františka a Aloise, dále Karla Kasala, Tomáše Novotného a Stanislava Ovčáčika. Nácvik byl velmi náročný, avšak také velmi účinný. Při župních rozřaďovacích závodech se díky němu Račice umístily na prvním místě a toto prvenství si poté udržely až do roku 1934. V roce 1927 byl Antonín Hudec zvolen do čela račického Sokola. S jeho působením ve funkci starosty byla spojena nejslavnější éra račického Sokola, která je podrobně popsána v knížce Sto let račického Sokola.
Životní cesta Antonína Hudce se uzavřela 27. 6. 1967. Posledním místem jeho odpočinku se stal hřbitov v Račicích.
* * *
