Ztracené domovy díl II, část 5 (Vystěhování českého obyvatelstva ze severní části Vyškovska)
Ztracené domovy díl II, část 5
(Vystěhování českého obyvatelstva ze severní části Vyškovska)
II.
Ing. Josef Mikš, PhDr. Dagmar Stryjová
V této situaci poprvé zasahuje nový velitel výcvikového prostoru generálmajor Müller a dopisem Bodenamtu v Praze 19. prosince 1944 žádá o sdělení, proč se nestěhuje obce Jedovnice přesto, že byl seznámen s rozhodnutím ze 17. března 1944, že stěhování obce se odkládá na neurčito.
Ihned 20. prosince 1944, jako reakce na tento dopis, je svolána porada, která má rozhodnout o osudu Ruprechtova, Podomí a Jedovnic. Nastává poslední dějství hry, kterou bychom mohli nazvat fraškou, kdyby to nebyla současně tragedie.
Na poradě bylo konstatováno, že část osady Jedovnice, která měla být vystěhována, představuje obyvatele 160 domů, to je celkem 203 rodin o počtu 670 osob…Přitom je v Jedovnici navíc ubytováno 40 rodin dělníků zbrojního průmyslu. Pokud se týká posledních dvou obcí, pak v Ruprechtově 228 rodin a v Podomí 106 rodin, ještě se stěhováním nezačalo a těžko možno očekávat, že za současných podmínek se bude ve vyklizení pokračovat. Do hry však vstupuje další partner, a to zplnomocněnec pro zákopové práce, který přes Zemský pracovní úřad požaduje, aby také obce Jedovnice, Ruprechtov a Podomí dodaly na totální nasazení ke kopání zákopů požadované pracovní síly. Přesto, že na poradě konané 10. ledna 1945 v Brně je vznesen požadavek na vyreklamování jmenovaných obcí z plánovaného nasazení, je i přes námitky, že stěhování je „válečně důležité“ rozhodnuto, že obce musí určené počty pracovníků vyslat. Jako „útěcha“ je řečeno, že prý nasazení potrvá „jen 8 týdnů“. To samo o sobě svědčí, že se dostávají do rozporu různé zájmy a instituce nacistů a každá má jiný názor na to, co je „válečně důležité“.
Této situace využívají občané jmenovaných obcí k protestům a zdůvodňují, že nedostatek náhradních bytů, nepříznivé povětrnostní podmínky a nyní i totální nasazení na zákopové práce naprosto vylučuje ve stěhování pokračovat.
Přesídlovací kanceláři nezbylo než reagovat na tyto nezvratné skutečnosti. Podává proto návrh ministerstvu vnitra a Bodenamtu, aby bylo stěhování Podomí a Ruprechtova zatím na čas zastaveno.
Na to reagovala Praha svoláním porady, která se konala ve dnech 16.-19. ledna 1945 přímo na místě. Na poradu přijel osobně zástupce Bodenamtu Krolzig, který zde znovu přednesl a zdůraznil rozhodné stanovisko velení wehrmachtu, že „vyklizení Ruprechtova a Podomí je válečně rozhodující záležitost“. Dále upozornil, že pokud se týká osady Jedovnice, nebylo rozhodnutí o stěhování zrušeno, ale jen pozastaveno a že je pravděpodobné, že v jarních měsících roku 1945 bude dokončeno. Závěr celého jednání byl jednoznačný – pokračovat ve stěhování Ruprechtova a Podomí všemi prostředky. Nebylo tedy již žádné naděje…
Dále se rozhodnutí střídají ze dne na den. Je to záměr do poslední chvíle vyvolávat neklid a zvyšovat nejistotu – nebo neschopnost či nemohoucnost nacistického aparátu? …
Dne 6. února 1945 následuje další porada k projednávání situace v Podomí a Rogendorfu. Bylo konstatováno, že občané těchto obcí se odmítají dobrovolně vystěhovat a Bodenamt podává návrh na jejich násilné vystěhování. Jak je zřejmé, začala se situace přiostřovat. Bylo to zapříčiněno dalším rychlým přibližováním fronty, které přesvědčivě dokazovalo, že se neodvratně blíží konec a zánik fašistického Německa. Ale byrokratická nacistická i protektorátní mašinérie úřadovala dále bez ohledu na situaci. Aby se zamezilo kolektivnímu rozhodování v Podomí, kde ještě fungovalo obecní zastupitelstvo, okresní hejtman ve Vyškově toto zrušil a dosavadního starostu Gottwalda jmenoval vládním komisařem, osobně zodpovědným za dokončení stěhování.
Avšak ani to nepomohlo. Již 12. února 1945 hlásí četnická stanice z Podomí, že vládní komisař Gottwald s jedním z obecních radní odjel do Prahy intervenovat za zrušení stěhovacího příkazu…
Konečně 20. března zasílá grupenleiter Krolzig fonogram, ve kterém sděluje, že vojenská místa z Berlína znovu upozorňují, že je nutno dokončit stěhování Podomí a Ruprechtova… Protože se však nadále ve stěhování nepokračuje, přecházejí nacisté k přímým hrozbám. Dne 22. března 1945 oznamuje velitel výcvikového prostoru generálmajor Müller přesídlovací kanceláři, že posádka wehrmachtu ve Vyškově obdržela z Berlína rozkaz bezodkladně ukončit stěhování Ruprechtova a Podomí. Podle vyjádření Millera bude každý odpor zlomen silou a podle potřeby bude k dokončení vyklizení nasazeno německé četnictvo a wehrmacht…
Situace je pro fašismus již naprosto beznadějná, ale nacisté stále dotírají. Ještě k 15. dubnu 1945 si vyžadují hlášení o situaci v obou obcích a dostávají zprávu, která je v dokumentech posledním svědectvím, že většina obyvatel Ruprechtova a Podomí se nakonec nestěhovala.
V poslední etapě bylo vystěhováno celkem 1 314 domů, 1 723 rodin a 6775 obyvatel. V poslední etapě vylo vystěhováno nejvíce obcí ze všech etap 13 – z toho 9 obcí boskovického okresu, 3 vyškovského 1 prostějovského.
To však již začal přímý útok sovětské armády na Brno a rovněž k Ostravě se blížila sovětská vojska, takže nacistům na další zásahy ve věci stěhování nezbyl čas. V té době již měli úplně jiné starosti. A tak houževnatý odpor, vyčkávací taktika, vyjednávání a soustavné zpomalování stěhování nakonec vedly k tomu, že větší část obyvatel těchto dvou obcí se dočkala osvobození ve svých domovech. Bylo to skromné, ale pro ně přece jen cenné vítězství nad nacistickou mašinérií. Nacisté byli nuceni rychle balit, ale ještě před svým chvatným ústupem zničili s pravou germánskou důsledností vše, co se dalo. Tak zastihl všechny vystěhované obce konec války.
