Alexander Dubček. Pražské jaro. Sametová revoluce 6 Podtitulek: Jak se volil prezident sametové revoluce?
Alexander Dubček. Pražské jaro. Sametová revoluce 6
Podtitulek: Jak se volil prezident sametové revoluce?
VI.
PhDr. Antonín Benčík,CSc.
Nyní, v roce dvacátého výročí sametové revoluce, zřejmě jako součást pompézních oslav Petr Pithart vydal další knížku, v níž jako zapřísáhlý kritik A. Dubčeka, reformního hnutí roku 1968, reformistů a tudíž zvláště Klubu Obrody, dává průchod svým žlučovitým odsudkům. Obdobně jako ve své starší publikaci Osmašedesátý vydává své osobní dojmy, sympatie či antipatie za pojmy a fakta. A k tomu nelze mlčet. Nejdříve však, pro čtenáře, kteří nemají možnost či chuť listovat v jeho publikaci, ocituji zde příslušnou rozsáhlou pasáž.
Petr Pithart versus Baron Prášil
„Stostránkový záznam jednání s Čalfou o složení federální vlády je pozoruhodný ještě z jednoho hlediska. Potvrzuje, že ve vedení OF panoval velmi rezervovaný pohled na Obrodu, totiž na nedávno zorganizované reformní komunisty. Čalfa chtěl do vlády Čestmíra Císaře, předpokládal totiž, že to určitě bude i naše přání, ale narazil na hradbu odporu téměř vozovou.
Debata se na delší čas soustředila nikoli jen na téma Čestmíra Císaře nebo Obroda, ale na téma reformní komunisté. Skoro všichni za OF tehdy ve Strakovce řekli své a bylo to hodně tvrdé - záznam vypovídá o tom, že jsme s těmito lidmi jako náhle se zorganizovanou skupinou nepočítali. Jejich dvacet let vyčkávavé počínání spíše odsuzovali, než chápali, že jsme zkrátka o nich jako o politicích, ba ani o jejich mravním profilu dobré mínění neměli. Vraceli jsme se pak v debatě s Čalfou k osmašedesátému, k době normalizačního dvacetiletí - myslím, že Čalfa s takovými postoji nepočítal, rozhodně na ně nebyl připraven, pouze Jaroslav Šabata zmínil pozitivně Alexandra Dubčeka ("Jediný muž, při všech svých chybách, který by obstál. .., je Alexandr Dubček. Ať má jakékoli chyby... "). Václav Havel se pak ještě pozitivně zmínil o Miloši Hájkovi, signatáři Charty 77 (jednu dobu jejím mluvčím), později aktivním sociálním demokratovi. A to bylo všechno, co bylo řečeno pozitivního o reformním komunismu.
Já sám bych Dubčeka ani takto s výhradami pozitivně jako Jaroslav Šabata necharakterizoval. Ale nešlo zde o osoby - celý osmašedesátý a reformní komunisté, resp. jejich půlmilionová „strana vyloučených", která se však právě nikdy ani v náznaku neustavila, nezorganizovala, tím spíše jejich náhlé oživené politické představy a jakoby samozřejmě ohlašované ambice, byly pro nás ve vedení OF přinejmenším nepřijatelné. Teď navíc nepřijatelně konjunkturální. Nechtěli jsme z toho reformního materiálu jakkoli čerpat, ani lidi, ani ideje. Ani nás to nenapadlo.
Myslím si, že v té chvíli na počátku velkých změn to bylo především proto, že lidé, kteří Pražské jaro a jeho ideály pro veřejnost představovali, se pro ně tehdy nikterak přesvědčivě nezasadili.Nebyli ochotni pro ně nic obětovat. Čekali na "Go" - dlouho to vypadalo, že už jen marně na Godota, ale nakonec se objevil jako jejich zachránce Gorbačov. Dostali za pravdu. S ideologicky, deduktivně strukturovaným názorem totiž vždycky dostanete za pravdu. Velký filosof Karl Popper právě takto charakterizuje ideologii: Doktrína, která je sestavena tak, aby ji nebylo v rámci logiky, a to ani teoreticky, možné logicky vyvrátit. Je sama v sobě uzavřena, "zacyklena". Protože již svou konstrukcí vylučuje možnost svého zpochybnění, je třeba ji odmítnout celou, jak leží a běží. U ideologie lze totiž vždycky říci: Myšlenka byla a je přece dobrá, dobrá sama o sobě, to jen ti nešťastní lidé ji zatím vždycky pokazili... Dubčekovci zkrátka zase dostali za pravdu - nejdříve, paradoxně, tanky..., teď perestrojkou. A hned se zase začali organizovat, hlásit o slovo. Jako potenciálně snadno zorganizovaná skupina čekali po větší čas normalizace přikrčeni v koutě, ale vedení OF tyhle panenky nehodlalo hledat, tím méně najít a postavit do funkcí. Byly výjimky, jistě: chartisté Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata...
Despekt k těm, kteří pokorně čekali na dodávku oficiální pravdy z euro komunistického Říma či později z perestrojkové Moskvy".
Až potud žlučovité výrony P. Pitharta v jeho "Devětaosmdesátém". Tato žlučovitá, často opakovaná tvrzení, báchorky pana senátora Pitharta o Dubčekovi, o reformním hnutí v roce 1968, o reformistech, osmašedesátnících a nyní i o Klubu Obroda, svou úrovní překonávají i bajky pověstného Barona Prášila. A svůj "obdiv", jak k novodobému "Baronu Prášilovi" bych chtěl současně adresovat i onomu zázračnému dítěti, které prý již ve svých čtyřech letech pochopilo celou zrůdnost srpnové intervence v roce 1968, neschopnost a zbabělost reformistů a zvláště A. Dubčeka a proto i když se mu nedostalo modré krve při narození, před listopadovou "sametovou" revolucí horoval pro nastolení monarchie. Tak o tom, jako rádoby historik vydal svědectví ve dnech 40. výročí Pražského jara.
V zájmu objektivity však musím uvést, že v rubrice byla pod článkem tohoto zázračného dítěte uvedena poznámka, že názory v ní „nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce". Avšak zpět k P. Pithartovi. Cožpak bylo snad náhodné, že když v roce 2006, při výročí 21. srpna Lidové noviny otiskly dva články P. Pitharta, útočící a sprostě pomlouvající Dubčeka, Pražské jaro, reformisty, v témže čísle byly současně publikovány i články autorů - osobností více než srovnatelných s „osobností" P. Pitharta – A. J. Liehma a Jiřího Dienstbiera. Jejich články jednoznačně popíraly, vyvracely smyšlenky P. Pitharta. J. Dienstbier např. ve svém článku „Jen prohraná bitva", jakoby předvídal citované báchorky P. Pitharta v jeho publikaci, a mj. v článku uvádí: „Osmašedesátníci, někdejší komunisté, křesťané, spisovatelé, vědci, umělci různých politických názorů a s nimi mnozí studenti a dělníci od počátku sedmdesátých let udržovali plamínky naděje v přesvědčení, že je lepší zapálit malou svíčku, než proklínat temnotu. Sešli se v Chartě 77, podíleli se na samizdatovém vydávání knih a časopisů a mnohých občanských aktivitách. Vytvářeli podhoubí, ze kterého vyrostlo občanské hnutí konce osmdesátých let. Listopad 1989 byl jejich společným vítězstvím".
Ano, s takovým hodnocením mohu souhlasit jako pamětník, aktivní účastník těchto dějů, a hlavně jako historik, respektující fakta, dokumenty a jejich analýzu. Proto zde také uvádím několik doložitelných důkazů, faktů a dokumentů:
1. Nebyl to snad A. Dubček, kdo svými kritickými dopisy na adresu Husákova režimu, svoji aktivitou přivedl G. Husáka již v roce 1975 až k hysterii a jméno Dubčeka pak po dlouhou dobu figurovalo v evropském tisku a dalších masmédiích jako jméno nejznámějšího představitele protihusákovské opozice?
2. Z průzkumů veřejného mínění k výběru kandidátů na post prezidenta sametové revoluce v průběhu listopadu a prosince 1989, a to v Čechách i na Slovensku, vyšel jako kandidát č.1 A. Dubček, jako mezinárodně i na domácí půdě uznávaná osobnost protihusákovské, protinormalizační aktivní opozice.
A pokud P. Pithart tvrdí, že pro OF byl A. Dubček nepřijatelný, pak se to ale týká především uzoučké skupiny Krizového štábu OF kolem V. Havla. A já se ptám, jakou morální váhu mohou mít názory představitelů politických stran, dvacet let kolaborujícich s KSČ?
Dokumenty z jednání Krizového štábu OF jednoznačně dokazují, že řada členů širšího vedení OF jednoznačně preferovala A. Dubčeka. Např. vedoucí koncepční komise OF Z. Jičínský, J. Dienstbier, P. Rychetský, P. Kučera, členové historické komise OF J. Křen, K. Pichlík, P. Seifrt a také řada dalších. Ostatně, výsledky průzkumu veřejného mínění stejně jednoznačně potvrdilo i skandování několikasettisícového shromáždění na Václaváku i na Letné „Dubček na Hrad"!
3. P. Pithart bagatelizováním protinormalizační aktivity reformistů prokazuje vzácnou neznalost, spíše však hrubou záměrnou ignoraci faktu, že podstatná část zakládajících signatářů Charty 77 se rekrutovala z řad významných reformistů, osmašedesátníků. A protože on po 17. listopadu vyčkával v teple svého bytu až do 24. listopadu, jak to vše dopadne a objevil se v OF až po odstoupení Jakešova vedení 24.11., tak mu pochopitelně „uniklo", že na ustavující schůzi Občanského fóra v Činoherním klubu se aktivně účastnil mj.i Jiří Hájek, zakládající signatář Charty 77, její první mluvčí a také několikanásobný mluvčí, bývalý ministr zahraničních věci reformní vlády z roku 1968. A nejen to. P. Pithartovi až dosud zřejmě nikdo „neprozradil", že i podstatná část zakládajících signatářů Charty 77 se rekrutovala z řad významných reformistů - osmašedesátníků. Připomínám proto jména alespoň několika z nich, jak jsou zaznamenána v publikaci „Charta 77 - 1977-1989". Nuže, zde jsou: Jiří Hájek - po tři období mluvčí Charty, Miloš Hájek, mluvčí Charty a předseda Klubu Obroda, Zdeněk Mlynář, bývalý tajemník Dubčekova vedení, František Kriegel, člen předsednictva Dubčekova vedení, Věnek Šilhán, organizátor a zástupce A. Dubčeka na mimořádném 14. sjezdu KSČ, Libuše Šilhánová, mluvčí Charty, Bohumil Šimon, bývalý vedoucí tajemník reformního Městského výboru KSČ v Praze, Vladislav Kolmistr, zakládající signatář Charty i Klubu Obroda, a další neméně významné osobnosti reformního hnutí: Zdeněk Jičínský, Jiří Dienstbier, Vladimír Kadlec, Milan Hübl, Irena Dubská, Erika Kadlecová, Jan Křen, František Šamalík, Rudolf Slánský, Jaroslav Opat, Miroslav Kusý atd., atd. Úplný výčet by byl příliš dlouhý. A bylo by nesmírně zajímavé zjištění jaký podíl na celkovém počtu signatářů Charty představují bývalí reformisté. A jak může P. Pithart bagatelizovat a ignorovat roli Jiřího Pelikána, jako poslance Evropského parlamentu a šéfredaktora římských Listů se širokým okruhem jeho spolupracovníků? Např. O. Šikem, M. Reimanem, Z. Mlynářem, Z. Hejzlarem, D. Havlíčkem, A.J. Liehmem, J. Hochmanem, K. Kynclem, J. Kostou, V. Horským, K. Kaplanem, R. Seluckým, A. Müllerem, M. Schulzem, Z. Tominovou, Vl. Toskem, J. Slámou, J. Pokšteflem. A to jsem zde vyjmenoval jenom základní okruh. Římské „Listy", které vznikly již v době, kdy o Chartě 77 nebylo ani „vidu ani slechu", počátkem 70. let. Byl to základní zdroj informací v mobilizaci protinormalizační aktivity protihusákovské a protijakešovské opozice. A na jeho stránkách, jako časopisu stoupenců demokratického socialismu najdeme i články z pera V. Havla, J. Šabaty, M. Hubla, Z. Jičínského, E. Kantůrkové, F. Janoucha, R. Battěka, L. Vaculíka, M. Hájka, ano i A. Dubčeka a dlouhé řady dalších, ba dokonce i P. Pitharta. A na stránkách Listů byl čtenář mj. informován i o vzniku a životě Charty 77. Ano, na stránkách Listů si mohl P. Pithart přečíst i kritiku na jeho rozporuplnou publikaci „Osmašedesátý", na jeho subjektivistický výklad řady jevů, kdy své dojmy vykládal jako skutečnosti. Bylo mu zde připomenuto staré pravidlo: "amicus Plato, sed magis amica veritas". A jestliže mu Z. Jičínský tenkrát vytkl že má k tématu „lyrický", subjektivistický přístup, pak pro jeho Devětaosmdesátý to platí dvojnásob.
4. Pokud jde o skutečnou roli Klubu Obroda, každý zvídavější čtenář najde dostatek informací v seriózní publikaci autorů Z. Kokoškové a St. Kokošky "Obroda. Klub za socialistickou přestavbu". Nebude-li ji ignorovat jako pan senátor Pithart.
A já k tomu jen dodávám... Na konferenci či semináři na téma „O změně politického systému", organizovaném pod hlavičkou Nadace H. Bölla v divadle Kolovrat 10.-11.12. 1994, moderovaném R. Paloušem, které se zúčastnil i P. Pithart zazněly kritické výtky na adresu reformistů, osmašedesátníků, Klubu Obroda a pochopitelně i A. Dubčeka. Avšak ozvaly se i velice výrazné a odmítavé hlasy na tuto kritiku. Oskar Krejčí - v listopadu 1989 poradce předsedy vlády L. Adamce - v diskusi řekl: „Vznikl tady pocit, že Obroda byla při prosazování a korigování změn největším spojencem strany. To byl holý nesmysl. Měsíc před 17.listopadem projednávalo předsednictvo ÚV KSČ materiál o Obrodě. Byli vytipováni lidé, na které se má předsednictvo orientovat při zavádění Obrody na nesprávnou cestu. Proč to říkám? Z toho materiálu totiž jednoznačně vyplývá, že největším nepřítelem stranického vedení nebyl Havel a skupina kolem něj, Charta, ale byla to Obroda. Tedy lidé, vůči nimž se oni cítili provinile a navíc i lidé, kteří by je mohli nahradit a to i takříkajíc při zachování socialismu v Čechách, při relativní podpoře Sovětského svazu. Toto byli ti první konkurenti pro tehdejší politickou moc, resp.tehdejší politická moc si to myslela. Byla to samozřejmě chyba, bylo to nesmyslné, ale takto oni četli situaci. Představy o tom, že Obroda byla prodlouženou rukou strany jsou nesmyslné".
K hodnocení O. Krejčího dodávám, že k obdobnému závěru o postoji Jakešova vedení k Obrodě dospěl i kolega historik J. Suk v publikaci „Občanské fórum, listopad-prosinec 1989, 1. díl - Události". Já k tomu dodám tři věty z onoho dokumentu, na který se O. Krejčí na citované konferenci - či semináři - odvolával.
„Právě touto „reformě socialistickou" koncepcí „demokratického socialismu" mohou být dokumenty Klubu Obroda velmi přitažlivé pro různé vrstvy, zejména pro sociální vrstvu inteligence našeho obyvatelstva. Je v nich totiž skutečně skryta určitá kontinuita s dávnou i nedávnou minulosti - silné tendence socialdemokratismu, liberalismu a masarykismu v našich dějinách, včetně dělnického hnuti. Při kritice našich problémů, nedostatků i chyb může velmi snadno nalézt „půdu" v běžném vědomí i v zájmové orientaci lidí" .
Podle svědectví téhož O. Krejčího, v jeho publikaci „Proč to prasklo", květnové průzkumy z roku 1989 uvnitř KSČ ukázaly, že nedůvěru ke stranickému a státnímu vedení chová 57 % členů a 52 % funkcionářů KSČ. A že v době, kdy předsednictvo ÚV KSČ projednávalo onen dokument o Obrodě, většina členů KSČ byla reformního smýšlení, i když jejich smýšlení a organizovanost ani zdaleka nedosahovala úrovně reformistů z osmašedesátého.
A ještě jedno svědectví. V. Plevza, poradce či "dvorní historik“ Husáka, ve své knize „Vzostupy a pády. Gustáv Husák prehovoril", uvádí, že v červnu 1989, v průzkumu veřejného mínění, na otázku členům strany, zda v případě, že by se nyní měli rozhodnout, zda by vstoupili do strany, 54 % respondentů odpovědělo záporně.
Tyto skutečnosti naháněly Jakešovcům strach a hrůzu, vedly k rozkladu a kapitulaci.
A ještě jedna perlička. Když zcela nedávno Masarykova demokratická akademie organizovala v listopadu 2009 diskusi k Pithartově knize Devětaosmdesátý zazněly zde na její adresu i silné kritické výhrady. Avšak sám autor se z účasti na diskusi - několik minut před jejím zahájením omluvil...
V úzké skupině kolem V. Havla ve vedení OF se často opakovalo podceňování Obrody nejen co do vlivu, ale i co do počtu členů. V tom obzvláště vynikal mnohomluvný M. Kocáb, člen velice „početné" (až dvoučlenné) náhodou vzniklé opoziční skupiny, pár dnů před 17. listopadem 1989, a dodatečně pojmenovaná jako skupina Mosty. Na uvedené konferenci v roce 1994 i tyto bludy uváděl na pravou míru D. Kroupa, představitel opoziční skupiny HOS. Uvedl zde, že Klub Obroda byl nejlépe připraven, neboť měl vypracovaný jak program, tak i organizační struktury, neboť měl již vybudované i pobočky v řadě regionů, např. v Brně, v Liberci, Jablonci, Plzni, v Jihlavě i na Kladně, v Českých Budějovicích a v dalších městech. A já jako autor tohoto povídání, jako zakládající člen Klubu Obroda a historik, k tomu dodávám, že na přelomu listopadu a prosince 1989, počet členů našeho Klubu dosáhl úctyhodné číslo čtyřmístné cca 4.000-5.000. A že počet signatářů Charty v letech 88/89 vzrostl cca o 550 na celkové číslo cca 1860. Nebyl tudíž náš Klub Obroda druhou nejpočetnější skupinou či organizací?
