Ztracené domovy 12
Ztracené domovy 12
Ing. Josef Mikš, PhDr. Dagmar Stryjová
Když byl 24. srpna 1943 K.H. Frank – zuřivý nepřítel českého národa a jeho vedoucí likvidátor, jmenován státním ministrem pro Čechy a Moravu, projevilo se to v dalším zvýšení represí a také ostřejším kurzem germanizace. Frank zřizuje na pražském hradě zvláštní „SS-Ansiedlungstab“ – osídlovací úřad, který v dalším řídí celou kolonizační politiku až do posledních dnů. Na konci roku 1943 byl přijat výnos říšského protektora o zřízení tzv. „Gutsbezirke“ statkových okresů branné moci a zbraní SS, což byla obdoba hospodářství, zřízených podle vzoru pruských junkerských velkostatků. Avšak místo svobodných sedláků zde byli, v podstatě jako nevolníci, využiti různí pracovníci, včetně bývalých hospodářů, kterým byly jejich statky a pozemky vyvlastněny. Byl to předobraz budoucího německého kolonizačního osídlení, kdy německý pán je vlastníkem půdy a statků a bezprávné masy otroků na něj pracují.
Takový „Gutsbezirk“ byl zřízen také na Vyškovsku a sídlem dvora byla určena obec Rozstání, kde dvůr začal fungovat, až jeho činnost zhasla s celou nacistickou říší. Ale zatím ještě stále byli nacisté přesvědčeni o zvratu situace i konečném vítězství a důsledně prosazovali vysídlení zbylých obcí.
Stěhování posledních obcí etapy 3b
Zůstávalo stěhování posledních třinácti obcí, což z celkového počtu plánovaných tvořilo více než jednu třetinu. Přesídlovací kancelář sice zahájila všechny potřebné práce, ale v obcích rostly nálady a snahy stěhování zpomalit, nebo úplně oddálit. Bylo tajně dohodnuto, že se k tomu podniknou všechny dostupné kroky a využijí všechny legální prostředky a instituce. Hlavním organizátorem se stal starosta Lipovce. Nastal závod o čas a doslova boj o přežití.
Již 31. ledna 1944 se třináct ohrožených obcí obrací dopisem na protektorátní ministerstvo vnitra a žádá pomoc a podporu. Závěr dopisu vyúsťuje v požadavek, aby vzhledem k vylíčené situaci bylo stěhování odloženo na dobu po skončení války, nebo aby bylo alespoň podstatně omezeno.
Dne 13. února 1944 se setkává delegace zmíněných třinácti obcí v Brně při osobní audienci s protektorátním ministrem zemědělství Hrubým, který je tam na oficiální návštěvě. Líčí mu, že termín vystěhování se blíží (konec dubna), a jen třetina z 9 000 přesídlenců má zabezpečeny byty, že se jedná o další existenci 2 500 rodin. Hrubý přislíbil, že věc projedná s K. H. Frankem, v té době již státním ministrem s neomezenými právy.
Aby náhodou „nezapomněl“, zasílají Hrubému 18. února 1944 písemné vyjádření problémů, které mu byly vylíčeny v Brně 13. února.
Dne 3. března 1944 hlásí četnická stanice z Jedovnic, že část obyvatelstva se odmítá stěhovat a to ovlivňuje ostatní tak, že se nestěhuje nikdo.
Mezitím 9. března je z Lipovce jménem třinácti obcí odeslán další dopis s podrobným popisem problémů a žádostí, které již byly vylíčeny Hrubému. Tentokrát je dopis adresován zplnomocněnci wehrmachtu u říšského protektora generálu Schaalovi a v opisu K.H. Frankovi.
Nastávají horečná jednání, korespondence, telefonáty a dálnopisy mezi představiteli v Praze, mezi Prahou a Berlínem a Prahou a Vyškovem.
Konečně 13. března 1944 je na poradě starostů vyhlášeno rozhodnut nejvyšších míst. Stěhování nelze odložit na dobu po válce. Evakuace musí pokračovat. K tomu, aby po dokončení vystěhování byly vytvořeny výhodnější podmínky, je vysloven souhlas s rozložením poslední etapy na delší období. Nové termíny jsou stanoveny takto:
- k 1. květnu 1944 – vystěhovat obce Lipovec, Baldovce, Kulířov, Marianin, Krásenko,
- k 1. červenci 1944- Kotvrdovice, Rogendorf, Senetářov,
- l 1. září 1944 – Podomí, Ruprechtov, Housko a Molenburk.
Současně bylo stanoveno, že všichni obyvatelé jmenovaných vesnic, kteří již mají zajištěno náhradní ubytování, jsou povinni se rovněž vystěhovat do 1. května 1944 bez ohledu na to, že obec, ve které bydlí, má stanoven pro stěhování pozdější termín. Nakonec bylo sděleno, že vyklizení určité části Jedovnic se zatím odkládá na neurčito.
Toto rozhodnutí bylo písemně potvrzeno nařízením Bodenamtu z Prahy a současně doplněno sdělením, že pokud vystěhovalci nenajdou včas jiné náhradní byty, mohou se ti, kteří se mají vystěhovat do 1. května 1944, dočasně ubytovat v obcích, které se budou stěhovat v pozdějších termínech. Následná porada, konaná 25. března 1944 v Ruprechtově byla seznámena s rozhodnutím obcí Ruprechtov a Podomí přispět na pomoc přestěhovalcům. Pomoc spočívala v tom, že Ruprechtov se uvolil ubytovat 40 rodin a Podomí 30 rodin z obcí, které mají být vystěhovány k 1. květnu 1944. Jednalo se o pracovníky zbrojního průmyslu, což jak uvidíme později, hrálo pro tyto obce vyznamnou úlohu. Na poradě byl také sdělen požadavek plukovníka Hamerschmiedta, aby v prvém pořadí byla vystěhována obec Lipovec, kde německá vojenská správa předpokládala umístit své lesní a zemědělské dělníky. Po těchto opatřeních se situace poněkud uklidnila, obyvatelé však zdaleka nebyli spokojeni. Ale přípravy pokračovaly s neúprosnou pravidelností a nakonec nezbylo nic jiného než se vystěhovat. Tak přes všechny problémy a potíže byly ke dni 1. května 1944 obce Baldovec, Kulířov, Marianin a Lipovec vystěhovány. Současně se z ostatních obcí stěhovali ti, jež již měli zajištěny náhradní byty.
Výjimku tvořilo Krásenko, kde přes všechna opatření úřadů se termín nepodařilo dodržet a vystěhování bylo ukončeno teprve k 1. červenci 1944. Tím více však obec byla zničena. Takřka všechny vystěhované obce byly poničeny. Ale Krásenko bylo během čtyř měsíců po vystěhování zpustošeno tak, jako žádná jiná obec v evakuovaném území německého cvičiště. Možno doslova říci, že Krásenko bylo zničeno stoprocentně, jako by se nacisté chtěli pomstít i na jeho jménu.
K 1. červenci 1944 byly vystěhovány i obce Kotvrdovice, Rogendorf a Senetářov, tak jak bylo určeno časovým rozvrhem.
Nyní tedy zbývalo vystěhovat do 1. září 1944 poslední čtyři osady. I zde však došlo ke změnám. Již na poradě z 6. června byl tlumočen požadavek velitele výcvikového prostoru plukovníka Hamerschmiedta, aby stěhování obce Ruprechtov a Podomí bylo zahájeno až od 1. září 1944 – tedy po původním termínu vystěhování, což bylo po souhlasu Prahy schváleno…
