Ztracené domovy 13
Ztracené domovy 13
Na jeho místo (pluk. Hamerschmiedta) nastoupil válečný invalida generálmajor Müller, který, jak brzy uvidíme, se do záležitosti stěhování českého obyvatelstva zapojil stejně intenzivně jako jeho předchůdce. A úřední kolotoč pokračoval dál i když jeho účinnost slábla a celé stěhování se stávalo stále více nepřehledným, protože po celé období pokračovalo i stěhování jednotlivých rodin. Když se přiblížil první zářijový den, bylo konstatováno, že termín stěhování zase nebyl dodržen. K tomu datu byla vystěhována jen část osady Housko a Molenburk. Ruprechtov a Podomí se ke stěhování teprve připravovaly. Stěhování osady Housko bylo dokončeno až koncem října a u ostatních pokračovalo velmi pomalu.
Pak přišla časná zima a nepříznivé povětrnostní podmínky situaci ještě ztížily. Ale přes všechny námitky občanů, poukazování na nedostatek bytů a stěhovacích prostředků vydávala přesídlovací kancelář ještě ke konci roku nařízení k potahové povinnosti v okolních obcích, které hraničily s pozemky rozšiřovaného cvičiště, aby vystěhování urychlila…
Ale takové ani jiné vytáčky nepomáhají a stěhování přece jen pokračuje. Následuje další přípis na Okresní úřad v Boskovicích.
„Přesídlovací kancelář ministerstva vnitra se sídlem ve Vyškově, Věc: Rozšíření vojenského cvičiště u Vyškova, nasazení potahů
Zařiďte, aby z obcí Ostrov u Macochy, Vavřinec, Petrovice, Sloup a Veselice denně, počínaje 11. prosincem 1944 až včetně 16. prosince 1944, odjelo v ranních hodinách 5 povozů z každé obce do vesnice Molenburk a tam se hlásilo k převozu přestěhovaleckých svršků. Přednosta A. Nováček v.r.
A tak jsou molenburští do konce roku 1944 přece jen přestěhováni. Byly to smutné poslední válečné vánoce. Přesto, jak konstatovala porada konaná ve Vyškově 5.-7. prosince 1944 „ještě 500 rodin určené etapy 3b se dosud nevystěhovalo a konečný termín nelze stanovit, protože v prostoru stěhování jsou výjimečně nepříznivé povětrnostní podmínky“. Přijaté stanovisko bylo sděleno ministerstvu vnitra v Praze. To však obratem odpovědělo, že rozšíření vojenského výcvikového prostoru Vyškov a stěhování obyvatelstva je vrchním velitelstvím pozemního vojska wehrmachtu hodnoceno jako „válečně rozhodující“ a proto trvá na jeho dokončení. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo tomu tak. Vystěhování tří vesnic bylo v době, kdy již každému normálně myslícímu člověku bylo jasné, že se blíží konec nacistické říše jako „Kriegsentcheindende“.
V této situaci poprvé zasahuje nový velitel výcvikového prostoru generálmajor Müller a dopisem Bodenamtu v Praze 19. prosince 1944 žádá o sdělení, proč se nestěhuje obce Jedovnice přesto, že byl seznámen s rozhodnutím ze 17. března 1944, že stěhování obce se odkládá na neurčito.
Ihned 20. prosince 1944, jako reakce na tento dopis, je svolána porada, která má rozhodnout o osudu Ruprechtova, Podomí a Jedovnic. Nastává poslední dějství hry, kterou bychom mohli nazvat fraškou, kdyby to nebyla současně tragedie.
Na poradě bylo konstatováno, že část osady Jedovnice, která měla být vystěhována, představuje obyvatele 160 domů, to je celkem 203 rodin o počtu 670 osob…Přitom je v Jedovnici navíc ubytováno 40 rodin dělníků zbrojního průmyslu. Pokud se týká posledních dvou obcí, pak v Ruprechtově 228 rodin a v Podomí 106 rodin, ještě se stěhováním nezačalo a těžko možno očekávat, že za současných podmínek se bude ve vyklizení pokračovat. Do hry však vstupuje další partner, a to zplnomocněnec pro zákopové práce, který přes Zemský pracovní úřad požaduje, aby také obce Jedovnice, Ruprechtov a Podomí dodaly na totální nasazení ke kopání zákopů požadované pracovní síly. Přesto, že na poradě konané 10. ledna 1945 v Brně je vznesen požadavek na vyreklamování jmenovaných obcí z plánovaného nasazení, je i přes námitky, že stěhování je „válečně důležité“ rozhodnuto, že obce musí určené počty pracovníků vyslat. Jako „útěcha“ je řečeno, že prý nasazení potrvá „jen 8 týdnů“. To samo o sobě svědčí, že se dostávají do rozporu různé zájmy a instituce nacistů a každá má jiný názor na to, co je „válečně důležité“.
Této situace využívají občané jmenovaných obcí k protestům a zdůvodňují, že nedostatek náhradních bytů, nepříznivé povětrnostní podmínky a nyní i totální nasazení na zákopové práce naprosto vylučuje ve stěhování pokračovat.
Přesídlovací kanceláři nezbylo než reagovat na tyto nezvratné skutečnosti. Podává proto návrh ministerstvu vnitra a Bodenamtu, aby bylo stěhování Podomí a Ruprechtova zatím na čas zastaveno.
Na to reagovala Praha svoláním porady, která se konala ve dnech 16.-19. ledna 1945 přímo na místě. Na poradu přijel osobně zástupce Bodenamtu Krolzig, který zde znovu přednesl a zdůraznil rozhodné stanovisko velení wehrmachtu, že „vyklizení Ruprechtova a Podomí je válečně rozhodující záležitost“. Dále upozornil, že pokud se týká osady Jedovnice, nebylo rozhodnutí o stěhování zrušeno, ale jen pozastaveno a že je pravděpodobné, že v jarních měsících roku 1945 bude dokončeno. Závěr celého jednání byl jednoznačný – pokračovat ve stěhování Ruprechtova a Podomí všemi prostředky. Nebylo tedy již žádné naděje…
Dále se rozhodnutí střídají ze dne na den. Je to záměr do poslední chvíle vyvolávat neklid a zvyšovat nejistotu – nebo neschopnost či nemohoucnost nacistického aparátu? …
Ztracené domovy
(Vystěhování českého obyvatelstva ze severní části Vyškovska)
Ing. Josef Mikš, PhDr. Dagmar Stryjová
